Milada Zetochová: Petříkovská jednička
Byly jednou jedny hory a v těch horách malá vesnička, nebo vlastně osada Petříkov. Na začátku osady chalupa a v té chalupě Milada…
Milada Zetochová je petříkovskou jedničkou nejenom číslem popisným její chalupy. Není snad nikdo, kdo by se s Miladou před tou její chalupou rád nezastavil na kus řeči, přičemž se ten kus řeči občas dost protáhne… Když u ní večer zaklepete unavení s lyžemi na ramenou, nechá vás i přespat. Je to pro ni tak nějak samozřejmé.
Není petříkovskou rodačkou, ale Petříkov bez ní by si člověk snad ani neuměl představit. Pochází z Olomouce, z lékařské rodiny. Ona mohla být třeba fotografkou, matematičkou nebo slavnou veslařkou. Ale jak už to tak bývá, osud to zamotal úplně jinak.
Vdala se nakonec do Petříkova a stala se vlekařkou. Podle svých slov by rozhodně neměnila. Nemá to vždycky úplně lehké, ale je z ní cítit čistá radost ze života a zvláštní uhrančivá vnitřní síla. Je neodolatelně autentická a svá. Prostě Milada.
Na Miladě mě zaujalo i její až neuvěřitelné propojení nebo možná propletení s místním děním, krajem a jeho dějinami. Málokterá událost se tady obejde bez ní.
Její manžel Karel Zetocha pocházel z rodiny Rumunských Slováků, kteří byli tehdejší vládou pozváni k dosídlení pohraničí. Reemigranti z kopců rumunského Bihoru, kde žili 100 let izolovaní od okolního světa archaickým způsobem života, přišli do poválečného Československa zbídačení, zanedbaní, často úplně negramotní, a ani v nové vlasti neměli na růžích ustláno, což dokazuje i Miladino vyprávění. Rumunské Slováky na Jesenicku připomínají kromě Zetochů také příjmení Mondek, Bubela, Moronga, Talpa…[1]
Milada ve svém povídání zabrousí také k původnímu německému obyvatelstvu. Kdo jiný než ona by se měl starat o poslední německou obyvatelku Petříkova – paní Schwarzerovou. A aby národnostní směsice Jesenicka v Miladině životě byla kompletní, byla pak díky ovcím, které chová, ve spojení i s řeckou komunitou.
Nakonec až trochu paradoxně zní Miladino vyprávění o jejím tatínkovi Eugenu Skulovi, známém psychiatrovi, který stál u „rozkvětu“ protialkoholní léčebny v Bílé Vodě.
[1] čerpáno z http://reemigranti.ocelak.cz/
Pantáta
Pocházím z Olomouce. Se sestrou jsem jezdívala na Ramzovou lyžovat a tam jsem se v roce 1984 seznámila s pantátou, svým budoucím manželem, a uchvátila jsem ho (smích). Byla jsem zamilovaná a s odstěhováním do Petříkova jsem vůbec neváhala, bylo to o rok později. Nikdy jsem nelitovala.
Brzy po svatbě se nám narodil první syn, pak druhý. Ještě jsem tenkrát máchala plenky v potoce. Když se o tom dozvěděla moje maminka, tak mi v Olomouci koupila automatickou pračku. To bylo překvapení, když u nás před domem zastavil jeden můj kamarád s náklaďákem, po kterém maminka pračku poslala! Stejně jsem ty plínky ale dál vyvařovala na kamnech v mýdlových vločkách a do pračky je dávala jenom máchat. A taky že jsem je měla nádherně bílé.
Rumunští Slováci
Pantátovi rodiče byli Rumunští Slováci, kteří sem přišli v roce 1947. Jeho starší sourozenci se narodili ještě v Rumunsku, pantáta už v Petříkově v tomto domě. Prý jim toho tenkrát československá vláda spoustu naslibovala, ale nic nedala. I chalupu si pronajímali. Pantátovi sourozenci dokonce vzpomínali, jak babička musela dokazovat a mít svědky na to, že si hrnce a peřiny dovezla z Rumunska. Věci, které tady po Němcích zbyly, si museli koupit. Dokonce jsme na půdě našli upomínku, že nesplatili nějakou splátku. Přistupovalo se k nim zkrátka jinak než k Čechům, kteří sem po válce taky přišli a dostali všechno zadarmo.
Babička taky vyprávěla, že když se sem z Rumunska přestěhovali, byla krutá zima a spousta sněhu. Aby měli čím topit, káceli stromy a prý jak potom na jaře roztál sníh, vykoukly dvoumetrové pařezy, tolik sněhu bylo.
Sem do Petříkova a Ostružné přišla rodina Zetochova a Bubelova. V těch příjmeních byl trochu zmatek, protože prý se v Rumunsku nedávalo příjmení podle rodičů, ale podle toho, kde – ve kterém domě – se člověk narodil. Takže třeba pantátův nejstarší bratr Šimon se jmenoval Bubela, i když rodiče byli Zetochovi.
Do Rumunska se pantátova rodina jela podívat už jenom jednou.
Lékařská rodina
Můj otec byl doktor a maminka zdravotní sestra. Otcova sestra byla taky lékařka. Děda byl rodinným lékařem v Prostějově a velkým sběratelem všeho možného, sbíral porcelán, mince, bankovky, obrazy, grafiku, kameny, známky. Jeho sbírky nebyly ucelené a v té době asi neměly ani úplně velkou hodnotu, ale byly opravdu rozsáhlé.
Eugen Skula
Otec Eugen Skula byl psychiatrem. V letech 1964 až 1977 zastával funkci ředitele psychiatrické léčebny ve Šternberku. V roce 1986, když mu bylo 58 let, mu nabídli, jestli nechce jít dělat ředitele do Bílé Vody. Nebyl ve straně a jinde ve vnitrozemí by ho poslali v šedesáti letech do důchodu. Tak nabídku přijal a léčebnu v Bílé Vodě dal dost dohromady. Protialkoholní léčebnu, tzv. jednadvacítku tam, dalo by se říct, vybudoval vlastně on. Byl opravdu chytrý, sečtělý a měl organizační talent. V léčebně zavedl pracovní terapie, zprovoznil dílny a zahradu, kde se pěstoval vřes, hrozně moc druhů.
Vyprávěl nám, že vyzkoušel všechny drogy kromě heroinu, aby věděl, co s člověkem udělají a jak závislost na nich léčit.
Otec ale nikdy moc nepil, jenom na šnaps, jak se říká. Rozhodně nepil tak, jak se pije tady. Jako lékař dostával samozřejmě hodně alkoholu. Vzpomíná, že když doktor dostal domácí slivovici, byla to málem urážka. Doktorům se tehdy dávaly flašky s kolkem. Tak já jdu pro nějaké pití…
Matematička, veslařka, olympionička
Na základní škole jsem chtěla být fotografkou. Ale otec mi fotografickou školu nedovolil a musela jsem nastoupit na gympl. Pak jsem šla na vysokou školu a studovala matematiku. Na gymplu jsem se nepotřebovala učit a měla jsem vždycky jedničky, učení mi šlo tak nějak samo. A právě na vysoké škole nastal velký problém, protože jsem se učit neuměla. Největším průšvihem bylo ale veslování za Lokomotivu Olomouc. V roce 1979 až do dubna 1980 jsme byli každý měsíc dva týdny na soustředění, počítalo se totiž s tím, že pojedeme na olympiádu. Ve škole mi nikdo nic neodpouštěl, tenkrát neexistovaly individuální studijní plány, možná v Praze, ale ne v Olomouci. A já jsem tu školu prostě neměla šanci stíhat. Takže škola šla kam? No do kytiček. Ale olympiáda šla taky do kytiček. Poslali nás dokonce na zkoušku olympijských oděvů a až tam nám řekli: „Ale holky vy nevíte, že z vašeho družstva nikdo nepojede?“ Nikdo vlastně nevěděl proč, po těch všech soustředěních. Prostě se tak rozhodlo nahoře. Ale byla to dobrá léta, ta veslařská, a nelituju jich.
Vlek
V roce 1990 jsme s pantátou tady v Petříkově vybudovali vlek. Pantáta v roce 1979 stavěl lanovku na Čerňavu, tak měl zkušenosti. Vzpomínal, jak spali pod vrtulníkem, aby hlídali, protože se tenkrát hodně kradla nafta. Za socialismu drobné krádeže nikoho moc nebolely.
Náš vlek zažil největší slávu v 90. letech, byly obrovské fronty, lidi stáli i do kopce. To byly výdělky! Ale nedá se nic dělat, vyrostlo hodně nových středisek.
Já jsem u toho našeho vleku provozovala bufet.
Bez vleku bych nebyla! Baví mě na tom hlavně setkání s lidmi, moc ráda si s nimi povídám. A člověk má pak spoustu kamarádů, kteří tě zdraví a ty nevíš, kdo to vlastně je. Já si pamatuju čísla a ne jména.
Musím ti ukázat obrázek z naší sjezdovky s názvem „Smrťák jede na vleku“, namalovala nám ho kdysi jedna malá lyžařka.
Karneval
Dříve koncem zimy, teď spíš začátkem léta pořádám na té naší sjezdovce karneval pro děti. Kdysi s tím vlastně začala Jitka Rampasová. Při organizaci mi pomáhají i Petříkovští a chataři. Dostáváme sponzorské dary od místních a děti tak i něco dostanou. Svařuje se víno, čepuje pivo. A děláme maso. Přijede vždycky pohádková postava Rychlebák, strážce Rychlebských hor, dělá ho tady jeden chalupář.
Ovce
S pantátou jsme taky začali chovat ovce. Jsou na maso. Dřív k nám jezdili staří Řekové z Javorníka, z Vidnavy, ale ti už postupně umřeli. Jedli hodně skopové, vyrostli na něm. Jedna rodina si dokonce brávala jehňata celá, dokonce i hlavu s očima.
První rok jsme dostali za vlnu 160 Kč za 1 kg, z toho 100 Kč dotoval stát, dnes je to snad 4 Kč za 1 kg. Dřív se vlna posílala do Hovězího na Valachách, kde ji zpracovali na přízi a poslali zpátky. Zajímala jsem se, kde se vlastně vlna zpracovává dneska, a prý se vozí do Číny.
Sena
Ovce krmíme senem ze sjezdovky. Sena jsou taky událost, sejde se u toho spousta lidí. Syn Martin má spoustu kamarádů, kteří nám pomůžou. Seno zpracováváme do malých balíků, které nesmí zmoknout, a dáváme je hned na půdu do ovčína.
Petříkov
Petříkov se původně jmenoval Peterswald a byl založen v roce 1617. Oslavy 400 let od založení Petříkova jsem vlastně iniciovala já. Farář sloužil mši. Dojela i kapela. Byl tam ruční kolotoč. Martin s Badem a Filipem Tarabou vysekali křoviňákem na sjezdovce čtyřstovku. My jsme s Ostruženskýma ženskýma zatančily. Hasiči se postarali o občerstvení. Měla jsem strach, aby vůbec někdo přišel, nakonec bylo úplně plno. Krása.
Kaplička a pouť
Mám klíče od petříkovské kapličky svatého Vavřince, starám se o ni. Varhany prý dělal varhaník, který bydlel taky v Petříkově. Na svatého Vavřince 10. srpna máme tady v Petříkově pouť. Báby Mištíková říkávala, že když byla vavřinecká pouť, dělával se kolem obrazu sv. Vavřince věnec z brusinek.
V roce 2009 se slavilo 100 let od postavení kapličky. Trochu se opravila, já jsem ji vylíčila. Kluci spravili fasádu. Pan farář rozhodl, že pouť bude o půl jedenácté v neděli, málem ji ale nestihl. Přijel varhaník z Německa, který pochází z Vidnavy. Na housle nám hrál pan Buda z Moravské filharmonie Olomouc. Já napekla koláče. Bylo to moc pěkné.
Schwarzerovi
Starala jsem se o jednu německou rodinu. Schwarzerovi měli chalupu u vleku, který patřil Ski klubu. Dneska už nestojí. Lojzka Schwarzerová byla Němka pocházející z Horního údolí, v roce 1954 se vdala do Petříkova. Po válce prý byla odsunutá do vnitrozemí, do Konice, a vzala si Němce z Adamova, který tady mohl taky zůstat, protože pracoval na dráze a oni ty lidi na dráze zkrátka potřebovali. Pan Schwarzer zemřel při požáru chalupy, ona ještě pět, šest let žila. Starala jsem se o ni, přebalovala ji, starala se o kozu a nakupovala. Vzpomínala, že její tatínek musel narukovat do války a nevrátil se. V 60. letech tady byl jeden advokát, který tyhle věci zjišťoval a dopátral se, že v roce 1950 zemřel v Rusku v gulagu. Paní Schwarzerová uměla česky, její muž skoro vůbec.
Staří Němci podle paní Schwarzerové povídali, že cestou na Smrk, kolem močálů u chaty Solná, jsou podzemní jezera. A když se ta podzemní jezera naplní, přijdou prý povodně. Jednou povodně hrozily, paní Schwarzerová už nemohla skoro chodit, a i přesto došla až k Žerebinovi s tím, ať vzkáže pantátovi, že musí pokácet smrk a ten smrk přivázat špičkou dolů nad kanál a tak zachrání její chalupu před povodní. Prý to tak Němci dělali.
Doly
V Petříkově se nacházely grafitové a zinkové doly. V lese je ještě pozůstatek techniky. Pár lidí tady ví, kde jsou štoly. Třeba Honza Kaňovský se o to dost zajímá a má perfektní přehled. Starý Schwarzer byl skoro poslední zaměstnanec grafitových dolů před válkou. Pantáta po něm měl hornický mlátek, potom ho daroval Rychlebskému hornickému spolku Petříkov, který tady právě Honza s ostatními založil.
Jeřabiny
V 19. století se objevily na louce jedlé jeřabiny, ale kde se vzaly, nevím. Poslední stará jeřabina stála u Šumáka, ale jeden rok spadla. Byla celá vykotlaná. Já mám jednu jeřabinu taky zasazenou, ale ta už není původní. Pantáta jeřabiny rouboval, ale nic, co narouboval, po něm vlastně nezůstalo. Buď je sežraly ovce, nebo je vysekali elektrikáři, protože byly pod dráty. Jedlá jeřabina se pozná podle listů, dvě třetiny listu jsou rovné, jedna třetina je zoubkovaná.
Brusinky
Každý rok jezdím na kole na brusinky. Do velkého kopce musím kolo vytlačit a zpátky dva kopce musím taky pěšky, abych je v batohu nerozsypala. Chodím na tajné místo směrem na Smrk. Dřív jsem je zpracovávala na tři způsoby. Jeden z receptů jsou brusinky s vodou a vínem podle Dobromily Magdaleny Rettigové.
Ostruženský ženský
Ostruženský ženský jsou náš taneční spolek. Pohybuješ se, děláš něco pro sebe. Ženské ve městě nám naše tancování závidí, tam nic takového není.
Holky říkají, že mají před vystoupením hroznou trému. Já žádnou trému nemám, protože jsem závodně veslovala.
Baví mě to. Je pravda, že já jsem ale spíš ten veslař. Kolikrát se mnou musí mít Sylva, naše vedoucí, opravdu trpělivost, občas mi i trochu vynadá, pořád dokola mi musí všechno opakovat. Ale já si to tak neberu, každý je talentovaný na něco jiného. Na vodě bych musela holky zachraňovat třeba zase já.
Hasiči
Hasiči jsou tady moc důležití, stmelují celou dědinu. Když umřel Jan Hodermarský, dělala jsem chvíli i předsedu, ale neměla jsem takovou autoritu jako chlap, moc to nefungovalo. Hodermarský vlastně dal místní hasiče znovu dohromady, byl hasič tělem i duší, měli jsme ho všichni rádi. Přišel sem až z východního Slovenska. Na jeho památku pořádáme vždycky v létě memoriál.
Voda
Každý rok jezdím na vodu. Taky mě to hodně baví. Podívej se na ledničku, kolik tam mám magnetek – z Vyššího Brodu, Českého Krumlova, Rožmberku. Měla jsem i instruktorský kurz. Jezdila jsem se školami jako instruktor. Mladí ale už raději chtějí někoho mladého, ne starou bábu. To je pochopitelné.
Jezdíme na Divokou Orlici, když se vypouští Pastvinská přehrada. Pravidelně vyrážíme taky na Vltavu. Už jsem tam byla snad dvacet sedmkrát, prostě pokaždé musím. Miluju Český Krumlov, je nádherný. Nebo i Rožmberk, kde si vždycky dáváme presso. Máme s mojí sestrou takový zvyk. Hrajeme V Rožmberku u sochy slona divadlo, hru o malém evropském chlapečkovi v Indii, který se skamarádil se slonem. Každý rok si v Rožmberku prostě musíme zahrát, i když je to taková blbost.
Jeseníky
Jeseníky mám moc ráda. Nejsou tak přeplněné jak Beskydy. Nikde nikdo. V Beskydech je na každém kopečku nějaká chalupa. Tady musíš jít ze Šeráku až na Sedlo a nic nepotkáš. Já si pamatuju ještě chatu na Vřesové studánce, jezdívala jsem tam na běžkách ze Sedla na polívku. Na Vřesové studánce jsem byla dokonce i na týdenním pobytu, který nám se sestrou koupila maminka.
Víra
Víra je pro mě důležitá. Jakmile se pomodlím, tak se uklidním. Když jedu někam dál autem, musím se pomodlit vždycky. Jsem z věřící rodiny, do kostela jsme chodili všichni.
Magnetky, zvonečky, ovečky
Ráda čtu, věnuju se ručním pracím, dřív jsem háčkovala a pletla, starám se o dům. Sbírám magnetky, zvonečky a ovečky. Zvonečků mám přes čtyři sta, však jsi je tam vedle viděla. Kvůli magnetkám jsem si musela koupit větší ledničku, aby se mi tam vlezly (smích). Vnoučata si s nimi hrají.
Vzít si kolo, spacák, celtu
Lákalo by mě vzít si kolo, spacák a celtu a jezdit po republice, ale samotné se mi nechce. Česká republika je nádherná. Šumák mi říkal, že to dělá Eman, ale ten mě s sebou asi nevezme.
Kavárna u Milady
Na svoje roky se vůbec necítím. Pořád jsou kolem mě nějací mladí, vesměs Martinovi, ale vlastně i mí kamarádi. Mám je všechny moc ráda. Zastaví se za mnou třeba jenom tak na kafe, panáka nebo pivo, popovídat si.
Mohlo by se vám také líbit
Kateřina Macháčková: Když řeknu lesní školka, lidi si většinou myslí, že sázíme stromy
Vlasta Kočí: Vesnice funguje svým způsobem jako rodina
