Martina Seidlerová: Jen zařídit prostor a dát lidem příležitost

Tento rozhovor je pro mě naprosto specifický. Jednak tím, kde vznikl, jednak tím, s kým je…

Martina Seidlerová je člověk, který hýbe jesenickým děním, spojuje lidi a vede je k tomu, aby společně dělali město Jeseník lepším. Pokud jste někdy zavítali na farmářské trhy nebo některou ze slavností konající se na náměstí, také jste na ni narazili. Vyčnívá z davu svou pozitivní energií, tím zářivým úsměvem.

O Martině jsem slyšela dávno před tím, než jsem ji poznala. Podle mého názoru také díky ní mnoho mladých uvažuje, že se do Jeseníku vrátí. Možná ne přímo, ale tak, že si všímají, že se v Jeseníku neustále něco děje, koná, tvoří. Já měla akorát štěstí, že jsem se dozvěděla, kdo za tím stojí.

No a pak jsem ji poprvé viděla na Pub Quize v kavárně Ennea, který se koná každé první pondělí v měsíci. Podruhé na Restaurat Day Jeseník. Slovo dalo slovo a nyní se vídáme skoro každý týden. 

A mě by zajímalo, kde by Jeseník byl (kulturně, rozvojově), kdyby Martina měla větší podporu. Ať už od „města“, finanční podporu, nebo by jí pomáhalo více lidí. Veškeré akce, pod kterými je na rok 2018 podepsána, mají osobní kouzlo. Kromě trhů, slavností a dalších akcí, které již organizovala, si navíc vzala na starosti oživení letního divadla ve Smetanových sadech. Samozřejmě, není sama, ale je tím klíčovým článkem.

Když jsem si doma nahlas povzdychla, že nevím, co k Martině napsat, kroutili hlavou. Ono to není o tom, že nevím, jen by se dalo popsat stran. mnoho z vás ji stejně zná a mnoho z vás ji ještě bude chtít poznat.

Nakonec k tomu vzniku rozhovoru. Uskutečnil se v autě, jeli jsme ze semináře z Hradce Králové domů. Martina řídila a právě proto při otázce Kdo je Martina Seidlerová, odpověděla řidička. Jelikož se musela soustředit spíš na jízdu, byl první rozhovor dosti hovorový, nicméně všechny chybějící informace jsou nyní doplněny a tak si můžete přečíst o ženě, která si opravdu zaslouží být označena jako Žena Jeseníků.

 

 

---

Jak to všechno začalo…

S trhy a slavnostmi v Jeseníku jsme začínaly v srpnu 2015 s Lindou Kovářovou, která zde působila v rámci projektu Fondu dalšího vzdělávání. Projekt skončil v listopadu, Linda odjela zpět do Prahy a trhy jsme potom začaly plánovat na další rok s Lenkou Sedláčkovou.

V lednu 2016 jsme zapsaly spolek Sudetikus. První rok byl super. Nicméně na konci toho jednoho roku byla Lenka těhotná a nevěděla, zda bude v Sudetiku pokračovat. Společně jsme naplánovaly další rok a vše připravily na to, aby se to rozjelo.

Před zahájením trhů na jaře 2017 Lenka chtěla s trhy skončit kvůli pokročilému těhotenství. Já jsem ale nechtěla zradit lidi, kteří se na akce těšili a chystali. Třeba školy připravovaly program na Sousedskou slavnost už od ledna. Takže jsem se do toho rozhodla jít sama.

Lenka mi slíbila pomáhat, jak bude moci, třeba z domu s účetnictvím nebo s kočárkem s roznosem letáků. Se třetím dítětem už neměla tolik času. Pak přišel Matěj, který mi pomáhá dost na místě. Navíc po Lence převzal finance, ta bude žít nějakou dobu v zahraničí.

…

Která akce byla první? Restaurant Day. Ten jsem rozjížděla sama. Byl to první způsob, jak poznat lidi v Jeseníku. Měla jsem tady rodinu ale tím, že jsem začala pořádat Restaurant Day, jsem poznala více lidí.

Myšlenku na něj jsem si přinesla z Prahy. Už tam jsem se sešla s kamarádkami, společně jsme vařily a skvěle se u toho bavily. Další den jsme pak dobroty nabízely poblíž našeho domu a seznámily se se spoustou lidí z okolí. Celá ta akce od přípravy až po skončení byla super. Říkala jsem si, že toto by byla i skvělá akce pro Jeseník.

V Jeseníku do té doby nic podobného nebylo. Lidi moc nevěřili, že by akce takového typu mohla vyjít. Báli se, že se jim budou ostatní posmívat, že je budou kritizovat za to, že jdou ven se svojí polívkou nebo koláčem.

Ale nakonec to tak nebylo.

Když pak šli s kůží na trh a snažili se, aby to bylo dobré a ono to bylo dobré, dostali pochvalu. Najednou člověk ví, že na to má. A i když si tam nejdete vydělat, potkáváte tam své známé, kteří vás dokáží ocenit, což je důležité. Je to super pocit a příležitost.

Restaurant Day mě ze všech akcí také asi baví nejvíc. Kromě povolení k využívání veřejného prostranství se kolem něj nemusí příliš zařizovat. Je to na lidech, zda přijdou. Nemusím je tam vodit za ručičku. Takhle bych to chtěla u všeho. Jen zařídit prostor a dát lidem příležitost. Potom by se měli oni sami zajímat a podílet se na tom, jak bude akce vypadat.

…

S Lindou, se kterou jsme rozjížděly trhy, jsme také chvíli spolupracovaly na projektu ministerstva práce, který aktivizoval dlouhodobě nezaměstnané. Tak vznikl Ranní klub, který jsem převzala po Lindě, když odjela.

Jeho cílem bylo, aby se sešli nezaměstnaní, aktivní lidé a podnikatelé a došlo ke vzájemnému propojování. Dělal se jeden v Jeseníku a jeden v Javorníku. Ten javornický jsem přenechala Zdeňce Morávkové.

…

O trzích…

No a další aktivita byly farmářské trhy.

V Jeseníku existovala skupinka lidí, která chtěla, aby se ve městě pořádaly trhy, kde by se daly kupovat místní produkty. Linda je zastupovala a vyjednávala se zastupitelstvem podmínky. Že by tam prodávali nejen podnikatelé a živnostníci, ale také ti menší „přebytkáři“, kteří by si přivydělali pár korun.

Trvalo docela dlouho, než ji někdo vyslechl. Než se tou myšlenkou vůbec někdo začal zabývat. Nikdo trhy nechtěl dělat, a tak jsme je stvořily tak nějak na koleně.

První rok 2015 jsme začaly v Asturu. Jednalo se o srpen, září a říjen.  Město možná mělo pocit, že chceme prodávat něco nelegálního, proto tedy raději Astur. Nicméně se zvedla vlna nevole. Jako proč ty holky musí dělat trhy někde ve skrytu v  bývalé továrně, když trhy patří na náměstí.  A díky tomu jsme se přesunuly na náměstí. Město nám vyšlo vstříc.

…

Původně se trhy konaly v sobotu, co čtrnáct dní. Podle mě to ale bylo na první rok moc často. Měly jsme je chystat jednou za měsíc, aby si na ně lidi zvykli, a pak přidávat.

Začaly jsme moc zprudka, a tak jsme ani neměly velký úspěch. Chodilo tam málo lidí. Asi jsme zvolily také špatný den. V sobotu dopoledne už jsou lidi doma, nakoupí si v pátek a další den spíš vaří oběd a třeba chtějí odpočívat.

…

Další rok (pozn.: 2017) už chtěla Lenka odejít a jesenická MASka (pozn.: MAS Vincenze Priessnitze pro Jesenicko, o.p.s.) chtěla trhy převzít. Kvůli tomu, že nám se nedaří, že tam nemáme tolik lidí. Že prý se to nedá nazvat trhy, když je tam pět stánků a pět a půl návštěvníka.

Mně to ale bylo líto. Dala jsem do toho spoustu energie a nechtěla jsem, aby to vše přišlo vniveč. Jednalo se nejen o farmářské trhy, ale také o čtyři slavnosti, které jsem chtěla dělat dál. Naštěstí MASka řekla, že by to mohla převzít až v roce 2018.

Mně tedy naskočila myšlenka, že když udělám výborný rok 2017, všichni budou na mojí straně a MASka nebude mít důvod zavádět něco jiného. A to mi asi vyšlo. Podařilo se mi to obhájit.

…

Mnoho tváří Martiny…

Kolik toho chystám? Pub Quizy bývají první pondělí v měsíci, Ranní klub první středu v měsíci. Restaurant Day se koná čtyřikrát do roka. Dívám se na plán akcí a je toho docela hodně, ani nevím, jak to vše zvládnu.

Ze slavností chystáme Velikonoční slavnost, Sousedskou slavnost, Kejklířskou slavnost a Dýňovou slavnost, ale nevím, zda to půjde udělat vše ve stejné míře. Navíc jsem chtěla vzít na starost oživení letního divadla ve Smetanových sadech, tak uvidím, co bude možné. Buď uberu jednu akci, anebo najdu nějakého pomocníka, se kterým si práci rozdělím. To by byla nejlepší možnost.

No a do toho každý den učím, což je vlastně můj jediný příjem. Ale s prací pro Sudetikus to zabírá takových 12 hodin denně.

…

Jak bych se popsala? To je hodně těžké. To budu dlouho mlčet, to můžeš rovnou vypnout nahrávání… Tak rychle něco. Aktivní žena. Řidička. Začala jsem řídit asi před rokem a baví mě to, ale teď mám takové období, kdy třeba nějak přehlížím červenou :-D.

…

Na Jesenicko jsem se vrátila, protože odtud pocházím. Všichni mi říkali, že tady nic není, že to je ztracený kraj, že odsud lidi odchází. Tak jsem se chtěla přesvědčit, jestli tomu tak je, anebo dokonce zjistit, zda tomu lze nějak pomoc.

Viděla jsem potenciál v tom, že se tady dá dělat spousta věcí, i když to asi později. Fakt jsem se vrátila s tím, že jsem chtěla žít v menším městě, kde se lidi znají, kde jsem blízko přírody a kde mám rodinu, kořeny. Nechtěla jsem žít v anonymitě velkého města.

Restaurant Day jsem začala dělat v Jeseníku, ještě než jsem se přestěhovala. Byl to pro mě jako pro lektorku angličtiny také způsob jak získat studenty, navázat kontakt s jazykovkou.

Přestěhovala jsem se v létě, a když začal školní rok 2015, už jsem učila třeba čtyři hodiny týdně. Vydělala jsem si jen tolik, abych pokryla náklady na zdravotní a sociální pojištění. Poznávala jsem to tady a více času jsem věnovala neziskovým projektům.

…

O Sudetiku…

Sudetikus jsme založily v lednu 2016. Musely jsme být právní subjekt, abychom mohly požádat o dotace město i Olomoucký kraj.

Za názvem spolku stojí asi Matěj. Říkala jsem si, že bychom se mohli jmenovat podle místního endemitu. Tím je rostlinka hvozdík kartouzek sudetský, která se vyskytuje jen v Jeseníkách. Její latinský název je Dianthus carthusianorum sudeticus. To se mi ale zdálo moc latinské, navíc když jsme použili „k“, stal se z toho jakoby kus Sudet.

Měli jsme toho na výběr víc, třeba nějakou vydru a další podivné názvy. Matěj ale říkal, ať zvolíme Sudetikus, že to má i ten původní geografický význam.

Hodně lidí vnímá Sudety jako politický termín, ten je ale odvozený od geografického. Řekli jsme si fajn, můžeme zkusit termín Sudety trošku očistit od těch negativních konotací, co vznikly před druhou světovou válkou.

Květ hvozdíku máme také v logu. To dělala sestra Nina, která kreslí i veškeré plakáty.

…

Spolupráce s oficiálními institucemi? Jsem moc ráda za podporu Zdeňky Blišťanové. Snaží se nám pomoc, jak může. Dává mi důvod, proč to dělat dál. Vidím v ní podporu a říkám si, super, alespoň někdo to ocení.

…

Jak by se daly akce zlepšit? No, finance nejsou až takový problém. Existuje spousta nadací a dotací. Hlavní mezera je v lidech. Je potřeba dalších aktivních lidí. V Jeseníku jich je spousta aktivních, ale ti, kteří už něco dělají, toho mají tolik, že na další věci čas nemají.

Možná by to chtělo lidi víc popíchnout, aby si vyhradili hodinu nebo dvě týdně. Aby se sešli a společně něco plánovali. Za půl roku by tak mohli vytvořit výborný projekt, který může zlepšit místo, ve kterém žijeme.

Ono podle mě v každém z nás je potenciál, aby byl aktivní v nějaké oblasti. Stačí, když sami chceme. Sami začít podnikat.

V současnosti řešíme třeba studii parku (pozn.: Smetanovy sady) a sídliště (pozn.: 9. května). Mladí tam tráví volný čas, a tak by bylo fajn, kdyby se k tomu prostranství vyjádřili. Specifickým projektem je také letní divadlo.

Mohlo by fungovat jako kulturní platforma, kde by se scházel kdokoliv. Mohly by se tam konat přednášky, workshopy a vystoupení. Mohla by tam být mobilní budka, mohl by se tam postavit stan, pod nímž by se dalo sedět.

Vespodu by mohl být prostor pro semináře, promítání. Třeba by mohlo sloužit celoročně a nahoře by bylo částečně zakryté pro případy, kdy by nebylo hezky. Zároveň by mohlo posloužit jako kancelář na vzduchu, pro studenty na tvorbu projektů. Je spousta věcí, jak ten prostor využít, a o tom by měli rozhodnout lidi, nejen úředníci.

…

O Mexiku…

Myslím si, že tu myšlenku života v komunitě jsem si donesla z Mexika, kde jsem strávila víc než rok. Je to hodně komunitní země. Lidi si víc povídají, než aby byli na internetu. Informace si předávají mezi sebou.

Lidi ukazují, co umí, na ulici. Někdo tam něco prodává, vyrábí a pak prodává. Mají to lehčí, protože pokud něco umí, mohou s tím jednoduše podnikat. Co lidi doma uvaří, mohou prodat na ulici a živit se tím. Stačí jim povolení k prodeji. Tolik se neřeší hygiena, protože ono se to zvládne řešit samo. Pokud někdo udělá něco špatně, lidi u něj přestanou nakupovat a on ztrácí tu možnost obživy.

Ono je to ale taky nutí pracovat, protože nedostanou dávky. Jako nezaměstnaného tě může živit rodina, ale ta to dlouho nevydrží.

Samozřejmě, pouličním prodejem si člověk vydělá jen na obživu a nezůstane mu na hezké oblečení a dovolenou, ale je to na běžný život. Přeci to, co člověk dostane z podpory, taky není na vyskakování.

Bohužel hodně chudých Mexičanů, kteří sní o snadné cestě k bohatství a možnostech, co by mohli dělat, se dá na prodej drog. Namočí se do toho a už takřka nemají cestu zpátky. A s drogami přichází i násilí. Je to pak ještě komplikovanější.

Každopádně Mexiko je krásné, lidi si pomáhají, jsou zdvořilí. Stěžovat si a zvyšovat hlas na veřejnosti je považované za nevhodné, což je super, to by se mělo zavést i u nás. Negativní komentáře berou člověku dost energie.

…