Anita Petrů: Autentičnost je nadčasová

• 

Během pracovního týdne je prostě úřednicí,  jak o sobě sama Anita říká.  Pracuje na úseku vodního hospodářství Správy Chráněné krajinné oblasti Jeseníky. O víkendu ji můžete potkat třeba na DnB večírku pořádaném partou The Basseline Fanatiqs, se kterou hraje jako DJ A:Nyta. Že tyto dvě role spolu nejdou moc dohromady? Naopak.

Anita je pro mě další zajímavou ženou, neodmyslitelně spojenou s Ostružnou. I když ona sama si myslí, že je tady pořád tak trochu cizincem… Hrne si to vesnicí ve své bílé závodní toyotě a s osobitým úsměvem mává. Nemůže to být nikdo jiný.

Drum and bass DJ. Ochranářka přírody. Intelektuálka v horské chalupě. Introvertka neustále překonávající hranice svého vnitřního světa. Holka s krásným hlubokým hlasem a vibem 90. let. Obdivovatelka díla Adama Kašpara. Milovnice rychlých aut, koček a chřástala polního. 

Už na podzim minulého roku jsme si v její útulné chalupě a při cestě na Šerák dlouhé hodiny povídaly o všech těchto věcech a mnohém dalším. Hodně do hloubky, tak jak je pro Anitu typické.

Začneme od začátku. Pocházíš z Olomouce, docela dlouhou dobu jsi žila v Praze a chvíli v Kanadě. Teď je tvým domovem Ostružná.

Olomouc je krásné město a bylo skvělé tam vyrůstat, ale po gymnáziu jsem chtěla jít na vysokou školu do Prahy, kde jsem nakonec zůstala 12 let. Vystudovala jsem Českou zemědělskou univerzitu, obor Krajinné inženýrství a Voda v krajině. Začala jsem i doktorské studium, které jsem nedokončila. Současně jsem totiž pracovala ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půdy na Zbraslavi, kde jsem měla na starosti projekt zabývající se protierozními opatřeními. Jednalo se o ohromně zajímavou práci, ale na druhou stranu to nebylo, v kombinaci se studiem, úplně jednoduché z hlediska platu a zázemí. Nakonec už se pro mě tenhle život stal natolik vyčerpávajícím, že jsem zkusila získat vízum do Kanady, jet za sněhem a takříkajíc „na zkušenou“. Vyšlo to, a já odcestovala do Vancouveru.

A jakou máš s Kanadou zkušenost?

Byla to svoboda. Měla jsem možnost být pořád jenom mezi Kanaďany. Zamilovala jsem si jejich pozitivní přístup, byli moc milí, žádné věčné „brblání“. Pracovala jsem v půjčovně lyží a v rodinném obchodě s lyžařským vybavením. Hodně jsem chodila po horách a jezdila na snowboardu.

Hory jsou v Kanadě úplně jiné než u nás. My jsme zvyklí na občanskou vybavenost v tom smyslu, že člověk dojde na horskou chatu, kde se může najíst a přespat. V Kanadě to tak není, hory jsou tam mnohem pustější, člověk musí spoléhat sám na sebe a být dobře připravený.

Divočinu Kanaďané nesmírně respektují. I když na druhou stranu je toto tvrzení i trochu dvousečné. V okolí města Vancouver jsou rezervace – deštný les mírného pásma. Jedná se o jeden z nejvzácnějších typů ekosystémů vůbec, vznikly zde unikátní přírodní podmínky. Vše je přísně chráněné. Ale jen v metropolitní oblasti. Těžba nerostných surovin a dřeva probíhá daleko, kde ji lidé z města nevidí. Problém je prostě přesunut mimo zraky veřejnosti. Je to samozřejmě dáno i obrovskou rozlohou Kanady.

Z Kanady jsi putovala do Ostružné a už tady zakotvila. Měla jsi to v plánu?

V plánu jsem to neměla. Nakonec jsem bohužel v Kanadě zůstala jen půl roku. Kvůli pandemii covidu a následnému celosvětovému zmatku jsem se vrátila. Po příjezdu jsem musela do karantény, a tak jsem se vydala na naši rodinnou chatu na Ostružné a už tu zůstala, zpátky do Prahy se mi nechtělo. Už mi přišlo, že nemám ve městě prostor. Je tam moc lidí, potřebovala jsem se nadechnout. Na Ostružné jsem si udělala takovou malou Kanadu. Tady mám místo jen pro sebe, a když potřebuju sociální interakci, tak si ji obyčejně nějak zařídím. Nakonec se mi tady i podařilo najít práci na Správě CHKO Jeseníky, na pozici vodohospodářky.

• 

Jsou místní obyvatelé něčím specifičtí? A jak se ti podařilo mezi ně zapadnout?

Místní jsou pro mě docela oříškem. Většina sociálních kontaktů se odehrává v hospodě. Ale ne každý do hospody chodí. Pořád k tomu přistupuju s určitým respektem. Lidi, kteří tady žijí odjakživa, mají úplně jiný pohled na život. A jinak postavené hodnoty než člověk, který sem přijde z města. S každou další zimou a každou další várkou dřeva, kterou musím nachystat, je začínám chápat víc a víc. Snažím se do toho opatrně proniknout, najít si svou cestu k nim.

I když je chalupa, ve které bydlíš, vybudovaná zhruba před padesáti lety, řekla bych, že až neuvěřitelně respektuje ráz původních sudetských chalup a pěkně zapadá do zdejší krajiny.

Chalupu vybudovali prarodiče. Ostružná má totiž svoje osobité kouzlo. Když sem lidé jednou přijedou, velmi rádi se vrací, někdy i celý život. A babička s dědou byli Ostružnou okouzleni úplně stejně. Poprvé sem zavítali někdy v 60. letech, u známých na staré německé chalupě strávili léto. A rozhodli se, že si na protějším kopci s hezkým výhledem postaví chatu. Děda byl historikem umění. Měl přátele z památkové péče, kteří mu pomohli s přípravou projektu, poskytli konzultace při realizaci, pomohli mu sehnat materiál. Na to, z jaké doby chata pochází, je díky těmto okolnostem poměrně citlivě vizuálně zpracovaná a zapadá do charakteru zdejší krajiny.

Já sama mám na tohle místo moc hezké vzpomínky už od raného dětství, pořád tady svoje předky cítím. Babička, herečka Moravského divadla v Olomouci, mi recitovala a četla zajímavé knížky. Řekla bych, že u nás v rodině spíše převažuje intelektuální stránka nad tou praktickou. Máme rádi knihy a hezké předměty, je to tady vidět.

Než se dostaneme k tvé práci na Správě CHKO Jeseníky, ráda bych probrala mou oblíbenou tématiku a pro tebe hodně podstatnou stránku tvého života, kterou bych nazvala „DJ A:Nyta“. Jak jsi se k DnB a hraní dostala?

Miluju drum and bass od chvíle, kdy jsem ho poprvé slyšela. Postupně jsem si uvědomila, že bych chtěla, aby tento styl elektronické taneční hudby byl výraznější součástí mého života.

Trvalo mi dost dlouhou dobu, než jsem sama začala hrát. Nepohybovala jsem se ve společnosti, kde bych měla k hraní příležitost. Až po studiích jsem se rozhodla, koupila si malou konzoli a začala  na ní trénovat. Skoro nic jsem o tom nevěděla, stáhla si písničky a začala zkoušet. Bylo to v roce 2018. Dost jsem se posunula v Kanadě. V domě, kde jsem bydlela, byl každý druhý DJ, a to doslova. Začali jsme spolu chodit na akce ve Vancouveru. Noční život tam byl skvělý. Dělali jsme i domácí rave parties. Kluci, se kterými jsem hrála, měli úplně jiný přístup než většina Čechů, kteří se bojí, abys jim nepoškrábala desky, a vůbec tě k tomu nechtějí pustit. Oni byli úplným opakem.

Po návratu z Kanady jsem nějakou dobu nehrála a DnB mi tady začal chybět. Díky kolegovi z práce jsem objevila lokální akci v Javorníku. Tam jsem potkala svou současnou crew The Basseline Fanatiqs. Hraju s nimi skoro dva roky, už jsme spolu udělali několik akcí a jsem jim moc vděčná, přijali mě veskrze přátelsky – díky, kluci! Trénuju po práci i o víkendech a dost mě to baví.

DnB je tvrdší hudba a já skrz ni dávám průchod určité syrovosti své duše. A kompenzuju si přesycení intelektuálním životem. Když je mi nejhůř, jediné, co mě zachrání, je DnB. Nejsou to lidi. Zahraju si, na všechno zapomenu. DnB je mojí duševní medicínou. Nemám přesné vysvětlení, ale je to zřejmě tím beatem, který v některých jedincích vyvolává pocit duševní blaženosti.

A co klubová scéna na Jesenicku? Existuje tady vůbec něco takového?

Na Jesenicku je to těžké. Lidi jsou svázaní místními podmínkami. Jesenicko je nedostupný kraj, se špatnou infrastrukturou, málo práce a špatně placené. Lidi nemají peníze. Je dost náročné dělat tady akce. Musíš se trefit do konstelace, kdy se lidi zrovna chtějí bavit, chtějí jít na tvoji akci, mají peníze a můžou se tam dostat. Z hlediska klubové scény tady nejsou prostory. Nevyplatilo by se to. Je nás pár. Nejdůležitější je, že chceme hrát a určitá skupina lidí chce přijít a zatancovat si.

V Jeseníku hrajeme v klubu El Chorro. Někdy děláme akce třeba i v hasičárně nebo v sokolovně. Je to o kontaktech a dobrém prostoru. Pořádáme akce i v Mikulovicích, kde máme spřátelený bar. Z Mikulovic pochází několik našich členů. A občas hostujeme někde mimo region.

Jaké jsi měla pocity, když jsi poprvé hrála na veřejnosti? Vnímáš velký rozdíl mezi hraním před lidmi a v domácím prostředí?

Moje první hraní pro mě bylo hodně stresující. Dost se stydím. Nejtěžších je prvních deset minut, než se člověk vymotá z největší trémy, a pak už to jde samo. Důležité je pro mě mít natrénováno. Jako obrovskou odměnu vnímám, že jsem po takové akci úplně nabitá energií.

Někdo ti možná řekne, že nic netvoříš, že jen pouštíš písničky. Jde ale o to, že v daný moment vytváříš určitou náladu na daném místě,  tady a teď. Rozhodně bych netvrdila, že hraní není kreativní činností. Výsledek samozřejmě není hmatatelný, jde o pocit, který v lidech navodíš. Vlastně se mi líbí, že je to taková neuchopitelná forma. Důležitá je síla okamžiku, momentální nálada. Buddhistické „tady a teď“, buď tam jsi, nebo nejsi.

Snažím se být maximálně autentická a myslím, že právě v tom je moje síla. Hraju a můžu si hrát, co chci. Nemusím se podřizovat trendům. Nejsem v kompetitivním prostředí, za což jsem dost vděčná. 

A co hraní v přírodě? Neřešíš uvnitř sebe určitý rozpor, vzhledem k tomu, že se zabýváš ochranou přírody?

Řeším. Třeba tady na Jesenicku se často dělají akce na Miroslavi, v lyžařském areálu, který leží v CHKO. Bývají tam tekno párty. Zároveň jde o plochy výskytu silně ohroženého chřástala polního. Může se ti stát, že jdeš na akci a po cestě slyšíš chřástat chřástala. A za dalším remízkem slyšíš tekno. Přiznávám, že tuto dichotomii stále nemám vyřešenou. Co jsem tam měla zatím možnost pozorovat, tak si nemyslím, že jde o zásadní rušení, protože se jedná o akci, která nemá dlouhodobý negativní vliv. Kdyby tam ale byla akce každý víkend v době hnízdění, už by to problém být mohl. Velice bych si přála, aby v téhle komunitě byl brán zřetel na ochranu přírody. Venkovní hudební festivaly jsou často nevhodně umístěné a lidé nepřizpůsobují svoje chování místu, na němž se nacházejí. V naší crew dbáme na udržitelnost a snažíme se to i ve srozumitelné formě předat ostatním. Je potřeba trochu uvažovat a nevyjet na rave do pole, když netuším, jestli se tam nenachází třeba hnízdící polní druhy nebo hotspot biodiverzity. Lepším řešením je využití brownfieldů. Osobně mám raději klubové či halové akce.

Pro mě jsi vždycky měla vibe devadesátých let. Máš ráda tohle období?

No, asi jo. Kdybych se na sebe podívala z pohledu třetí osoby, tak si to taky myslím. Jde o léta mého dětství. Některé věci byly dost nevkusné. Ale pokud jde o hudbu devadesátých let, tak tu miluju. Prodigy = co chceš víc! I moje auto je devadesátkové. Někdy si říkám, jestli nežiju moc v minulosti. Ale pak nad tím mávnu rukou. V podstatě jsem už spoustu let názorově konzistentní v určitých věcech. Zároveň ovšem miluju pozorovat ostatní lidi, jejich styl, opravdu cením, když člověk dovede věci podat neotřelým, odvážným způsobem, ať jde o oblékání, nebo o hudbu, prostě autenticky. Autentičnost je nadčasová.

• 

Zmínila jsi svoje auto. Musím říct, že ho mám s tebou taky hodně spojené. Holka v bílém závodním autě brázdí Ostružnou = nemůže to být nikdo jiný než Anita.

Auto je mou chloubou. Jde o dost podstatnou součást mého života na Jesenicku. Kdybych tady nemohla jezdit autem, nedostala bych se do práce, nedostala bych se na akce. Nejsem úplně organizovaný člověk, a auto mi dává pocit velké svobody. Je to devadesátkové auto vyrobené v Japonsku a pouštím si v něm devadesátkové písničky. Toyota – auto, které přežije všechno. V Africe nic jiného nejezdí. Ideální auto do hor. V zimě vyjedu nejrůznější kopce a jsem na něho pyšná. Závodní ale není, to jenom tak vypadá.

Jeden Pražák, který pracoval v Toyotě, si nechal tuhle Corollu postavit na míru, je specifická už z prvovýroby. Má spoiler, subwoofer, klimatizaci. Druhé takové auto asi v republice nebude. Teď je pražské „závodní“ auto tady v Jeseníkách. Každý mě v něm pozná, všichni vědí, kam jedu, v kolik jezdím do práce. Lidi v oktávce člověk nepozná.

A teď se vraťme k tvojí práci. Anitě,ochránkyni přírody. Jak bys svoji práci na Správě CHKO Jeseníky popsala?

Já o sobě ráda říkám, že jsem prostě úřednice. Zabývám se výkonem státní správy ve vodním hospodářství na území CHKO Jeseníky.

Mám na starosti vodní toky. Nejčastěji řeším úpravy vodních toků, doprovodné zeleně, odběry vody na zavlažování, zasněžování a celkově vodní režim krajiny, pokud jde třeba o pro Jeseníky typická vrchoviště nebo pramenné oblasti. Velkým tématem současné doby jsou vodní elektrárny. 

Nově se zabývám tzv. pasportizací vodních toků, přesněji podrobným mapováním hydromorfologických charakteristik a ekologického stavu vodních toků. Výsledkem je návrh opatření na vybraných úsecích, které by bylo vhodné ponechat renaturaci či rovnou revitalizovat.

Je těžké získat si při takové práci respekt?

Je. Člověk si ho asi buduje postupně. Občas samozřejmě nastanou i konfliktnější situace. Pořád se hlavně musím snažit zachovat si vnitřní integritu z hlediska zákona. Ze začátku jsem měla trochu obavy, které pramenily z nedostatku zkušeností, neměla jsem jich tolik jako teď. Důležité je postupovat věcně. Záměry bývají dost různorodé, s odlišným dopadem na životní prostředí. Někdy můžou mít na prostředí velký vliv a je třeba jejich předkladatele nasměrovat udržitelnějším směrem. Ale i malý záměr se nakonec může ukázat jako problematický, člověk nesmí usnout na vavřínech.

Předkládané případy neřeším jen od stolu, samozřejmě se pohybuji i v terénu, je důležité posoudit specifickou situaci daného místa. Dva stejné záměry na různých místech můžou mít, a zpravidla mají, naprosto odlišné dopady. Terén k mé práci prostě patří a je to zásadní podklad pro vydání jakéhokoliv rozhodnutí nebo stanoviska. I když občas je složitější a časově náročnější se na místo dostat, CHKO Jeseníky pokrývá přece jen rozsáhlé území, skoro 75 000 hektarů.

Čeho bys chtěla ve své práci dosáhnout? Možná tato otázka zní trochu pateticky, ale co by sis třeba chtěla říct, až se jednou za svou prací ohlédneš?

Až třeba za deset let let půjdu jesenickou přírodou a potkám místa, o nichž jsem rozhodovala, tak bych si chtěla říct, že to není tak hrozné, anebo ještě líp, že jsem to dobře vymyslela, a nebudu se za svoji práci muset stydět.

Dotýká se mě, když vidím, jak jsou vodní toky setrvale vnímané jako odvodňovací kanály a kolikrát jako kanály v pravém slova smyslu. Lidé si myslí: Do řeky se dá hodit cokoliv, voda to odnese. Berou to jako samozřejmost. Vodní toky tady v kraji jsou brutálně upravené „melioracemi“ ze 70. let, nejsou v dobrém ekologickém ani morfologickém stavu. Přála bych si, aby i širší veřejnost začala vnímat vodu jako klíčovou součást zdravé krajiny a přistupovala k ní s respektem. Chtěla bych k tomu přispět a pracovat s veřejným názorem.

Jak už jsem říkala, jsem úřednice. Ráda bych ale svoji úřednickou existenci v rámci možností redefinovala do nějaké novodobější podoby. Nakonec i úředník může být kreativní osobou a v lidech podnítit kritické myšlení, aby si třeba účastník řízení odnesl pár vědomostí navíc, které by mohl využít při svých dalších aktivitách. Je to ale samozřejmě otázka osobních schopností a dispozic.

• 

Věnuješ se v rámci své práce i osvětě?

Věnuji a musím říct, že moc ráda. Například v informačním centru v Karlově Studánce máme  pravidelně během prázdnin akci „Den s odborníkem“. Mým tématem je „Život v horské bystřině“. Ráno vlezu do potoka, nalovím nějaká zvířata, vodní organizmy, většinou se jedná o hmyz. Dovezu je do Karlovy Studánky, kde návštěvníci centra pod mikroskopem zjišťují, co všechno žije na dně řeky a co takový život vlastně obnáší. Snažím se tato zjištění dávat do souvislosti s kvalitou vody nebo s říční morfologií. Jsou to takové moje hydrobiologické přednášky. Moc mě baví. Nejen u dětí, ale i u dospělých zaznamenávají velkou odezvu. Objevují mikrosvět, který nemají normálně možnost prozkoumat. Jsem založením introvert a tato činnost je pro mě občas dost vyčerpávající, ale zároveň mám ráda lidi a dělá mě šťastnou, když od nich vidím pozitivní zpětnou vazbu.

A jaký je tvůj osobní, emociální vztah k Jeseníkům a k přírodě vůbec?

Vždycky jsem ráda trávila svůj čas venku. Když jsem někde na toulkách, tak se cítím víc sama sebou.  Teď žiju na kraji lesa, v podstatě ani nikam nemusím chodit, stačí se podívat z okna a vidím hory, chodí sem lišky, jezevci, jeleni. Život v přírodě mě dost změnil, jsem klidnější. Jesenická příroda, která je velmi dramatická, až melancholická, ve mně vyvolává proces introspekce, zamyšlení, obracení se sama do sebe. Je to také prostor, kde se můžu řemeslně realizovat a věnovat svým koníčkům.

Vím o tobě, že máš moc ráda dílo umělce Adama Kašpara, který žije a tvoří v Jeseníkách. Co tě na jeho tvorbě zaujalo?

Adam Kašpar jako jeden z mála mladých umělců maluje krajiny a hodně tím pomohl zpropagovat Jesenicko, kde s rodinou žije. Jeho malby jsou dechberoucí. Na jeho tvorbě se mi líbí zachycení přírodních procesů. Určité místo může někomu připadat pokaždé stejné, ale kulisa přírody se pořád nenápadně mění. Je každý den, každou hodinu jiná. Na jeho obrazech jsou také úžasné detaily. Člověk na vycházce je třeba vůbec nevnímá, kdežto Adam se při malování hodiny zaměřuje na jeden detail, který potom zprostředkovává ostatním. 

A abychom nezapomněly, neodmyslitelnými obyvatelkami tvého domu jsou i dvě britské modré kočky. Člověk by řekl, že britky jsou typické gaučové kočky schopné přežít výhradně v bytě. U tebe ale pobíhají celý rok venku.

Mám dvě úžasné kočičky, kterým se tu líbí. Kocourka Vašíka mám od koťátka. Druhou kočičku Myš jsem si vzala později z útulku. Byla týraná, pravděpodobně z množírny. S ní je to složitější a dá hodně práce získat její důvěru.

Ale co se stane z britky, která vyrůstá na venkově, je fascinující! Jejich tělesná konstituce se tady náramně osvědčila. Jsou silné a chlupaté, dobře zvládají zimu. Můj kocour je snad jediná kočka na světě, která nemá ráda teplo, nikde se nevyhřívá. Loví bezchybně myši, dovede číhat celé hodiny. Není tak pohyblivý, aby šplhal po stromech, je předurčen k lovu na zemi, bush dweller. Což je skvělé, protože nelikviduje ptactvo.

Kočky moc ráda pozoruju, jsou mými parťáky. Já i ony tady máme prostor, abychom si mohly dělat, co chceme.

•