Isolde Ohlbaum: Slavná mnichovská fotografka má rodinné kořeny v Dolní Lipové

Isolde Ohlbaum je světově proslulou německou fotografkou se sudetoněmeckými kořeny – matka pochází z Liberce a otec z Dolní Lipové na Jesenicku. Od roku 1946 žila rodina v Bavorsku, nejdříve v Moosburgu an der Isar, později v Mnichově. Isolde se narodila v roce 1953.

Na začátku své kariéry se Isolde věnovala reportážní fotografii, pracovala pro časopisy Spiegel a Stern. Před jejím fotoaparátem stály takové osobnosti jako jsou David Bowie, Frank Zappa nebo Klaus Kinski. Od 70. let se zaměřuje na portréty světových spisovatelů, mezi nimiž je 19 nositelů Nobelovy ceny, například Heinrich Böll, Günter Grass, Elfriede Jelinek, Herta Müller, Doris Lessing nebo Orhan Pamuk. Je označována za nejznámější a nejžádanější portrétní kronikářku světové literární scény.

Pro její práci je typický respekt a osobní přístup, který se odráží i na výsledných fotografiích. Považuje za důležité, aby se na fotografovanou osobu určitým způsobem naladila a odhalila z ní tak to podstatné. Nejde jí o fotografování „momentek“, chce jít do hloubky. Podle ní neexistují oškliví lidé, jde jenom o zdůraznění toho pozitivního a hezkého na každém člověku.

K dalším tématům Isoldiných fotografií patří květiny, sochy, hřbitovy, kočky, děti, krajina. Tyto její fotografie působí melancholicky, intimně, mnohdy smyslně. Pohrávají si se světlem, stínem a jemnými nuancemi.

Je autorkou mnoha úspěšných fotografických publikací a kalendářů. Často své fotografie doplňuje básněmi a citáty ze světa literatury. S její tvorbou se můžeme setkat na výstavách po celé Evropě.

Tento rozhovor vznikl v Jeseníku již na podzim roku 2019 u příležitosti česko-německého festivalu V centru/ Im Zentrum, v rámci něhož Isolde představila výběr téměř šedesáti fotografií zachycujících osobnosti českého uměleckého a literárního světa nebo na našem území narozených.

I když jsme se s Isolde potkali už před rokem, stále mám naše setkání v živé paměti a musím říct, že ve mně pořád určitým způsobem rezonuje. Na jednu stranu jsem vedle sebe měla světově uznávanou fotografku, před jejímž fotoaparátem se vystřídalo mnoho slavných osobností. Na druhou stranu vedle mě byla Isolde hovořící tichým hlasem – skromně, pokorně, křehce až étericky působící, která při svém vyprávění neskrývala dojetí, jenž v ní některé vzpomínky vyvolaly.

Jak sama v rozhovoru přiznává, o své rodinné kořeny se dříve moc nezajímala, byla příliš zaměstnaná vlastním hektickým životem. Zvrat přišel až po smrti jejího otce Rudolfa Ohlbauma, kdy se na Jesenicko vypravila poprvé…

Chtěla jste se vždycky stát fotografkou?

K dvanáctým narozeninám jsem od rodičů dostala fotoaparát a velmi záhy bylo jasné, že bych se jednou chtěla stát fotografkou. To se mi nakonec také podařilo. Když jsem po šesti týdnech odešla z fotografického učiliště a strávila rok v Paříži jako au-pair, nastoupila jsem na Bavorský vzdělávací institut pro fotografii. Ještě než začal semestr, pracovala jsem pár měsíců jako sekretářka v jednom mnichovském nakladatelství. Zmiňuji to proto, že mým tehdejším šéfem byl Tomáš Kosta.[1]

Co následovalo dál? Bylo snadné živit se fotografováním?

Být fotografkou na volné noze bylo ze začátku těžké a mnohokrát jsem přemýšlela, že se nechám zaměstnat, ale pořád to nějak šlo. Zlom nastal, když jsem dostala zakázky od časopisů Spiegel a Stern. Vzpomínám si, jak jsem pro ně nejdřív fotografovala třeba barevné příběhy o staré hračce nebo reportáž o jednom zchátralém statku. Později jsem fotografovala slavné osobnosti jako jsou Klaus Kinski nebo David Bowie. Postupem času se portrétní fotografie stala těžištěm mé práce.

V roce 1972 bylo v Mnichově založeno autorské knihkupectví a já fotografovala spisovatele, kteří tam chodili na autorská čtení. Významné pro mě bylo fotografování nositelů Petrarcovy ceny, která byla v letech 1974 až 1995 udělována světovým básníkům na nejkrásnějších místech Itálie a Francie. A já jsem byla od začátku u toho. Už v roce 1984 vyšla moje první kniha portrétů německy píšících autorů.

Jak se člověk dostane k fotografovaní nositelů Nobelovy ceny a jiných slavných osobností?

Někdy to bylo na zakázku nakladatelství, někdy z mého zájmu. Nakladatelství Fisher Verlag mi třeba navrhlo, jestli nechci fotografovat Nadine Gordimer, jihoafrickou spisovatelku. Moje fotky se jí líbily a tak jsem ji fotografovala po několik dalších let.

Maďarského spisovatele Imre Kertése jsem fotografovala pro svůj archiv, když pobýval v Mnichově na stipendijním pobytu a ještě ho sotva kdo znal. Pamatuji si na jeho autorské čtení v jednom malém knihkupectví. Dohromady nás tam bylo asi osm. O rok později už naplnil celý divadelní sál. Pokaždé, když jsem potom přijela do Berlína, potkali jsme se a občas udělali i nové fotografie.

Na objednávku literárního časopisu jsem speciálně letěla na jeden den do Londýna za Doris Lessing. Eliase Canetti jsem fotografovala v pokoji jednoho mnichovského hotelu a třeba M. Coetzee poblíž jeho mnichovského nakladatelství. Ve svém archivu mám 19 nositelů Nobelovy ceny za literaturu, mezi nimi je například Heinrich Böll, Günter Grass, Elfriede Jelinek, Herta Müller, Kenzaburo Oé, Orhan Pamuk, Tomas Tranströmer.

Jste autorkou slavné publikace Touha je věčná: Erotické sochy na evropských hřbitovech. Jak vznikl ten nápad?

V roce 1986 se mě spisovatelka Zsuzsanna Gahse zeptala, zda bych nechtěla fotografovat i něco jiného než portréty a vyprávěla mi o krásných vyřezávaných barevně vymalovaných dveřích maďarských domů. Mně se ten nápad zalíbil a tak jsme se spolu vypravili do Budapešti. Žádné takové dveře jsme však už nenašli, všechny byly vyměněné za ošklivé plastové. Ani nevím pořádně proč, ale navrhla jsem, abychom šli na hřbitov. Moje matka krátce před tím zemřela, možná to byl ten důvod. Na hřbitově jsem najednou uviděla velké kamenné sochy žen oděné v téměř průsvitném rouchu, mnohé ztvárněné velmi eroticky.

Rudolf Ohlbaum (1912–2006)

rodák z Dolní Lipové (nyní Lipové-lázní) byl německým publicistou, historikem a spisovatelem. Po ab-solvování reálného gymnázia ve Frývaldově (nyní Jeseníku) v roce 1931, vystudoval historii a filosofii na pražské univerzitě. V roce 1938 získal doktorát filosofie.
V tomto roce byl zatčen gestapem. Během války musel narukovat do wehrmachtu. Po propuštění
z amerického zajetí v roce 1946 žil
v Bavorsku.

Působil v redakcích časopisů Christ unterwegs a Volksbote, redigoval Mitteilungen des Sudetendeutschen Archivs a byl členem redakce krajanského časopisu Heimatbrief der Linde-wiesner. Byl autorem mnoha knih, např. Verdienst um Österreich (Wien1977, Bayerns vierter Stamm der Sudetendeutschen (München 1980) a vydavatelem antologie Bundes Glas und schwarzes Gold.

Ve své tvorbě se zaměřoval na dějinné a kulturní souvislosti mezi sudetskými Němci a Čechy. Na
základě poznání historické pravdy usiloval o vytváření jejich dobrých vztahů. Po roce 1989 se účastnil tzv. Jihlavských setkání historiků a byl členem Frývaldovského středo-školského společenství

Zdroj: Za Rudolfem Ohlbaumem. Growka, K. In: Jesenicko : vlastivědný sborník / Jeseník : Vlastivědné muzeum Jesenicka 8, (2007),
s. 62-63

Cože? Něco takového na katolickém hřbitově? Hodně mě to udivilo. I v dalších městech jsem pak navštěvovala hřbitovy a hledala sochy žen. A kladla jsem si otázky, co vlastně zůstane ze ženského života? Proč staví muži svým často v mladém věku zemřelým ženám takové sochy na hrob? Když jsem o tom pověděla svému nakladateli, hned vyhrkl: „Termín odevzdání do konce března!“ Měsíce jsem pak jezdila od hřbitova ke hřbitovu. Z Bruselu a Amsterodamu znám vlastně jenom hřbitovy. Současně jsem vyhledávala texty na téma láska a smrt, kterými jsem fotografie doplňovala. Úplně jsem tím byla posedlá a nakonec bylo dobře, že jsem měla jen omezený čas. Kniha Touha je věčná: Erotické sochy na evropských hřbitovech vyšla v roce 1987 a stala se tenkrát senzací.

A jiná témata Vašich fotografií?

Pořád jsem si hledala nová témata, ať už kočky, malé holčičky, sochy andělů, lidi se svými zvířaty, Berlín, rod Lembergů a Czernowitzů nebo květiny. Často své fotografie doplňuji texty od autorů světové literatury. Je až s podivem, kolik toho bylo napsáno o kočkách, andělech a květinách. Květiny fotografuji pořád, je to pro mě jistý druh meditace. Každý rok ostatně vydávám kalendář s fotografiemi květin.

Připravujete se nějak na fotografování spisovatelů?

V zásadě můžete někoho fotografovat, aniž byste o něm něco museli vědět. Moje zvědavost mi však nedá. A taky je to podle mě otázka zdvořilosti a úcty. Přirozeně nemůžu přečíst všechny knihy daného autora. Ale jednu nebo dvě knížky si přečtu a taky si o něm něco zjistím.

Americký spisovatel Don DeLillo je známý tím, že se opravdu nerad fotografuje. Byla jsem dost překvapená, když nakonec svolil, abych jej fotografovala. Bylo to tenkrát v Hamburgu. Místo pozdravu mi řekl: „Vaše vlasy jsou jiné.“ Hned jsem věděla, kam tím směřuje. Byla to narážka na jeden jeho román, který jsem zrovna četla. Hlavním hrdinou byl spisovatel, který se nechtěl fotografovat. Jeho nakladatel ho ale přemluvil a poslal mu do jeho odlehlého domu fotografku…

Navštívila jsem Vaši výstavu, která se konala v rámci festivalu V Centru/Im Zentrum v Jeseníku na podzim roku 2019. Vaše fotografie na mě působily velmi klidným a přirozeným dojmem. Měl by být portrétní fotograf taky trochu psychologem a umět vytvořit uvolněnou a příjemnou atmosféru?

Každé fotografování je jiné. Každé setkání je pro mě zajímavé a vzrušující. Nejradši samozřejmě lidi fotografuji v jejich prostředí, doma. Ale ne vždycky je to možné. S mnoha spisovateli se setkávám během jejich cest na autorských čteních nebo na knižních veletrzích. Hotelové pokoje ale nepovažuji za ideální místo k fotografování. Ráda pracuji venku, v přírodě, v parku. Miluji staré dveře, zdi. Je skvělé, když máme čas na malou procházku. Preferuji přirozené světlo. Atmosféra při fotografování je hodně důležitá, i vztah, který mezi námi vzniká. Je to zvláštní proces. Pokud někdo souhlasí s tím, že ho budu fotografovat, pak je mým úkolem získat jeho důvěru a překonat jeho strach z fotoaparátu.

Fotografovala jste mnoho českých osobností. Na již zmíněné výstavě v Jeseníku jste představila hlavně výběr osobností českého literárního světa.

Během své první návštěvy Jesenicka jsem fotografovala krajinu, domy, hřbitovy. Když mi Serafine Lindemann, ředitelka festivalu V Centru/ Im Zentrum, navrhla uspořádání této výstavy, napadlo mě použít právě fotografie z mé první návštěvy. Moc nadšená jsem z toho ale nebyla, podle mě se mi úplně nepodařilo zachytit to, co už vlastně z Jesenicka zmizelo. Nakonec jsem zapátrala ve svém archivu po fotografiích českých spisovatelů a slavných osobností. Byla jsem úplně udivená, kolik jsem jich za ta léta nasbírala.

Třeba s Janem Skácelem jsem strávila tři dny u příležitosti udílení zmíněné Petrarcovy ceny v italském městě Lucca. Bylo to v červnu roku 1989 jenom pár měsíců před jeho smrtí. Před tím jsem se s ním setkala na jedné výroční schůzi Bavorské akademie umění v Mnichově, kde vznikla jeho fotografie s Otou Filipem.

Patrice Chereau v roce 1979 inscenoval hru Charta 77 se slavnými herci jako Simone Signoret a Maximilian Schell. Pavel Kohout přijal roli Václava Havla. A já představení fotografovala. Začátkem osmdesátých let jsem se za Pavlem Kohoutem vypravila do Vídně a pořídila mnoho krásných fotografií v jeho útulném podkrovním bytě. Druhá portrétní série pak vznikla během Lipského knižního veletrhu v roce 2019.

S Ivanem Klímou jsem se potkala v roce 1981 v Mnichově. Jedna fotografie z této série je na českém vydání jeho knihy Moje šílené století. Znovu jsem ho fotografovala před 4 lety.

V roce 1995 dělal Friedrich Schorlemmer pro Süddeutsche Zeitung rozhovor s Václavem Havlem a já dostala nabídku, abych Václava Havla během rozhovoru na Pražském hradě zachytila.

Věděla jsem, že slavný autor dětských knížek Otfried Preußler, Barbara König nebo Uwe Brandner pocházejí z Liberce, ale překvapilo mě, že také autoři jako Janosch, Ernst Augustin, Franz Fühmann a další mají své kořeny v Česku. Jejich portréty byly také součástí výstavy.

Váš otec pochází z Dolní Lipové (dnes Lipová-lázně). Hledáte na Jesenicku své české kořeny?

Jak už to tak bývá, dokud mí rodiče žili, moc jsem se o své rodinné kořeny nezajímala. Byla jsem příliš zaměstnána svým vlastním životem. Moje matka nám občas vyprávěla o Liberci, odkud pocházela, a o odsunu. Stejně tak otec, který se narodil v Dolní Lipové a později žil v Jeseníku a Praze, kde studoval. Názvy jako Ještěd, Praděd a další česká místa jsem od dětství znala. Na rozdíl od mého bratra mě ale nikdy nenapadlo, že bych svého otce při jeho cestách na Jesenicko mohla doprovodit. Dnes je mi to samozřejmě líto. Tehdy jsem prostě neměla zájem, změna nastala až po smrti otce. Otec zemřel v roce 2006 v 94 letech. Teprve při probírání pozůstalosti jsem objevila spoustu mně neznámých věcí. A moc bych si přála, abych si o nich mohla s otcem ještě promluvit. Většinu jeho povídek a básní jsem znala, protože byly publikované, ale stejně jsem byla překvapená, kolik toho můj otec napsal, třeba válečný deník, který v současné době přepisuji.

Když jsem byla v Jeseníku poprvé, seznámila jsem se s paní Tinzovou, vedoucí místního okresního archivu. K mému velkému překvapení jsem od ní a jejich kolegů dostala text mého otce přeložený do češtiny. Neuvěřitelně mě to dojalo a potěšilo. Byly to jeho vzpomínky na podzim roku 1938.

Řekla byste nám o Vašem otci něco víc?

Můj otec se narodil v roce 1912 v Dolní Lipové. Když mu byly dva roky, začala první světová válka a jeho otec, můj dědeček, byl povolán do rakouské armády. Dělal řidiče sanitky v Opavě a Krnově a později byl nasazen v italském Levicu. Matka mého otce musela zatím zastat všechny povinnosti v krámku, který tehdy provozovali, a neměla na otce moc čas. Otec trávil dlouhé chvíle spíše se svojí kmotrou Philomenou. Philomena byla vášnivou čtenářkou a vyprávěla otci stovky příběhů. Myslím, že právě ona vyvolala otcův zájem o jazyk a literaturu. Ve třetí třídě otec onemocněl spalničkami a zápalem plic. Přežil jen zázrakem. Zápal plic byl tehdy pro většinu lidí smrtelnou nemocí. Jeho dva bratři na zápal plic zemřeli, jeden v 16 měsících, druhý v pěti letech.

V dětství byl otec ministrantem a učitel náboženství přesvědčil rodiče, aby ho poslali studovat na gymnázium do Vidnavy a stal se knězem. Kněz, kaplan, duchovní, farář to byla tenkrát vážená povolání. Studium ve Vidnavě ale stálo hodně peněz a rodiče byli dost zadlužení. Tak se rozhodli, že tam můj otec nakonec studovat nepůjde, což mu ale vůbec nevadilo, ba naopak. Chodil potom v letech 1924 až 1931 na státní Reformní reálné gymnázium v Jeseníku. Pro každodenní cestu do školy mu otec koupil kolo.

Po maturitě otec studoval na pražské univerzitě historii a filosofii. V roce 1938 habilitoval s prací Johann Rode z Hamburgu: O německém duchovním životě v Čechách kolem roku 1400. Po anšlusu v roce 1938 musel Prahu opustit a podařilo se mu dostat k matce do Dolní Lipové. Koncem října 1938 se chtěl do Prahy vrátit a pokračovat ve své bibliografické práci a dále navštěvovat Státní archivářskou školu. Když si vyřizoval povolení k průjezdu, byl zatčen gestapem pro podezření z nepřátelské činnosti proti Říši. Díky intervenci jeho profesorů z univerzity byl po pěti týdnech propuštěn. Následující týdny byl ještě pod policejním dohledem. Teprve v březnu roku 1939 mohl odcestovat do Liberce, aby tam pracoval v knihkupectví jednoho svého přítele do doby, než bylo i toto uzavřeno. Potom musel narukovat. Během války byl dvakrát zraněn. V lazaretu ho navštívila moje matka a v říjnu 1941 se vzali. Konec války strávil v americkém zajetí, a to až do ledna 1946. Chvíli pak naše rodina žila v Moosburgu a v roce 1955 jsme se přestěhovali do Mnichova. Teprve v 80. letech se otec poprvé vypravil do Prahy a později i na Jesenicko.

Rodný dům Rudolfa Ohlbauma v tehdejší Dolní Lipové – kresba, kterou Rudolf Ohlbaum vytvořil v americkém zajetí, a dobová fotografie.

Rudolf Ohlbaum během studií v Praze

A jaké máte vzpomínky na svou první návštěvu Lipové-lázní?

Rodný dům mého otce v Lipové-lázních se mi podařilo najít celkem snadno. Znala jsem ho ze starých fotografií a také z kresby, kterou můj otec vytvořil během války v americkém zajetí, kde navštěvoval kurzy kreslení. A také jsem znala jednu otcovu vzpomínku, ze které vyplývalo, že jeho rodný dům stojí u železničního přejezdu:

„Vždycky když jsem uslyšel zvonění u přejezdu, netrpělivě jsem u okna vyhlížel, jestli se včas spustí závory, než projede vlak nebo lokomotiva směrem od jesenického nebo lipovského nádraží. Někdy jsem se nedočkal a to jsem pak běžel k přejezdu, abych závory spustil a zabránil tak neštěstí. Tato příležitost se mi naskytla zřídka, ale vždycky jsem měl ohromnou radost, že jsem třeba zachránil život nějakému řidiči, cyklistovi nebo chodci. Hlídač závor to však viděl úplně jinak a pokaždé mi vynadal. Přesto jsem byl na sebe hrdý.“

Také se mi stala dost zvláštní věc. Bylo to v den mého návratu z Jeseníku do Německa. Jela jsem přes Lipovou a ještě jsem se chtěla podívat do kostela. Nemohla jsem ale zastavit u hlavní silnice, tak jsem zabočila do jedné malé uličky, jela na její konec a ocitla se u hřbitova. Vystoupila jsem z auta, prošla brankou a šla podél hřbitovní zdi. Najednou jsem měla pocit, že se mi zastaví srdce. Byla jsem úplně šokovaná, když jsem na čtvrtém hrobě uviděla nápis: „Zde odpočívají bratři Josef a Johann Ohlbaumovi.“ Byl to hrob mého dědečka, kterého jsem nikdy nepoznala, protože zemřel už v roce 1933, a jeho bratra. Můj otec o existenci tohoto hrobu nevěděl, ale určitě by ho to moc potěšilo.

[1] Tomáš Kosta (1925–2016) byl československý emigrant, který působil v Německu jako ředitel několika významných nakladatelství, publikoval texty disidentů a exilových autorů z Československa a dalších zemí východního bloku. V roce 1988 založil v Brně nakladatelství Atrlantis. V devadesátých letech dále vydával Zemské noviny a deník Expres. Dělal poradce českým sociálnědemokratickým premiérům, ministru zahraničí, i německému spolkovému kancléři. V politice se angažoval zejména ve prospěch česko-německého smíření a spolu-podílel se na sepsání omluvy odsunutým sudetoněmeckým antifašistům.

Hrob Josefa a Johanna Ohlbaumových