Romana Labounková: Titul Sportovec okresu už bych měla přenechat jiným.

Nikdy jsem nebyla výborný cyklista. Spadla jsem u pošty v Lipové, protože jsem byla možná až příliš poslušné dítě a nevyhla se díře na cestě kvůli tátovu nasazenému pravidlu držet se u kraje. Taky jsem se rozsekala na bikrosové dráze, a tak jsem později zdejším (pro mě) kaskadérům raději jen fandila. Mým takřka spolužákem byl jesenický jezdec Marek Kudr, takže závody BMX jsem měla v kalendáři. Naopak Romču Labounkovou jsem znala jen po jméně a jejich úspěších. Tip na rozhovor s ní mi dal přítel, který ji naopak zná poměrně dobře, a proto dnes úvodní slovo nechám na něm… 

 

I když jsme se potkali na jesenickém gymnáziu v jedné třídě a 8 let byli spolužáci, tak s trochou nadsázky můžu říct, že jsem ji pořádně poznal až později. Je naprosto perfektní ukázkou toho, co může člověku dát sport do života.  Že když tomu sportu dost obětuje, získá to zpět, byť to ne vždy musí být ve formě medailí.

Ač to může znít jako paradox, měla to v životě těžší než my, co jsme sportovali na lokální úrovni. Vybavuji si, jak díky soustředěním, závodům a zraněním sbírala absence, a proto ve chvílích, kdy jsme se my ostatní šli bavit, ona musela zasednout k učení a dohánět látku. Ale měla v sobě i díky sportu vypěstovanou zarputilost, která jí pomáhala, díky které to s bravurou zvládala, a ta silná vůle je v ní dodnes.

Musela se v amatérských podmínkách, bez týmu profesionálů ve svém okolí, naučit poslouchat své tělo a rozumět mu, aby se dostala na úroveň, na které byla (a je). Proto není překvapením její posun na dráhu fyzioterapeutky, málokdo rozumí lidskému tělu jako ona. Ostatně, když ji budu citovat, sportovec, který nerozumí svému tělu, nikdy nebude dělat svůj sport na té nejvyšší úrovni.

A v neposlední řadě, když se s ní dáte do řeči nebo ji sledujete při práci, vyzařuje okolo sebe pozoruhodný klid, takovou zvláštní jistotu, že neexistuje situace, se kterou by si nedokázala poradit. 

Jesenicko má to velké štěstí, že tohle všechno (a i mnoho dalšího) si nechce nechat pro sebe, ale své know how se rozhodla předávat i dalším bikrosovým generacím, a to ne někde „za kopečkama“, ale v místech, kde vyrůstala. Nepochybně má všechny předpoklady, aby byla skvělou trenérkou a dokázala díky propojení své práce a koníčku dát těm dětem maximum. 

---

 

Bikros na Jesenicku funguje někdy od 90. let. Tehdy začal jezdit můj o tři roky starší bratr a já jsem šla typicky v jeho krocích. Nebylo to tak jen s bikrosem, ale třeba i v rybaření. Řekla jsem tedy, že chci jezdit a naši s tím souhlasili, ale že budu i závodit.

Chytlo mě to. Začali jsme jezdit po závodech, začalo se mi dařit, a to víc než bratrovi. Taky jsem u toho vydržela déle než on. Skončil asi v patnácti letech, protože to bral spíš jako společenskou událost než sportování.

…

Bikros je hodně o technice. Vlastně je to jízda na kole, a čím dřív se s tím začne, tím lépe. Dětský mozek je tvárnější, co se týká nějakého motorického učení.

My jsme to tady dělali vždycky amatérsky. Metodou pokus omyl. Ten sport tehdy začal trénovat můj taťka, který byl běžec na lyžích, s ještě jedním známým. Navíc pro mě to tehdy nebyl jediný sport, který jsem dělala. K tomu jsem měla ještě basket a sjezdové lyžování.

Až později se mi utříbilo, že se chci pořádně věnovat kolu. Ze všech mých sportů se mi v bikrose dařilo nejvíc a také mě nejvíc bavil. Rozhodně víc než kolektivní sport, v tomhle jsem zřejmě individualista. Na kolektivním sportu mě asi štvalo, že se člověk musí spoléhat nejen sám na sebe, ale třeba i na ty, kteří tomu tolik nedávali.

…

Závodění v bikrose…

Ve světě jsou závodní kategorie pro dívky a kluky oddělené. U nás ale holek jezdí málo, a proto jezdí s o rok mladšími kluky. Tak to funguje až do dospělé kategorie. Kdybych tedy závodila nyní, budu jezdit s patnáctiletými a šestnáctiletými soutěžícími. Ani by nás zřejmě nebavilo závodit ve vlastní kategorii žen, když jezdíme tři nebo čtyři. Odjedeme to tedy s nimi a pak nás třeba vyhodnotí zvlášť.

Jinde ve světě mají dívky a ženy své kategorie, ale tam je také bikros populárnější než u nás.

Jak by se dal u nás bikros zpopularizovat? Určitě by se dal zviditelnit na velkých závodech, což v našem sportu znamená možná tak na olympiádě. Medaile z mistroství světa už tady byly, ale nijak nepomohly. Z olympiády by to možná bylo jinak. Třeba tak, jak Eva Samková proslavila snowboardcroass nebo Aleš Valenta akrobatické lyžování. Nicméně také je to o tom, že zatím musí být člověk, který to umí prodat.

Myslím si, že svaz cyklistiky asi není úplně vhodná instituce, aby to udělala. Na prvním místě mají silniční cyklistiku, pak možná horská kola. No a bikros, i když je olympijským sportem, je pořád takový ořezaný, nejsme pro ně prioritou. To je jedna věc a druhá je, zda by třeba medaile vůbec pomohla.

…

Zda je bikros kariéra? Každopádně je to koníček. Profesionálně jsem ho dělala možná dva roky. Nikdy jsem nebyla ve fázi, kdy bych se věnovala jen ježdění, vždycky jsem ještě něco k bikrosu měla, třeba jsem studovala. To znamená, že úplně vrcholový sport jsem nezažila.

Jinak kariéra… Nevím, když jsem se konečně dostala na špičku, přišla zranění, která mě zbrzdila. Myslím si, že nejen fyzicky, ale i mentálně. Když nad tím zpětně přemýšlím, možná jedna sezona byla taková, že jsem s ní byla opravdu spokojená. Ne, že s těmi dalšími bych nebyla, jen myslím ten top, kdy jsem se dostala na světovou úroveň. Pak ale přišly tři úrazy po sobě a šlo to z kopce.

…

Většinu svých bikrosových snů a cílů jsem si splnila. Na olympiádu jsem se dostala, i když okolnosti bych brala jiné. Hlavní pro mě je, že jsem se sportem bavila a bavím se jím stále.

Pak je tady ale ještě  fourcross (pozn.: poměrně nová disciplína cyklistiky, tratě se podobají těm z BMX, nicméně vedou pouze dolů). Možná bych ještě chtěla vyhrát mistroství světa, získat duhový trikot. To je jediné, co jsem si nesplnila.  Tomu ještě letos dávám šanci na horských kolech. Nicméně tím, že chodím do práce, už se tomu nedá tolik věnovat.

 

 

…

Olympiáda v Londýně? Na tu vzpomínám se smíšenými pocity.

Zranila jsem se měsíc před zahájením, takže jsem jela s prasklou chrupavkou a podle toho vypadala i příprava. Poněkud zvláštní byly také nominace, takže to jsou spíš negativní stránky. Jinak ale pozitivně. Vůbec ta atmosféra.

Jsme sport, na který se moc lidí dívat nechodí. V Londýně však byly obrovské tribuny, snad deset tisíc diváků. Kulisa, kterou normálně nezažíváme. To byl jednoznačně top olympiády.

Jinak samozřejmě ráda vzpomínám na olympijskou vesnici, potkávání se s lidmi, sportovci. Z toho amatérského sportu jsme se dostali mezi špičku. Panovala tam celkem uvolněná atmosféra, i když se jednalo o důležitý závod.

Ohlasy na mě? Ani nevím, ostudu jsem snad neudělala, ale prostě zajela jsem průměr.

…

Jako fyzioterapeutka…

Pracuji pod Priessnitzovými léčebnými lázněmi na poliklinice v Jeseníku. Je to dřina, co si budeme povídat. Fyzicky i psychicky. Psychicky poslouchat příběhy těch lidí. Na plný úvazek pracuji od loňského září a stále se to snažím kombinovat s kolem. Před tím jsem to dva roky po studiu v Brně kombinovala tak půl na půl. Nyní mi to změnilo životní styl.

Přeci jen ve sportu je člověk volnější, má flexibilitu. Ze začátku pro mě práce fyzioterapeuta na plný úvazek byla únavná, ale teď už jsem se s tím sžila.

 

…

Jak lze fyzioterapii využívat v bikrose? Obecně jde o dobré propojení se sportem. Zejména v kompenzaci. Například teď, když trénuju děti, se je od mala snažím vést k tomu, aby vše dělaly technicky správně. Pokud něco přetěžují, zatěžují, tak alespoň v dobrém postavení těla, což zmírní budoucí následky.

Obecně už se přístup ke sportu zlepšuje. Před tréninkem se zahřívá, protahuje, po tréninku se dělá strečink. Ve větších městech a klubech už své fyzioterapeuty mají a začínají tyto pohybové aktivity do tréninků začleňovat. Nicméně pro individuální sportovce to je těžké.

Sport sám o sobě vyjde draho. Pokud by do toho navíc sportovec měl započítat všechny potřebné složky, kam patří i fyzio, hned to bude pět set korun tam a pět set korun jinam.

…

Jak vidím jako trenér budoucnost bikrosu na Jesenicku? Máme zhruba dvacet dětí a podle mě má tak pět z nich ambici závodit. Ostatní, a mě to nevadí, protože je vedu k tomu, aby měly ke sportu vztah a bavil je, ale ambice nemají nebo nejsou na takové úrovni. Znamená to tedy, že se pohybujeme na úrovni toho, že jsme na půl závodní oddíl a na půl zájmový kroužek.

Mezi dětmi i studenty jsou velké rozdíly. Zmínit lze třeba Elišku Bartůňkovou, která má ambice jet na olympiádu. Pak jsou tu tací, kteří nepojedou na jediný závod.

Souvisí to také s tím, že je bikros poměrně drahý, nejen vybavením, ale obecně finančně i časově. Třeba rodiče musí děti na závody vozit. S  fotbalem je to lehčí. Kopačky má dnes skoro každý, protože jsou cenově dostupnější a na zápasy se jezdí klubovým autobusem.

Z mého hlediska je budoucnost hlavně v tom přilákat děti ke sportu, aby je bavil, aby u toho vydržely. Dát jim nějaký základ, vždyť cyklistika patří mezi hlavní pohybové sporty, které lidé dělají, i když ne závodně nebo vrcholově.

…

Sportovec okresu 2017…

Každé takové ocenění pro mě znamená velké plus v tom, že se zviditelní sport. Na Jesenicku je bikros v povědomí, ale všeobecně.

Z mého osobního pohledu si ocenění moc vážím. Na druhou stranu jsem se upřímně mezi dětmi cítila staře a říkala jsem, že až se budou posílat další nominace, má mě táta raději napsat do kolonky trenéra. Pozici bych už měla přenechat jiným.

Podle mě jsou tady minimálně tři olympijští adepti – alpská sjezdařka Helena Schrommová, běžec na lyžích Adam Fellner a právě Eliška Bartůňková. Možná ještě další, které neznám.

…

Zážitky, historky a co dál…

Zážitky z bikrosu? Určitě jich je spousta, zvlášť průšvihů. Prasklé rámy, zlomené kosti a někde jsme dokonce platili přes patnáct tisíc za nadváhu v letadle.

To byl jeden takový výlet na mistroství světa do Jihoafrické republiky. Na tréninku jsem zlomila rám a musela jsem si tam koupit nový, těžší a jinou velikost. Nicméně výrobce po mě chtěl, abych ten starý přivezla.

Letěla jsem tedy se svými věcmi, s novým rámem, se starým a do toho jsem něco vyhrála. Když dostanu květinu, vezu ji domů. Tehdy to byl puget, co vážil snad kilo a půl. Ani nevím, kolik ta nadváha byla, ale zaplatila jsem kvůli ní těch víc než patnáct tisíc. To mi taťka řekl, ty jsi blbá, vždyť to kolo neprodáme za víc jak 5 000, proč jsi ho na tom letišti radši nenechala. 🙂

…

Nejdál jsem byla asi na Novém Zélandu. Díky sportu člověk sice procestuje celý svět, ale je to dosti omezené. V rámci závodního režimu nelze jen tak jezdit po výletech. Extrém jsem zažila třeba v Austrálii, kam jsme letěli na mistroství světa jen na čtyři dny. To bylo hrozné. Člověk vidí hotel, trávu, závodiště, možná něco mezi tím.

Na Zélandu jsme strávili alespoň deset dní. Závodilo se v Aucklandu. Po dvou dnech zevlení jsme si půjčili auto a jeli jsme se podívat po okolí, navštívili jsme hobití vesnici a něco málo jsme viděli. Nicméně oproti tomu, co vše tahle země nabízí, to byl úplný zlomek.

Soustředění jsou v tomhle lepší. Člověk se někam dostane na měsíc, i když na pořádné poznávání to také není.  Takhle jezdíme většinou ve dvou, nebo se domluvíme s dalšími jezdci z České republiky a podělíme se o náklady. Žádný tým, spíš skupina individualit. Jedeme jen jezdci a o vše se staráme sami. Naštěstí se ještě nikdy nic nestalo, až na jedno vykloubené rameno.

To se stalo na jihu Francie, kam jsem jela s bratrem švagrové. On jezdí na horských kolech. Když jsem měla volnější den a šla se někam projít, on šel sjíždět traily ala Rychlebské stezky. Vrátila jsem se do hotelu a on nikde. Zavolali jsme si a měla jsem mu přijet naproti. Šlapala jsem už nějakou dobu a on furt nikde. Pak jsem uslyšela, jak někdo volá, Romčo! Jedu po hlase a on tam smotaný s vykloubeným ramenem. Telefon měl tak, že na něj nedosáhl. Jednoduše věděl, že okolo pojedu a řval tam asi deset minut. Jelikož byl terén takový, že bych tam autem nevyjela, donutila jsem ho kopec sjet s jednou rukou. Pak už jsem ho rychlostí asi 20 kilometrů v hodině zavezla do nemocnice.

 

…

Na které závody a soustředění vzpomínám nejraději? Asi soustředění v Americe, kde jsme strávili měsíc. Byli jsme ve Phoenixu, navštívili jsme Grand Canyon, podívali se do Kalifornie.

Co se týká sportovního výkonu, nejraději vzpomínám na závody v Nizozemsku. Umístila jsem se druhá na svěťáku, což je pro mě nejpodařenější závod. Prostředím byla nejlepší asi olympiáda. Atmosférou, úpravou tratě, okolo pěkně anglický trávniček 😀

Závody, které bych si ještě chtěla zajet? V bikrose už zřejmě ne. Myslím, že tam jsem si své odbyla a mentálně nemám na to pohybovat se na vyšší úrovni. V Česku nemám potřebu závodit s dětmi.

Na horských kolech se chci ještě ukázat na mistroství světa.  Zajet si pět až šest závodů, což je rozdíl oproti době, kdy se jezdilo skoro každý víkend, ne-li každý den víkendu, což znamenalo asi čtyřicet startů.

Mojí hlavní výzvou však je nepřizabít se. Rychlost v bikrose se může z velkého startu na svěťáku pohybovat až okolo 65 km/h, na horkých kolech se můžeme pohybovat i rychleji. Je to z kopce, většinou někde na sjezdovce. Záleží na trati, prudkosti.

Nepřizabít se. To je pro mě ten finální důvod, proč skončit. Po zraněních člověk nemá takovou jistotu. Jistotu hlavně sama sebe. Moje úrazy pramenily z mých chyb a kvůli tomu jsem nevěřila, že je neudělám znovu. Také něco jiného je jet sám a závodit v osmi lidech. Tam jsme v kontaktu, nemáme tolik prostoru.  U mě je to už také spojeno s prací. Na ni potřebuji mít končetiny v kuse.

Další výzvou je užívat si to a bavit se tím. Ve chvíli, kdy tohle přestane, přestanu i já.