Barbora Wormová: Rodina mi připadá jako to nejdůležitější v životě.

Bára Wormová je usměvavá maminka čtyř synů a jedné dcery. Vzájemně k sobě mají hodně blízko, mimo jiné i díky sedmi rokům domácího vzdělávání. Bára je učitelkou nejen duší, ale i profesně.

Celým rozhovorem se prolíná Bářina láska k rodině, víra i silný vztah k Jeseníkům. V souladu s těmito hodnotami stíhá Bára naplňovat svůj život i život blízkých sdílením… Hraním divadla s kamarádkami i s rodinou. Časem věnovaným dětem dříve ve farní školce, v katechetickém centru nebo nyní ve skautu. Nebo psaním rodinného blogu, díky kterému jsem měla možnost alespoň částečně poznat Báru i její sympatickou rodinu ještě před naším osobním listopadovým setkáním. Nabídka tykání mi tak přišla víc než vítaná 🙂 

---

 

Jak ses dostala do Jeseníků? Pocházíš odsud?

Ne, pocházím z Opavska. Z Jesenicka pochází můj manžel a já jsem se sem před patnácti lety přivdala. Když jsme přemýšleli, kde budeme bydlet, nebylo to jednoznačné. Chtěli jsme se rozhodnout podle toho, kde seženeme práci. Tenkrát jsme si dávali žádosti v mém kraji i tady a jediné místo, které manželovi nabídli, byl jesenický gympl. Takže to bylo jasné a oba jsme za to zpětně moc rádi.

 

Byl pro tebe přechod do Jeseníků něčím překvapivý?

Byl pozitivně překvapivý. Jsem tady velmi spokojená. Nacházím tu mnoho lidí, kteří mají, jak se říká, stejnou krevní skupinu, a přemýšlí o životě podobně jako já. Ne, že by takoví na Opavsku nebyli, ale hůř se mi tam hledali. A mám spoustu kamarádů, kteří nám doslova závidí, že máme kolem sebe tolik rodin, se kterými sdílíme podobný životní styl a hodnoty. Je to tady pro mě takové unikátní.

Jsou tady lidi, kteří se nebojí výzvy, kteří se nebojí zkoušet věci a hledat. Potkávám takové, co jsou otevření, mají neuvěřitelný respekt k druhým a k jejich jinakosti. Mám tady lidi, se kterými můžu být sama sebou.

 

Narazila jsi tady i na opačné zážitky nebo atmosféru?

Je pravda, že jsem ještě pořád doma s dětmi, takže žiju vlastně ve skleníku. Mohu si tedy vybírat lidi, se kterými se setkávám. Myslím, že možná i proto to tak dobře funguje 🙂

 

K hodnotám… Co je pro tebe v životě důležité?

Úplně nejdůležitější, úplně zásadní je pro mě víra. Křesťanů tady není moc, ale ti, kteří tady jsou, jsou často velmi hluboce věřící a žijí tak nějak ryze a intenzivně.

Další hodnotou je rodina. Z toho, co tady na Zemi mám, je pro mě nejdůležitější. Cokoliv jsme dělali, vždy jsme se rozhodovali podle toho, co zrovna potřebovala naše rodina – ať už my dva, naše děti nebo ta širší rodina.

 

Zaujal mě váš rodinný blog na internetu, který vedete už řadu let. Je na něm poměrně hodně informací a hlavně osobních, které sdílíš. Proč to vlastně děláš? Co ti to přináší?

Blog jsem založila už strašně dávno jako vánoční dárek svému muži, který chtěl, abychom někde měli album o tom, co prožíváme s rodinou. Moji rodiče bydlí na Opavsku, tak aby s námi mohli být v kontaktu.

Blog vznikl jako takové sdílení toho, co děláme s dětmi. Ze začátku jsme se v psaní střídali a jednu dobu psal hlavně můj muž. Pak to na nějakou dobu utichlo a za nějakou dobu jsem dostala zase chuť psát… strašně se to mění. Mám období, kdy píšu každý den, jindy na blog celý měsíc nejdu. Vždycky je to podle potřeby. Nechci to nějak tlačit, když je nápad a inspirace, tak na blog napíšu.

Jedná se o sdílení rodinného života, což nám připadá moc důležité. Lidi se chtějí také inspirovat – co děláme s dětmi, jak nám to doma funguje nebo i nefunguje :). Někdy si o to v komentářích na blogu vyloženě říkají. Chceme, aby z toho bylo cítit, že má smysl o rodinu pečovat i bojovat, že to je důležité.

 

Zajímavé je, že všech vašich pět dětí máte nebo jste měli v domácím vzdělávání. Spousta lidí může mít o domácím vzdělávání zkreslené představy… Proč jste se pro domácí vzdělávání rozhodli, co vám to jako rodině přineslo?

Já jsem učitelka a jsem jí ráda, takže to mám nějak v sobě. Vždycky mě to prostě lákalo. A komu jinému dávat energii než svým dětem? To byl jeden důvod, proč jsem do toho chtěla jít. Vlastně jsme nad tím přemýšleli, už když byl nejstarší syn úplně malý.

Pak… Vždycky jsme plánovali větší rodinu a já jsem chtěla, aby děti mohly zůstat co nejdéle pohromadě. To, co chci dětem nejvíc předat, je zkušenost rodinného života.

Vzdělání je důležité, ale já chci, aby jednou založily své rodiny a aby viděly, co to znamená žít v rodině. Aby uměly žít vztahy v rodině, mezi sourozenci, a to je někdy dost mazec. Naučit se vycházet se svými sourozenci, to je velká škola života. Také aby věděly, co to znamená starat se o domácnost, mít své povinnosti.

Jako největší plus vnímám, že se nám podařilo dopřát dětem, aby byly co nejdéle v rodinném prostředí. První nejstarší syn zažil všechna narození svých mladších sourozenců, nemusel chodit do školy, když byli malí. Pořád byli pohromadě, drží pospolu jako smečka. To neznamená, že mají každý s každým ideální vztahy, ale to, že tohle mohli zažít, vnímám jako velké pozitivum.

Teď už jsme s domácí školou skončili. Kupodivu mám pocit, že ve chvíli, kdy nejstarší syn odešel do šesté třídy, to přestalo dávat smysl. Prvních pět let – o těch pět let déle, kdy mohli být spolu – bylo nejpřínosnějších.

 

Takže těch pět let, co byly děti spolu doma, postupně dorůstaly a všechny se doma i učily?

Přesně… Celkem jsem je učila sedm let, k těm pěti ještě navíc další dva roky, kdy už byl nejstarší syn na gymplu. V září letošního roku všechny děti nastoupily do školy, tedy kromě toho nejmladšího, kterého mám doma.  Hlavním důvodem bylo nakonec to, že už jsem byla unavená, bylo to hodně vyčerpávající, sama ze sebe jsem byla překvapená, myslela jsem si, že to vydržím déle… Ale teď jsem ráda. Mám to tak ve spoustě oblastí, že prostě člověk něco dělá a pak je dobré, když pozná, že už má skončit. A také je fajn, když i děti vidí, že maminka má svých sil omezeně.

 

Na vašem blogu jsem se dočetla, že se zajímáš o Montessori pedagogiku, kterou jsi teď začala studovat. Na webu ZŠ Jeseník jsem viděla, že jsi jeden ze zakládajících členů Spolku Montessori Jeseník…

Ano, jsem v týmu, ale u zrodu stáli manželé Hanulíkovi z České Vsi, kteří vznik spolku iniciovali. Já jsem nejdřív byla taková zdrženlivá, protože jsem si v té době myslela, že budu ještě učit doma a že mám dost svých starostí. Ale pak se to všechno změnilo. Snažím se jim být hlavně psychickou oporou a do budoucna bych tam chtěla vstoupit jako učitelka. Ale nyní to visí všechno na nich.

 

Čím je ti Montessori přístup sympatický?

Jak to říct jednoduše… Vychází se z toho, že každé dítě má v sobě svého vnitřního učitele, který ho vede vzděláváním. Když k tomu nejsou vedené od mala, mají některé děti svého vnitřního učitele dost potlačeného a musí se k němu hledat cesta.

V Montessori pedagogice se hodně respektuje touha dítěte po vzdělávání, úkolem pedagoga je jí rozvíjet a podněcovat. Dítě se vede k samostatnosti, k zodpovědnosti za své vzdělávání. Učitel ideálně není ten, kdo zodpovídá za to, co ho naučí. Učitel je jen průvodce, který nabízí možnosti a učí dítě přistupovat ke vzdělávání zodpovědně. A teď záleží… Některé dítě toto dokáže a může mít velkou svobodu a jiné potřebuje větší dozor a svobodě se teprve učí.

Dvě naše děti chodí do Vápenné a jedno do Jeseníku. Kromě povinných věcí si vybírají témata, která je zajímají, chystají si referáty, baví je to, pracují svým tempem…

 

Asi to i navazuje na způsob výchovy a vzdělávání, které jste s dětmi měli doma?

To určitě… Kdybych neměla možnost dát děti do Montessori třídy, tak bych asi zatnula zuby a učila je dál doma. Takhle jsem je opravdu s klidem poslala do prostředí, kde jsem věděla, že jim bude dobře.

 

Vím, že jsi byla při založení farní školky v Jeseníku. Jak a proč farní školka vznikla?

Vždy jsem byla přesvědčená o tom, že pokud je ta možnost, aby děti školkového věku byly s rodiči, měl by pro to člověk udělat všechno. Říká se, že maminka je nejdůležitější do tří a pak ještě do šesti let.

Ale dítě samozřejmě potřebuje i kamarády. Na začátku jsme byly tři maminky, domluvily jsme se a scházely se jednou týdně. Vždycky jsme děti navezly k jedné z nás, která pro ně měla připravený program a oběd. Byla to malinká skupinka, chtěly jsme, aby děti byly s kamarády a zároveň v bezpečném prostředí, které znají.

Asi po roce se k nám přidaly další maminky, protože se jim to líbilo. Když nás bylo už opravdu hodně, třeba devět nebo deset maminek a spousta dětí, začaly jsme se dvakrát týdně scházet na faře v Jeseníku. Cílem nebylo zbavit se dětí – i když bylo super, že měl člověk chvilku volno – ale poskytnout jim kolektiv v bezpečném prostředí. Děti na to moc rády vzpomínají. My maminky jsme se střídaly. Bylo to náročné, to určitě, ale pořád jsem se snažila, aby to bylo svobodné. Když byla některá z nás nemocná a nešlo to, školka nebyla a svět se nezhroutil…

Stejně jako v dalších našich aktivitách i tady to bylo o tom, že jsem k sobě našla tolik podobně smýšlejících rodin. Považuji to za velký dar.

 

Taky jsem slyšela, že teď v Jeseníku ještě s někým vedeš skauta pro holky…

Já jsem bývalá skautka a vedla jsem skautský oddíl v mém rodišti. Říkala jsem si, že už do toho nikdy nepůjdu, ale s prosbou o pomoc mě a Kristýnku Hanulíkovou oslovila kamarádka Maky – vedoucí skautského oddílu, která to táhne dlouho téměř sama, pracuje, má dvě děti. Protože obě máme holky, i když já jenom jednu, rozhodly jsme se, že ji podpoříme a zároveň to bude čas s našimi dcerkami.

Myslím, že skaut je super věc. Děcka tam mají kamarády podobné krevní skupiny, nasávají skautské ideály a trošku se zocelují v přírodě. Když někdo projde skautem, jen tak ho něco nepřekvapí, nebojí se překážek. O tom to prostě je. Když jsi na táboře, musíš si zatopit, uvařit… Vede to k samostatnosti a umění se o sebe postarat.

 

A z ostatních spolků nebo aktivit, které jsou tady na Jesenicku – je ještě něco, co bys zmínila?

Mně se moc líbí činnost spolku Sudetikus. Akce, které dělají, jsou velká věc. Zatímco my jsme spíše ve své sociální skupině, oni se otevírají veřejnosti a opravdu každý si tam může najít to své. Nabízí různé programy a zároveň je to zpráva pro nás i do světa, že to tady žije. Kdo chce, má možnost zapojit se, být aktivní. (Poznámka WoJ: rozhovor s Martinou Seidlerovou o spolku Sudetikus najdete zde.)

Dále EduArti a jejich kroužky, kteří se – jak Nika vlastně říkala – nesnaží něčemu konkurovat, ale zaplnit jakousi díru pro určitý typ dětí, kterou vnímali. (Poznámka WoJ: rozhovor s Nikou Liberdovou o EduArt najdete zde.)

 

Divadelní soubor Dramatky, který zmiňovala jak Nika ve svém rozhovoru, tak i ty na vašem rodinném blogu, stále ještě funguje?

Letos bychom se rády věnovaly divadelní improvizaci (kromě Niki, která má teď miminko, a tedy jiné milé starosti). Máme teď tři půlvíkendová setkání, právě nás čeká třetí. Jsme z toho nadšené a nadšení – možná vznikne nové uskupení, protože se scházíme i s jinými lidmi. Ale jsme úplně na začátku. Zjišťujeme, jak je to vlastně obtížné, ale chtěli bychom to prostě zkoušet.

 

Taky mě zaujalo vaše rodinné divadlo Domadlo složené z členů vaší rodiny a rodiny Hanulíků, dohromady je vás čtrnáct, což je poměrně dost. Ještě stále hrajete?

Je pravda, že máme poměrně slušný divadelní soubor. Letos (pozn.: 2019) jsme měli zase touhu hrát, ale zatím to nevypadá. Máme toho spoustu… Hanulíkovi rozjíždějí Montessori třídu, můj manžel Filip se stal ředitelem na základní škole v České Vsi, takže letos máme obě rodiny takový přelomový rok. Ale občas v lednu chytneme záchvěv aktivity, takže třeba to ještě přijde 🙂

(lednové PS: měla jsem pravdu, už začínáme pracovat na scénáři 🙂 )

 

Co vám rodinné divadlo přineslo?

My s Filipem máme oba divadlo moc rádi a vždycky jsme si ho přáli dělat jako rodina. Byl to takový náš sen a děcka do toho šla, za což jsme byli vděční. Je to něco, co nás všechny baví a co děláme společně. Ale je pravda, že jak jdou děti do puberty, už je rozdíl mezi nejstarším a nejmladším veliký. Třeba letos jsme hodně řešili, co budeme hrát, protože starší děti už chtějí hrát něco vážného…  Takže možná, že to byly dva krásné roky, které už nebudou pokračovat, protože se úplně neshodneme.

Spoustu věcí děláme jen nějakou dobu, jako třeba možná Domadlo nebo farní školku, a pak to najednou není, protože rodina potřebuje něco jiného. Pořád se to mění. Často mám pocit, že nic nedělám, protože za mnou není nějaké velké dílo, ale jen spousta drobných věcí, které přecházejí jedna v druhou.

Děláme to, co zrovna v danou chvíli potřebuje naše rodina a často k tomu přizveme další, ale když je potřeba, opouštíme to.

 

Zjistila jsem, že jsi zapojená i do činnosti spolku Bakhita, který působí na víc místech na Moravě a ve Slezsku a snaží se pomáhat…

Bakhita sídlí v Brně a pomáhá především početným rodinám nebo třeba začínajícím rodinám a lidem, kteří se ocitli v nějaké nenadálé těžké životní situaci. Není to žádná oficiální organizace. Pomáháme těm, které nám, jak se říká „Pán Bůh pošle“. Informace se šíří od člověka k člověku. My jsme se na ně nakontaktovali v době, kdy jsme na tom nebyli úplně finančně dobře, oni nám pomohli.

Bakhita už tehdy pomáhala pár rodinám na Jesenicku, ale připadalo mi to takové chaotické – vezli třeba věci jedné rodině, přitom je mohli rovnou přivézt i dalším. Protože mám ráda systém, nabídla jsem jim, jestli bych jim nemohla nějak pomoct – třeba oslovit těch pár rodin, aby mohli příště přivézt věci najednou. Dnes tady máme pobočku, oslovujeme asi padesát rodin z Jesenicka a okolí, a když je potřeba, přibíráme další. Může se na nás obrátit rodina v situaci, kdy potřebuje pomoc, stejně jako kdokoliv, kdo zrovna dokáže pomoci, ať už materiálně nebo finančně. Je to úžasné.

 

Zmiňovala jsi víru… Zjistila jsem, že jsi působila i jako katechetka v České Vsi…

Ano, učila jsem náboženství, ale je to už dávno. Jednu dobu jsem byla také aktivní v katechetickém centru v Ostravě – snažili jsme se přiblížit křesťanské svátky dětem ve školách. Všichni slaví Velikonoce a Vánoce a mnoho dětí neví proč. Myslím si, že to je škoda, protože naše země má křesťanské základy.

Ony programy – Vánoce, Velikonoce, i o Bibli jako o knize – mají v katechetickém centru moc hezky zpracované. Nikdo dětem víru nenutí, ale jen se jim snažíme ukázat hodnoty, které křesťané vyznávají, a na kterých se ve výsledku všichni shodneme, ať jsme věřící nebo nevěřící. Chceme, aby církev dokázaly vnímat jako nositelku těchto hodnot. Církev s sebou samozřejmě nese spoustu jiných věcí, které lidi neumí zkousnout, a chápu to. Ale je fajn, když dokáží ve víře a církvi vnímat to pozitivní, co přináší.

 

Bydlíte v Hradci – Nové Vsi, kde žije přes čtyři sta obyvatel.  Je život na malé vesnici něco, co jste si vybrali vyloženě vědomě?

Určitě. Je tam obrovská svoboda pro naše děti, protože je nemusíme už od mala tolik hlídat. Hradec je opravdu malinká vesnička, navíc bydlíme skoro na jejím kraji. Vždycky jsme chtěli, aby děti měly takový ten pravý vesnický život. Zahradu, na které se cítí dobře, mají tam svobodu, můžou se zocelovat a hrát si, na co chtějí, aby mohli štípat dříví, starat se o zvířata. Aby se mohla rozvíjet jejich fantazie. A tím, že naši sousedi hned vedle mají taky pět dětí, mají naše děti takovou svou partu, se kterou se venku opravdu nenudí.

Nejsou to děti, které tráví většinu času doma u počítače. Ne, že by u něj nebyly vůbec, ale když to jde, jsou venku a baví je to. A to je to, co jsme zažívali dřív my a o čem se dnes říká, že už to skoro není. Takže vždycky, když si někdo stěžuje, že děti jsou v dnešní době pořád zavřené doma, já jsem uvnitř hrozně šťastná, že se to netýká našich dětí. A vím, že i tohle je velký dar.

 

Máš nějaké sny nebo přání do budoucna, které bys chtěla naplnit?

Je fakt, že já teď moc nesním… Mám pocit, že žiju zrovna to, co přichází. Teď jsem doma s nejmladším Damiánkem a to si chci opravdu užívat, protože už jsem na něj neměla moc čas.  Vychutnávám si čas s ním, užívám si děti, když přijdou odpoledne ze škol, užívám si, že můžu být ještě doma…  Je to pro mě velký dar a až se změní potřeba moje nebo naší rodiny, tak budu zase hledat, co dál.

 

Je něco, co bys přála Jesenicku?

Jesenicku bych přála, abychom všichni, kteří tady žijeme, i naše děti, které teď vyrůstají, našli k tomuto kraji vztah a chtěli tady být. Abychom dokázali dětem předat, že se tady dá žít, že se tady žije hezky. Aby to, co tady naše děti zažijí v dětství, bylo natolik silné, že budou chtít zůstat nebo se sem vrátit ze škol. Proto jsem ráda, že tady děti mají skupinu přátel, spoustu kamarádů. Věřím, že budou vědět, že se mají na koho těšit, že se sem budou vracet, že to bude pokračovat… že po té pauze na vysokých školách zase navážou a vrátí se zpět. To bych všem přála.