Rozhovory

Marcela Vaňková: Básnířka z hor

Potkala jsem vílu 
v noční košili 
Vyšla si na louku
trhat květiny

Ranní rosa smáčí
její nohy bosé
Po příchodu domů
pije víno Rosé

Opilá ne vínem
ale vůní louky
Když lehává v trávě
miluje své brouky
… v hlavě

V hlavě malé brouky
v břiše motýli
Ach… ležet s vílou v trávě
aspoň na chvíli

Marcela Vaňková (Motýlích křídla prach, 2019) 

Pomalu odkládám sbírku Motýlích křídla prach a začtu se do rozhovoru s Marcelkou. Právě v tenhle moment mám pocit, že i já jsem potkala jednu z jesenických víl. Svým způsobem mám tento pocit vždy, když Marcelku vidím. Mává mi z auta, jindy vybíhajíc z oblíbené kavárny na náměstí Svobody. Vždy laskavá a s tou šťastnou jiskrou v očích… Jen škoda, že rozhovor nedokáže dostatečně přenést to, jak na lidi Marcelka působí.

Naše nádherná jesenická básnířka z hor se narodila ve Slavičíně, bydlela na dědině pod Vizovickými vrchy a chvíli také v České Lípě. Do Jeseníků jezdila s rodiči za příbuznými, nakonec se sem celá rodina přestěhovala kvůli práci a domu. Tady žije zhruba třicet let. „Své rodiště si v podstatě ani nepamatuji a v Čechách jsme žili jen krátce, proto se doma cítím až tady.“ 

A kdo se skrývá za nádhernou poezií svázanou nejen s naším krajem?  Partnerka, maminka dvou dětí, terénní pečovatelka a žena plná pozitivního myšlení, Marcela Vaňková.

u níž jsem navíc dostala za úkol zeptat se, zda je buddhistka. ☺ 



Terénní pečovatelkou jsem se stala až velkou oklikou po různých pracovních zkušenostech. Když jsem byla malá, chtěla jsem být porodní asistentka. V České Lípě jsme se přátelili s rodinou s malými dětmi, které jsem občas hlídala, tak mě to k tomu asi táhlo.  Jenže když došlo na rozhodování, kam půjdu na školu, pohádala jsem se s nejlepší kamarádkou, s níž jsem měla jít na přijímačky do Krnova. Tak jsem řekla, že nepůjdu. ☺ 

Vyučila jsem se v Jeseníku jako pánská krejčová, ale nikdy v životě jsem tu práci nedělala. Jako první jsem nastoupila do kanceláře, kde jsem dělala účetní práce. Tam jsem se seznámila se svým budoucím mužem…

…Když jsem byla na mateřské s druhým dítětem, přišli za mnou z pošty, že by potřebovali někoho na výpomoc. Partner dělal z domu, tak jsme si vyměnili rodičák. Na poště jsem pracovala dalších deset let. A pak jsem dokonce dva roky vydržela v mikulovickém Plastkonu na třísměnném nepřetržitém provozu. To už ale bylo moc. 

Jelikož jsem na poště pracovala s lidmi a venku v terénu, lákalo mě to k něčemu podobnému. Tehdy zrovna Lenka Turková s Monikou Novotnou pořádaly poslední kurzy pracovníka v sociálních službách. Po absolvování kurzu jsem se stala dobrovolníkem v pečovatelské službě. Obeslala jsem všechny možné organizace na Jesenicku, až to nakonec dopadlo, že jsem nahradila jednu odcházející pečovatelku právě v pečovatelské službě. Na tomhle místě jsem sedm let a neměnila bych, tahle práce mě naplňuje

Mou pracovní náplní je vše, co se týká člověka v rámci domácí péče. Zároveň je to velmi individuální. Hygiena, jídlo, domácí práce. Jako terénní pečovatelky chystáme snídaně, staráme se o hygienu, pereme, žehlíme i zašíváme. Jednoduše co je potřeba. 

Mnohdy býváme jediná spojka klientů se světem. Tito staří lidé jsou často celý den sami a nemají si s kým povídat. My je posloucháme, některé pořád dokola, ale to vůbec nevadí. A zároveň, i když se stále starám o jedny a ty samé, každý týden, každý den je jiný. 

Zda jsem měla chuť s tím někdy prásknout? Určitě. 

Nakonec jde ale o nastavení v hlavě. Měla jsem klienta, kvůli kterému jsem byla i za vedením. Situace pro mě byla psychicky velmi vyčerpávající. Musela jsem za ním chodit každý den, byl negativní, sprostý. Vedoucí jsem řekla, že tam nechci chodit tak často, že jsem z toho vyčerpaná. Pak jsem si ale uvědomila, že ten člověk za to nemůže. Já jsem byla ten, kdo prudil a lezl mu do jeho osobního prostoru, nutila jsem ho fungovat. Ten člověk ale nebyl naštvaný konkrétně na mě. Byl bezmocný, sám, naštvaný na celý svět a hlavně na sebe, že už nemůže. Když jsem si to uvědomila, přestalo mi vadit, že tam chodím… Takže někdy je práce opravdu vyčerpávající, ale člověk na sebe nesmí nechat přenášet stres a nechat si škodit. 

Básnířka z hor… 

Poezie mě provázela už od mala. Chodila jsem do knihovny a nepůjčovala si žádné pohádky, povídky, romány, ale poezii. Četla jsem ji už jako dítě. Na základce jsem měla kamarádku, která básničky psala, mě ani nenapadlo, že jednou něco napíšu i já. 

Zhruba v době, kdy jsem nastoupila do pečovatelské služby, mi začaly dospívat děti a já jsem začala mít víc času pro sebe. Po změně práce jsem změnila i vizáž a obecně jsem začala jinak vnímat svět okolo sebe. Přes internet jsem si nechala vyložit andělské karty a tam mi vyšlo, že moje duše se touží vyjádřit písmem. ☺ 

Tak jsem si dovolila psát básně. 

První báseň?

Přišla paradoxně při rozvozu obědů klientům. Měla souvislost se synem. Tehdy šel jako patnáctiletý skládat roverský slib. S partnerem jsme ho večer dovezli do Horního Údolí, byl to přelom ledna, únoru.  Tma. Vyložili jsme ho a on měl tehdy jít ještě do poničeného kostela sv. Anny a tam složit slib.

Já jsem v té době ani nevěděla, kde se to místo nachází, ale Kryštof, můj syn, už tam byl několikrát. Samozřejmě, hlava mámy: Kudy půjde, sám v zimě, bez telefonu, bez baterky, co když se ztratí, kde ho budeme hledat…  Z toho strachu o něj mě napadla první báseň.  

Šel pustou krajinou – sám

Kde nacházím inspiraci?

V prožitcích. Jsou to situace, které přichází každodenně, i v práci. Mám spoustu básniček o klientech a zasáhnout mě dokáže i film. Slova mě dokonce budí v noci. To rychle hledám telefon a zapisuji si je do poznámek, protože ráno bych si je už nepamatovala. 

Písmomalířka, která mi nakreslila obálku sbírky Motýlích křídel prach, mi řekla, že by do budoucna chtěla nakreslit některá místa Jesenicka a byla by ráda, kdybych jí k tomu něco napsala. Odpověděla jsem jí dobře, ale musíš mi říct, která místa chceš kreslit, já si tam zajdu. Místo musím prožít, dojít k němu určitou cestou, psát podle obrázku by mi nešlo. 

..

Vydání mé básnické sbírky?

To se mě lidi začali ptát… 

Na začátku je vlastně můj kamarád, jesenický básník, Ota Ševčík, který mě párkrát pozval jako hosta na své čtení básní. Když jsem pak měla básní více, lidé se mě ptali, zda bych je nechtěla vydat. Že by si je rádi přečetli. Proto jsem je s pomocí svého partnera vydala. 

Bylo to náročné, pro partnera Láďu více než pro mě. Já totiž nejsem takový kamarád s počítačem, takže se na sbírce podílel nejen svými fotkami, ale hlavně grafickou tvorbou. Samozřejmě jsme si mohli nechat grafiku udělat, ale to už bylo finančně nákladné. 

První nástřel jsem poslala do nakladatelství a oni mi reagovali zpět ohledně toho, co je podle nich špatně. Tehdy jsem si řekla, že je to moje knížka, jak to mohlo být špatně? Nicméně na doporučení nakladatelství jsme upravili řádkování, odražení, číslování. Ostatní mi pomohl partner udělat podle mých představ. 

Sbírek jsem vydala dvě stě padesát a asi jsem to trochu přepískla. Ono se sice říká, že člověk může knihu prodat v knihkupectví, ale není to jednoduché. Knihkupectví bere knížky formou komisního prodeje, jedno jesenické si vzalo jen dva výtisky, protože poezie nejede. A tak jsem spoustu knih rozdala, ale právě těmhle lidem se knížky líbily a často si koupili další jako dárek pro své blízké a přátele.  Doma mi zbývá jen malá kupička. 

A další sbírka z hor? Letos si dám ještě „oraz“, ale příští rok bych chtěla vydat další. V menším nákladu a úplně jinou. Malinkou představu už mám – prostě to bude úplně jiné ;-). 

Život je jako skládanka puzzle…

Člověk, který překonává výzvy? Jsem střelec. Dřív jednám, než přemýšlím. A jasně, že chci různé výzvy vyzkoušet. Když mě děti přestaly potřebovat, přišlo mi, že mám spoustu času. Nemohla jsem jen sedět doma… 

Třeba vloni jsem jela Rychlebské stezky. Na internet dala výzvu holčina, „inženýrka Tejfarová“ si říká, která se sem přestěhovala do Uhelné nebo některé z okolních vesnic a nikoho tady moc neznala. Napsala, že chce jet Rychlebské stezky, ale že nechce jet sama. Přijela jsem za ní do Černé Vody a spolu jsme to sjely. 

Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Kdysi dávno jsem na kole vyzkoušela stezku okolo Černého potoka. Měla jsem smrt v očích :-D. Ona mě vytáhla mě kamsi nahoru a jely jsme. Taky jsem se přitom trochu rozbila.  

No, znovu bych do toho nešla, i když píšou, že tahle stezka je ještě „piánko“. Asi se mám trochu ráda, mám děti a ráda bych se dožila vnoučat :-D. Zopakuju si maximálně trasu okolo Černého potoka. 

Chodíme i Dog Trekking, což je orientační pochod se psem. Loni jsme měli ujít 47 km, ale v půlce jsme to já a můj pes vzdali kvůli trase. Na začátku jsme šli z kopce a převážně po asfaltu, po 20 km jsem toho měla nad hlavu. Slezli jsme Losiny, les, asfalt, přešli jsme do Kout a představa, že musím vylézt na  Mravenečník a zpět na Skřítek… No to bych nedala. V Koutech jsme se odpojili a vylezli jsme lesem podél silnice alespoň na Červenohorské sedlo. Bylo to prudké, pes už mi ležel v každé zatáčce a odmítal jít dál, ale na sedlo jsme to zvládli. ☺ 

Některé výzvy si plánuji dopředu, míváme takové setkání naší skupiny. Už loni jsem rezervovala chatu na naše zářijové setkání. Jinak se scházíme pravidelně v šumperské kavárně, nebo v Rychlebech. Dávám tomu různé názvy, třeba V krajině ticha. Za kopec se mnou jede i partner, který si bere svůj foťák. Kdysi měl doma fotokomoru a vyvolával si krásné černobílé fotky sám, teď si koupil zrcadlovku a začal chodit sám. Já jdu na celodenní výšlap a on na menší okruh a vyhovuje nám to oběma. 

Ale stejně. Naplánované může mít člověk, co chce, a pak se to změní a je vše jinak. Určitě bych chtěla vyzkoušet tandemový seskok padákem, zatím jsem ale neměla odvahu. Ono už na kole má člověk pocit, že letí, s padákem by ale člověk roztáhl ruce a FAKT letěl!

Na druhou stranu jsou i věci, do kterých bych nešla. Lákali mě na vodu, ale tam mě nedostanou. Jsem neplavec. Ráda se nořím do vody, ale dojdu tam, kde dosáhnu. Už jako dítě jsem měla problém na loďce nebo parníku. Když jsme s našimi projížděli v Hřensku soutěskou, křečovitě jsem se držela a měla jsem smrt v očích. Před vodou neutečeš, a když navíc neumíš plavat, jsi v háji. 😀 

….

Jak vnímám Jeseníky?

Jako domov. Tohle místo má svou duši a když tady žiješ takovou dobu a necháš to skrze sebe proudit, staneš se součástí toho místa… 

Neměnila bych. Každý den je tady krásný a relativně klidný díky tomu, že jsme odstrčení horami. Ano, v některých věcech se na nás za kopcem nemyslí, býváme odříznutí od světa, ale na druhou stranu to zaručuje i určitou pohodu. Samozřejmě to neplatí, pokud se člověk vydá v turistickou sezónu na Praděd, tam je to pak Václavák. Ale Rychleby, tam člověk za celý den skoro nikoho nepotká. 

Sama nemám vyloženě specifické oblíbené místo, kam bych chodila. Možná na Hemberk, rozhlednu nedaleko Supíkovic, nebo okolo Nízké hory, kterou mám kousek za barákem. Také se ráda zastavuji na našich loukách. Přes léto jezdím z práce na kole nejrůznějšími cestami. Přes lázně, i Rejvíz, někdy přes Černou Vodu. Lesem přes lázně a Českou Ves je značená JesCyklo až pod Hemberk. Tam sebou může člověk plácnout a kochat se, na loukách, v lese. Tam, kde teče potok, smočit nohy… 

Buddhistka?

Vlastně přesně nevím, kdo jsem… možná od všeho kousek, ale toto opravdu neřeším. 

Jsem pokřtěná, byla jsem u přijímání. Naše babička z Valašska byla hodně věřící, my jsme z toho byli vytržení, když jsme se přestěhovali. Přesto, v Supíkovicích byl tehdy starý kněz, který nás na čas do kostela „přitáhl“. 

Narodil se nám nejmladší bratr a naši chtěli i kvůli rodině zachovat tradici a nechat jej pokřtít. Farář nám tehdy řekl, že pokud nebudeme chodit do kostela, nepokřtí ho. Stejně si ale myslím, že to neříkal vážně, byl to vcelku šprýmař. Dokonce to s námi dopadlo tak, že místo toho, abychom mamce doma pomáhali – farář měl takovýho zelenýho traboše a sloužil mši v Supíkovicích, Velkých Kuněticích a ve St. Červené Vodě – sedli jsme do trabanta a všechny mše jsme obráželi s ním. ☺

No a jak to říct. Zhruba před třemi lety jsem narazila na učení jedné mystičky, mluví o přechodu z 3D dimenze do 5D dimenze, o tom, že člověk má žít tady a teď. Že když máš nějaké odpory anebo se ti nelíbí chování některých lidí, nesmíš si to brát osobně. Cílem je žít pozitivně a nepřitahovat to špatné. 

Osobně nesleduji televizní noviny, nečtu ani klasické noviny. O tom co se děje vím jen z rádia, když jezdím rozvážet obědy.  Podle mě je teď všude mnoho informací a vše se moc  hrotí, vědomě se šíří panika. Někdy až tak, aby se lidi báli, smýšleli jako ovce a mysleli si, že se nemají dobře…

Život je jako skládanka puzzle a mým dalším dílkem je změna životního stylu a zdravého stravování. Už rok „jedu na zelené vlně“ /ječmen a chlorela Green ways/ a je to úžasné. I když nemám žádné zdravotní problémy, můj život je kvalitnější. Celkově se cítím dobře. Líp spím, změnila jsem jídelníček a tím je mi líp i vnitřně a úplně super je regenerace po sportovním výkonu.

Vnímám tedy, co tělu dávám za energii.  Snažím se být pozitivní, vnímat sebe sama, poslouchat své tělo. To, co mi říká… Pokud chceš uzdravit svět, musíš nejdříve uzdravit sebe sama.

Na závěr bych si dovolila jeden citát Martina Luthera Kinga, který mě oslovuje už několik let:

„Každý člověk může být úžasný, protože každý může něčím sloužit. Ke službě člověk nepotřebuje univerzitní titul, nemusí ani zvládat shodu podnětu s přísudkem. Jediné co potřebuje je laskavé srdce.“ 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *