Marieta Kráčmar: Koní ráj v Branné

Pokud smícháte několik ingrediencí – lásku ke koním, letitou zkušenost, schopnost přemýšlet o věcech trochu jinak, partu šikovných kamarádek a krásnou jesenickou přírodu, vyjde vám z toho Koní ráj, z.s., který nedávno v Branné založila Marieta Kráčmar. 

Jak říká Marieta: „Koně a hory, co může být krásnější?“ Smyslem spolku Koní ráj, z.s.,  je  pomoc koním, kteří ji z různých důvodů potřebují, a současně obnovení pastvy koní v CHKO Jeseníky. Nečekejte ale ohrady na rovných zelených loukách.  Po letech zkušeností, pozorování koní a uvažování o tom, jak by se koně daly chovat jinak, se Marieta rozhodla vydat jiným směrem.  Se spolkem vybudovala systém ustájení ve stylu paddock paradise. Ten se snaží co nejvíce napodobit podmínky přirozené pastvy koní. Tento systém vymyslel v 70. letech 20. století americký podkovář Jamie Jackson na základě pozorování divokých mustangů a od té doby se šíří po světě. V Branné tento koncept po svém přizpůsobili místním přirozeným podmínkám a krásně funguje.

Kde se vzala tvoje láska ke koním?

Já si myslím, že s láskou ke koním se člověk prostě narodí. Už ve školce jsem si prohlížela knížky o koních. Neuměla jsem ještě číst a plemena jsem měla nastudovaná podle barev. Pořád mám v hlavě zážitek, jak jsem jednou z okna školky pozorovala taťku, který vedle stodoly něco kopal, byla jsem naprosto přesvědčená, že staví stáj. Byla jsem tím úplně posedlá. Lásku ke zvířatům máme v rodině. Babička mi několikrát vyprávěla o tom, jak museli své koně dát do družstva a zlomilo to srdce celé rodině. Taková byla doba. Děda s babičkou z tátovy strany byli oba veterináři, takže jsme taková zvířecí rodina. I proto jsem se rozhodla vystudovat Mendelovu univerzitu v Brně, obor zootechnika a živočišné biotechnologie.

Když mi bylo jedenáct let, začala jsem chodit kousek od Bohdíkova, odkud pocházím, na statek, na němž chovají koně. Bylo to pro mě něco neskutečného. Tam jsem začínala a potom kde se dalo. V okolí nebylo jinak nic, žádný jezdecký oddíl. Když mi bylo 16 let, pořídili jsme si se sestrou kobylku Agátku, která se u nás dožila bezmála dvaceti let. Uměla nás hodně pozlobit, byla tvrdohlavá, měla své strachy a zlozvyky. Ale ono je to vlastně dobře. Když má kůň různé zlozvyky, člověk se hodně naučí.

Pocházíš z Bohdíkova. Během studií jsi žila v Brně, potom v Olomouci. Jak ses ocitla v Branné, poměrně malé horské obci? Nechybí ti ruch města?

Sestřin manžel je z Branné a nám se tady taky zalíbilo. Spojili jsme se do jedné party. V Branné se mi líbí hlavně díky místní komunitě lidí. Je docela jedno, kde bydlíš, záleží jen na lidech, kteří tě obklopují. Někdo si třeba řekne, co děláte v Branné, jste tam úplně odříznutí! Opak je pravdou. Žije to tady. Snažíme se udržovat kulturu. Letos jsme organizovali třeba první obecní ples nebo vynášení moreny.  S manželem jsme v místním lomu začali pořádat malý letní festival. Naše svatba před třemi lety byla vlastně takový malý open-air, hostům se to moc líbilo. Tak jsme se rozhodli na ni navázat a ve stejném duchu udělat festival. Hrávají tam třeba šumperští Coconut DJs nebo náš kamarád Jirka Drtil.

Tvůj zájem o koně vyústil v založení spolku Koní ráj, z.s. Mohla bys tento projekt blíže představit?

Spolek jsem založila spolu se svou sestrou Odetou a dvěma kamarádkami z Branné, Editou a Denisou. Jsou moc šikovné. Jsem úplně překvapená, s jakou vervou se do všeho pustily. Jedna z nich dokonce seděla poprvé na koni, až když jsme koně přivezli. 

Jsme teď v jakési „zkušební fázi“,  s naší činností jsme začali letos na jaře. Zatím si ale všechno pěkně sedá. Máme podporu obce a CHKO Jeseníky. Setkáváme se i s pěknými reakcemi místních. Snad tomu tak zůstane. 

Hlavním cílem našeho spolku je dopřát koním, kteří celý život pracovali, důstojný důchod, klid a odpočinek v přirozených podmínkách v CHKO Jeseníky. Někdo se třeba ozve, že má koně, který celý život dřel pod sedlem, dlouhé roky pracoval na jízdárně, je starý, trochu ho bolí nohy, kašle. Někdo má koně, o něhož se z různých důvodů nezvládá nebo nemůže starat nebo pro něho nemá vyhovující podmínky.  Chtěla jsem vybudovat místo právě pro tyto koně.  Když člověk prodá koně pod cenou, za 15, 20 tisíc, bůhví kam se dostanou, nejspíš skončí na jatkách.  

Chtěla bych koním i lidem v nesnázích nabídnout pomocnou ruku. Myslím si, že takových zvířat i lidí je dost. Nemusí to být na pořád, ale i třeba na přechodnou dobu. Popřípadě můžeme vzít mladé koně na pastvu, aby pěkně narostli než půjdou pracovat.  Je to individuální. Hlavní prioritou spolku není koně nakupovat, ale pomoci tam, kde už nejsou síly.

Koně chováte ve stylu paddock paradise. O co se vlastně jedná?

Paddock paradise je systém ustájení, který se co nejvíc snaží napodobit přirozené podmínky. Úplně nejdůležitější je motivace koně k pohybu. Když je kůň ve stáji, jen stojí. Napije se z napáječky, hned vedle má seno a liz a pak jde dělat práci na jízdárnu. U takových koní se často objeví zlozvyk z nudy, který se dá jen těžko odstranit. Paddock paradise je systém treků, cest, kde jsou různé podklady a různý terén. Koně jsou během celého dne venku a chodí.  Vodu mají úplně na druhé straně ohrady než seno.

Není to z toho důvodu, že bych chtěla koně trápit. Smyslem je jejich motivace k přirozenému pohybu. Krásně se nasvalí, vydýchají, vyřeší si svoje „koní věci“ ve stádě a jsou prostě spokojení. Naše terény udržují koníky v dobré fyzické kondici a psychické pohodě. Tento typ ustájení je velmi vhodný pro koně trpící dušností i laminitidou. 

Když se podíváš na fotky paddock paradise z Německa, jde vyloženě o umělé cestičky, bludiště a nebývá tam tráva. To my u nás nemáme, řekla bych, že jsme trošku atypičtí. Tím, že je u nás přirozeně obtížný terén, tak si koně cesty dělají sami. Nemusíme nic umělého vytvářet a měnit, jen vycházíme z podmínek, které zde přirozeně máme.  Každá z našich  ohrad je něčím specifická.  Máme ohradu s lesem, sadem, potokem, paloukem. U další je přes celou její plochu svah, spousta keřů, bylin, jezírko. Někde je jenom terén se vzrostlými stromy. Systém pastvy je rotační. Koně mezi ohradami putují. Když vypasou jednu, jdou do druhé.  

Jakým způsobem je tento způsob pasení prospěšný i pro přírodu?

Jde o obnovu původních luk. Tím, že se louky neudržují, zarůstají. Tady konkrétně nejvíc lopuším. Správa CHKO podporuje obnovu původních luk sekáním nebo spásáním.

Jak tě napadlo vybudovat Koní ráj? Předpokládám, že to nebyl okamžitě realizovaný nápad, ale určitým způsobem v tobě uzrával.

Myšlenku na vybudování něčeho podobného jsem měla v hlavě hrozně dlouho, vlastně od té doby, co jsme si pořídili Agátku, mého prvního koně. Kromě toho, že byla zlobivá, byla i chronicky nemocná. Dost jsem přemýšlela nad tím, proč se to koním děje, co děláme my lidé při chovu koní špatně.  Spoustu jsem si toho i na toto téma přečetla. Naše lidská představa, že kůň je nejvíc spokojený v zelené ohradě, není vůbec reálná. Koně v divoké přírodě hodně putují, chodí po různých podkladech, různým terénem. Nepasou se celý den na krásné, zelené trávě. Musí jít někam za pastvou, pak zase za vodou. Pořád putují, jsou na cestě. A jsou ve stádě, to je nejdůležitější. Kůň by neměl být sám. To je největší chyba. Přemýšlela jsem, jak chov koní co nejvíc přiblížit přirozeným podmínkám.

Udělala jsem si i kurz instruktora jezdectví, tím jsem získala ještě jiný pohled na věc. Prošla jsem různými sportovními stájemi a viděla, jak koně chodí z boxu, kde stojí na slámě nebo pilinách, na jízdárnu, mají na sobě deky. Všechno je čisťounké, krásné, jako v pokojíčku. Nám lidem se na takové koně moc hezky dívá. Ale já jsem si říkala, že to takhle nechci. Chci mít koně venku, ve stádě a spokojené.

Hodně koní bývá chronicky nemocných, trpících laminitidou a dušností, to je tzv. koňské astma z pylu, výparů ve stájích, z prachu, ze sena nebo z trusu od hlodavců, kterým se ve stájích nevyhnete. Některým koním to dělá zkrátka zle a pomůže jim jít na pastvu do hor. U nás je hodně vlhký vzduch a málo prachu, takže se koním v takovém prostředí samozřejmě uleví.

Jeden z našich koní k nám přišel právě kvůli problémům s dušností. Při zátěži kašlal, dělalo mu zle být v prašném prostředí. U nás je spokojený. Dělá mu dobře být neustále na pastvě. Dostává se mu u nás i pohybu, protože největší chybou majitelů dušných koní je to, že s koněm přestanou pracovat. Takový kůň potřebuje práci na míru a je to pro něj naprosto stěžejní.

Koně se tady nejenom volně pasou, ale mají i práci.  Co u vás koňská práce obnáší?

Koně u nás práci mají, dokonce ji potřebují. Nedávno jsme se třeba zúčastnili zahájení sezóny na místní farmě. Koně byli k dispozici dětem, ty se na nich mohly povozit a pomazlit se s nimi, současně jsme jim o koních i něco pověděli. Smyslem není jenom obejít kolečko jako v cirkusu, ale přála bych si, aby děti odcházely i s pocitem, že se něco o koních dozvěděly.

Do budoucna bychom chtěli pořádat vzdělávací programy, které by zahrnovaly i běžnou práci u koní. Aby si zájemci  vyzkoušeli činnosti, které my děláme běžně – zkontrolujeme, v jakém jsou koně stavu, doplníme vodu, uklidíme ohrady, nachystáme krmení, koně vyčistíme. A pak s nimi teprve půjdou na procházku, na vyjížďku. Je to takový komplexní zážitek. Nejde o to, aby návštěvníci měli při příchodu připraveného krásného, vyčištěného, nasedlaného koně, ale aby přirozenou součástí byla i práce kolem. Aby si třeba vyzkoušeli, jak je vůbec těžké sedlo, kde má na zádech koně být apod.

 

Jsi na mateřské dovolené. Jak se dá skloubit péče o děťátko a práce s koňmi?

No dobře! Vincentek je můj hnací motor. Ukázal mi, že všechno jde. Když jsem ho poprvé v necelých čtyřech měsících brala ke koním, byla jsem dost nervózní. A měla jsem výčitky. Ale on byl úplně spokojený a nadšený. A nejednou jsem si říkala, proč by to vlastně nemohlo jít? Dítě není žádné břemeno nebo překážka. Naopak. Díky němu jsem měla třeba čas vyřešit celou byrokracii ohledně zakládání spolku.

Mateřská dovolená je někdy psychicky náročná. A je fajn, když má ženská něco svého a může si takhle odpočinout, odreagovat se. Mám štěstí, že mám rodinu a manžela, který mě podporuje. Mamka a tchyně mi pomáhají s hlídáním, za to jsem moc vděčná. To je pro mě největší pomoc. A taky mám hodné dítě! Co víc si přát.

Jak se podle tebe pozná spokojený kůň?

Když ráno vyjdu ven a vidím koně, jak vedle sebe leží v trávě, odpočívají, mají svůj klid a jsou spolu, je to pro mě největší satisfakce.