Petra Anna Kofroňová:

To, že je v Jeseníku několik tanečních studií, je dle mého názoru všeobecně známé. Holčičky vystupují na náměstí, přiváží medaile ze závodů, usmívají se z fotek vyvěšených na různých místech v Jeseníku. O moderních gymnastkách jsem se ale aspoň já osobně dozvěděla teprve nedávno. Jejich úspěchy jsou velké.

Samozřejmě, stojí za tím kus talentu, větší kus úsilí a také žena. Petra Kofroňová, která sama desítky let dělala gymnastiku a následně trénovala.

Přestože Petra nepochází z Jesenicka, dělá tady kus práce. Mně osobně se líbí její nadšení. Znělo v jejím hlase hned v prvním telefonátu, vyzařovalo z ní během rozhovoru, z dalších setkání. Navíc se to nadšení netýkalo jen její práce, nebo spíš radosti, ale obecně i života v Jeseníkách.

Co říkám na Jesenicko? Na to, v jakém koutě České republiky Jeseník leží, je tady vyžití dobré. Akorát se člověk musí zajímat. Kdo chce sedět na zadku a čekat, až za ním aktivita sama přiskáče, nemá nic a jen bude říkat, že tu chcípl pes…

Z Čech jsem zvyklá na poměrně široký záběr akcí. Sportovních, kulturních, různé maškary. Ty jsou u nás zvlášť oblíbené a slízá se díky nim celé Milevsko. Také se hodně slaví na čarodějnice. Spojují se s oslavou jara, máme obrovské akce, v každém městě planou ohně. Chápu, že tady je to jinak kvůli historii. Naopak jsme zase vůbec nevynášeli Morénu, to jsem viděla poprvé až tady.

Chybí mi tu akorát nějaké připomínky tradic. Ale vnímám to tak, že v Jeseníkách žije spousta lidí z celé Evropy. Někdo sem přinesl něco z východu, jiný ze západu. Přirozeně zde žijí Němci, nějací Poláci, Slováci, Maďaři. Když jsem se přistěhovala, překvapila mě místní řecká komunita, tu jsem od nás vůbec neznala.

Vlastně svým způsobem splňujeme moderní pojetí Evropy. Jesenicko je takové multikulturní od prvopočátku ☺ …

…

Do Jeseníku…

Do Jeseníku jsem přišla těhotná s druhou dcerou. V jižních Čechách jsem žila s dcerou z prvního manželství a pracovala jsem v antikvariátě. Tehdy se nám tam rozbila střecha a majitel měl známého v Mikulovicích, který ji přijel opravit. Tak mi zkřížil cestu klempíř.

Chvíli jsme spolu zkoušeli žít v jižních Čechách, ale příteli se zde nedařilo adaptovat. Ne pracovně, ale spíš je to tam ostřejší. Více závisti, záště. Češi mají ostré lokty a mám pocit, že Moraváci na tu menší vlídnost a upřímnost nedokážou reagovat. V Čechách jsou lidi průbojnější a nebojí se házet si klacky pod nohy. Tady to není, nebo spíš není to tak moc.

Proto jsme se rozhodli jít do Jeseníků. Zanechala jsem tam dvacet let moderní gymnastiky. Vedení oddílu, který založila mamka a který jsme dotáhly na poměrně vysokou úroveň. Zvykla jsem si tady velice rychle a už bych se nevrátila.

Bydlíme v Kolnovicích, které se nachází skoro u hranic. Jsou tam jen tři baráčky a žijeme si v sousedských vztazích. Vytvořili jsme takovou malou komunitu a je to fajn. Hotový odpočinek od toho, z čeho jsem přišla.

…

Moje maminka je známá trenérka gymnastiky, otec několik let trénoval reprezentaci házené. Cestu jsem proto měla jistou. Na fakultu sportu, na trenérskou licenci.

Když jsem přišla do Jeseníků, gymnastiku jsem naplno dělat nechtěla. Už jsem si svůj díl odmakala v mládí. Sama jsem závodila, pak trénovala různé úrovně moderní gymnastiky až po tu vrcholovou. Do třiceti jsem nevytáhla paty z tělocvičny. Od toho všeho jsem chtěla pryč, jen si užít prostředí, které jsem si okamžitě zamilovala. Divím se lidem, kteří odchází, já přišla a jsem úplně šťastná.

Přesto jsem oslovila Lenku Bachovou, zda nepotřebuje gymnastku na výpomoc. Začala jsem ještě s rostoucím bříškem. Za nějaký čas pak chtěla Lenčina Terezka dělat gymnastiku, a tak jsem se k tomu vrátila. Díky Lence se koupil koberec a začalo se pořádně trénovat. Jenže neumím dělat nic na půl, tak jsme vyjeli i na závody.

Na to vznikla skupinka maminek, která mě uvrtala do toho, abychom začaly dělat gymnastiku samostatně. Holky už potřebovaly větší objem hodin. Navíc trénujeme úplně jinak. Potřebujeme ticho a soustředění, naopak mažoretky potřebují hlasitou hudbu, proto nám společné tréninky nevyhovovaly. Kvůli bláznivé gymnastice jsme se rozdělily a teď už jedeme samostatně na plno.

Nyní už mě nemusí nikdo pošťuchovat. Když už něco dělám, dělám to pořádně. Nechci se motat jen po Moravě nebo Čechách. Potřebuji ven, proto sjíždíme různé zahraniční závody.

Jednou jsme dokonce letěli do Dubaje na juniorský šampionát. Viktorka získala páté místo a moje Anička se umístila třetí. Dubaj byl poněkud husarský kousek, ale mně to utrhnuté nepřipadá, protože jsem se v téhle gymnastice pohybovala.

Co se týká dojezdnosti, nejdále jsme byli v Udine v Itálii. Obecně po celém světě mám známé trenérky. Ony mi posílají propozice a my si dle kategorií vybíráme, zda se přihlásíme.

…

Sportovní olympijská disciplína…

Taneční studia mívají výsledky typu mistroství republiky. U nich je možné, že se holčička dostane do skupiny a ta jí umožní za rok získat titul mistryně. Pořád se ale jedná spíš o zájmovou činnost.

Gymnastika se od začátku liší, je to sportovní olympijská disciplína.

Děti nejsou v barevných tričkách, elasťákách, náhodných ponožkách. Musí mít černé oblečení, drdol, speciální ponožky, speciální legíny a neexistuje, aby přišly neupravené nebo pozdě. Od počátku to má jiné parametry.

Na jaké úrovni jsme? Napřed jsme se hrabali na bázi rekreační, ale za dva roky jsme se vyhoupli. Moderní gymnastka je na place sama a sama musí zaujmout. Musí být obrovsky technicky zdatná, ovládat balet, být flexibilní, silná. Může cvičit rekreačně, což může kde kdo. Pokud chce ale vystupovat výkonnostně, už musí vypadat, držet postavu, brát to jako sport.

Od malička je proto vedeme k tomu, že samy za sebe musí mít disciplínu. Nejdou si do tělocvičny jen zahupkat. Jsou to sportovci, čímž rozhodně nesnižuji mažoretky, mám je ráda, líbí se mi, ale je to něco jiného.

V gymnastice také pracujeme s náčiním – obručí, švihadlem, stuhou. Holčičky musí být flexibilní, ladnost pohybu se postupně učí baletem a prací. Máme obrovský objem tréninků, až pětihodinové tréninkové bloky, protože jinak nic nestihneme.

…

Zda to pro malé děti není dřina? To je zajímavá otázka, není to jen dřina, ale začnu jinak. Kdybych nemohla být na trénincích svých dcer, nepustím je tam. V mnoho lektorek nemám důvěru, i když je mohu znát, být s nimi kamarádka. Je to tím, že mám vystudovanou školu, která mi dává oprávnění vést výkonnostně skupinu dětí. Prošla jsem sportovní přípravou, byla jsem na fakultě, máme ji v rodině všichni a jsem kvalifikovaný trenér. Nesvěřila bych dítě nikomu, kdo nemá licenci. Může mít mraky zkušeností, ale pokud to nemá podložené papírem, vzděláním, neví hodně důležitých věcí.

Zmínit lze třeba to, že řada z nich neví, že vrcholná forma se dá udržet 4-5 týdnů, pak se dítě zraní nebo zkolabuje. Proto má mít příprava na soutěže systém. Začíná se od léta, pak se trénují flexibility, přidává se síla. Pak síla odchází, přidává se náčiní. Až se to umí jednotlivě, dáváme to dohromady. Forma se časuje do hlavní soutěže, vydrží čtyři týdny, pokud se jede přes limit, dítě to nevydrží.

Proto už od malých, od přípravky (4-5 let), nasazuji tréninkový plán vhodný pro jejich věk a jedu dle toho, jaký mají obsah hodin a co by ve svých letech měly zvládnout. Pokud zvládnou víc, přidávám, pokud to někdo nezvládá, zbytečně mu to tam nervu. Tím, že je gymnastika individuální, každému můžu upravit choreografii přímo na tělo.

Ano, gymnastika je těžká, je to výkonnostní sport, ale… Rozhodně to není jen dřina, je to radost. Pro některá děvčátka je také snadnější, protože jsou velmi talentovaná. Pokud je to baví a mají snahu, posouvají se rychleji.

…

Hrdost na jesenické holčiny…

Základnu La Pirouette tvoří asi padesát děvčat ve věku od pěti do osmnácti let. Do přípravky chodí i mladší. Ono, aby se vrcholově slečny někam dostaly, musí se začínat opravdu brzy. Šest let už bývá na hraně.

Mám jednu holčičku, která přišla jako osmiletá kvůli své mladší sestře. Ačkoliv si stojím za tím, že v gymnastice trvá dlouho, než se někdo dostane výš, díky svému talentu a úsilí se za dva roky Mira kvalifikovala na mistroství České republiky a její výkonnost se neustále zvedá. Dohnala holčičky, které měla daleko před sebou, protože už měly dávno ujitý kus cesty. Prvně jim koukala na záda z dálky, nyní je jim blíž, a dokonce už některé nechala za sebou.

To mě velmi těší a vůbec nejvíc mě těší práce s dětmi. Dělám s nimi ráda, vůbec to není práce.

Kdybych to neměla ráda, takový druh sportu bych nedělala. Vyžaduje moc energie. Každé dítě je jiné, musím ho dobře poznat, abych věděla, jak s ním pracovat. Jedná se o těžký individuální sport a děvčátka to musí mít srovnané v hlavě dost brzy. Samy musí vědět, co chtějí. Děti, které jsou dostrkané rodiči a nevyberou si ho samy, většinou to nevydrží. Samozřejmě něco jiného je to s těmi úplně maličkými. Těm stačí dát plyšáčka a ony s ním mávají.

U gymnastiky je fajn, že se v ní neustále postupuje. Není to tak, že ve čtyřech letech dostanou plyšáka a mávají jim až do osmnácti. První je švihadlo, následuje obruč. Když vydrží, dostanou stuhu, kterou chtějí všichni a přitom je to s ní tak těžké.

Mira už má sestavu se stuhou a moc jí to sluší. Udělala velký kus práce, protože chce. Je to dítě, které si to zaslouží. Už se mě na ni ptali i reprezentační trenéři. Podle nich jsem ji dříve neměla, ale měla, jen byla pořád poslední. Vypracovala se a už po ní šilhají. Ještě pět let ji ale nedám.

…

Jaké máme ohlasy? Asi dobré. Na Jesenicku není žádný vyloženě dívčí sport. Samozřejmě tanečních studií je tady několik. Mám hodně dětí v přípravce. Ze zvědavosti mě navštěvuje hodně rodičů, kteří přijdou s malinkými holčičkami a mají je v baletních dresech, protože si myslí, že to je ono.

Narážíme také na to, že mnoho holčiček si představuje, že jim pustím muziku a ony budou hopsat. Tak to ale nelze. Gymnastika je o úplném klidu, propracování těla. Musíme se naučit správně dýchat, správně chodit, pohybovat se ladně. Pak začíná vnímání hudby. Začátek je tedy poměrně nuda, protože je to sport.

Jako další problém vnímám hlavně to, že se po mně chtějí úspěchy okamžitě v sezoně, kdy holčička začíná. Ideálně, aby se stala mistryní Evropy. Tak to ale také nefunguje. Moderní gymnastika je natolik obsáhlá, že vyžaduje roky práce.

Třeba až za tři roky je vidět, že děvče nejen že vypadá jako gymnastka, ale je gymnastka.

Je to sport, kde nic není hned. Děti musí vědět, že to chtějí dělat a přijít na to, co jim to dává a co jim to bere. Bere jim to čas, než si konečně obléknou nový dres a jdou s ním něco ukázat, realizovat se.

Takové sebeuvědomění se většinou chce až po starších děvčatech. Proč to dělám? Že mi to něco přináší, že to chci, protože to chce mamka, že tam chodím od mala a mám z toho zvyk? Tohle u mě musí vědět osmiletá děvčata, proto chci i po rodičích, aby se na to svých dětí ptali. Musíme je naučit rozhodovat se samy za sebe.

Výjezdy do zahraničí jim umožňuji, protože jsou v rámci Česka dobré. Potřebuji tedy, aby se venku konfrontovali s konkurencí. Pokud se naučí závodit v zahraničí, budou se cítit jako mistryně světa a dokážou se předvést. Pokud by šly na mistroství jako nějaké myšky z nového klubu z Jeseníku, asi by moc sebevědomě nepůsobily.

…

Dalších dvacet let…

Životní kapitolu v Čechách jsem uzavřela. Jsem tady pět let, což není moc, přesto vím, že bych jinam nešla. Líbí se mi zdejší lidi, prostředí a hierarchie Jeseníků.

Vůbec mi nevadí, že se říká, že jsme za kopcem, že by se mělo sedlo provrtat, aby se dalo někam jet. Mně například stojí za to, vyjet si dřív, když někam potřebuji. Ten klid, ta jedinečnost. Nepůsobí tady žádné přímé vlivy.

Ano, jsou tady lidi, co pracují v Brně a Praze, přiváží sem nové věci, dobré i špatné myšlenky. Ale je tady až divně, jak je Jesenicko dobré. Já jsem byla leckde, naši jsou cestovatelé, takže jsme sjeli celý svět. Žila jsem i v Americe.

Každopádně zůstávám na Jesenicku. Nechala jsem se ukecat na gymnastiku, protože je mou srdeční záležitostí. Mohla jsem ji pověsit na hřebík, ale místo toho budu dalších dvacet let skákat v tělocvičně s dětmi. Pokud je o ni zájem, ať tady děvčátka mají tu možnost, když gymnastiku umím. Nebudu ji dělat za každou cenu, hlavně ji chci učit dobře.