Lenka Machová: Kotvičky pohody mámy trojčátek
Už pěkných pár minut sedím nad úvodním textem k tomuto rozhovoru. Vracím se s ním k tématu, které je mi v současnosti bližší než cokoliv jiného – máma téma. No a také blogování… Za rok a půl, co Lenku znám, mě k ní napadá velmi mnoho slov. Jednoduše, měla jsem tu čest poznat neuvěřitelnou, statečnou mámu s velkým srdcem.
Lenku jsem poznala v létě roku 2019. Smála se od ucha k uchu, v nosítku malého chlapečka. Ostatní dvě děti hlídal zrovna tatínek a babička. Pane jo, trojčata… Vždycky, když ji od té doby vidím, napadne mě, že je dobrá. Přitom postupem času se za tím „dobrá“ skrývá čím dál tím více než jen myšlenka, že má starosti a radosti jako máma trojčátek.
Kotvičky pohody jsou Lenčiným nastavením mysli. A také blogem, částí online světa. Vlastní „terapií“, ale i pomocí pro další maminky. Při našem rozhovoru jsme se dostali k tématu sociálních sítí. K tomu, proč Lenka píše, k depresím a syndromu vyhoření, kterými vyvrcholil jeden z jejich životů. K máma životu…
Poznámka pro všechny mámy: Na konci rozhovoru najdete odkaz na Lenčin blog, třeba na něm některá najdete inspiraci a hlavně pohodu. Tu totiž, my mámy, potřebujeme ze všeho nejvíc!
Proč jsem začala psát?
Existenci sociálních médií oceňuji. Samozřejmě, existuje tenká hranice mezi tím, že jsou dobrý sluha a zlý pán. Člověka to dokáže hrozně pohltit a také já si musím být neustále vědoma, že jsem člověk, který do toho může vklouznout. Nicméně na sociálních sítích pořád nacházím někoho zajímavého se zajímavými projekty. V mé „partě“ je například maminka, která sloužila v armádě a nyní sama cestuje s dětmi, jiná se zase věnuje bezlaktózové dietě. Měla jsem možnost poznat Marušku Doležalovou a spoustu dalších inspirativních maminek…
Někteří lidé jsou vděční za to, že „blogujeme“. Nedávno jsem psala příspěvek o tom, jak mi po kojení vypadaly vlasy, někde až na pleš. Mají to tak mnohé maminky a já jim píšu, co jsem s tím dělala… Když tak o tom mluvím, uvědomuju si důvod, proč jsem začala psát.
V našich končinách mi chyběl bezpečný virtuální koutek, kde bych mohla mít svou vlastní terapii. Chyběl mi někdo, kdo má vícerčata a kdo o tom reálně mluví. Ne, že si jen dělá srandu, ale dokáže o tom napsat více než komentář k fotce. Někdo, od koho bych se mohla poučit nebo kdo by jen potěšil tu druhou mámu, co na tom je vlastně úplně stejně. Normální člověk, co to zároveň nepřehání.
Známí mi pak řekli, že mám psát já. Že lidi bude zajímat život s trojčaty, život mámy. I když jsem tomu nevěřila, lidi to skutečně zajímá. Když jsem psala
„7 radostí a 7 starostí mámy trojčat“, přečetlo si to přes 1 700 lidí. Přitom pro mě je výhra, když si mého příspěvku všimne i jediný člověk.
Ono někteří lidi jedou na čísla, dělají obří věci, obří reklamy. Mně to – byť můj manžel dělá marketing – nic neříká. Slovo marketing a to, že se učíš prodávat to, co máš, je mi nepříjemné. Když něco propaguju, dělám to srdcem. Vždy hledám střední cestu – nebýt pravičák a levičák. A to samé mám se svým projektem. Chci, aby zůstal u země. Jsem idealista, chci jej dělat intuicí a srdcem. Chci, aby lidem pomáhal, aby maminkám zpříjemnil dny.
Věřím, že existují další, které mají podobné starosti a radosti. Vlastně někdy o mámách mluvím jako o zvláštním druhu, ale ono to tak trochu je. Člověk se dostává do sociální izolace, pak se potkává s jinými maminkami. Někomu chybí minulý život. S mámami se dokážu nejlépe ztotožnit. S tím, že nemáme čas, jsme přehlcené, jsme unavené, jsme na všechno samy, že někdy máme kamarády jen na internetu, že si sociální interakce vážíme. To znám momentálně nejlépe…
Bylo mi 17 a o světě jsem nevěděla nic
Jakým jsem byla člověkem, než jsem se stala mámou trojčat?
Mám několik životů. Jiným člověkem jsem byla do čtrnácti. Dále mě zhruba od patnácti formovalo to, že mívám obrovské migrény. Člověk neustále žije v bolestech, o kterých mnozí řeknou: „No jo, nějaký bolení hlavy.“ Přitom ale vůbec neví, co za tím je. V šestnácti jsem pak jela do Kanady. A za rok znovu.
Se svou kanadskou „home stay“ maminkou Diane jsem neustále v kontaktu a jsme si jako ženy hodně blízké. Je stejně stará jako moje babička. Naučila mě poslouchat jazz, chodily jsme spolu na festivaly, dovedla mě do galerií velkých mistrů, sama malovala a pořád jsme si povídaly…
Jak jsem se ocitla v Kanadě?
Chtěla jsem se jet naučit anglicky, naučit se francouzsky a rodiče mi to umožnili. Jediná možnost, která připadala v úvahu, bylo jet do Québecu. Tam jsou oba jazyky na stejné úrovni. Vyrazila jsem na tři měsíce v létě 2006, abych nemusela dodělávat ročník na jesenickém gymnáziu.
Kanada mě neuvěřitelně formovala. Po střední jsem se tam chtěla vrátit a studovat na McGill University. Dokonce jsem byla v kontaktu s jednou Češkou studující na neurobiologickém departmentu. Sama jsem chtěla dělat vědu, proto jsem se dostala k biochemii jako takové. Bavila mě mikrobiologie, biotechnologie…
Ještě v Kanadě mě Diane učila vyjadřovat svůj názor. Byla velmi sečtělá. Díky ní jsem se dostala ke knihám, které u nás nebyly. Bylo mi 17 a o světě jsem nevěděla vůbec nic. Diane mi ukázala, jak vypadá svět doopravdy, sama hodně cestovala a studovala na jedné z Ivy League univerzit.
Kde jsem zakotvila po gymnáziu?
Nejprve jsem studovala v Olomouci biochemii a zároveň anglistiku s japanistikou. Biochemii jsem dokončila v Brně a na magisterská studia se posunula do Prahy, kde jsem studovala International and Diplomatic Studies a Mediální studia.
Semestr jsem strávila v Paříži na Sciences Po (Institut d’études politiques de Paris). A z mého pobytu ve Francii jsem si odnesla hlavně to, čemu Francouzi říkají umění života. V podstatě je to i téma mého blogu, protože jsem si to hluboce zakořenila.
Francouzi světí neděle jako den setkávání, potažmo rodiny. Setkávají se a udělají si pohodu. Není to, co jsem zažívala později v práci, že už mám křeče z toho, co zas bude, že tam mám e-maily, že budu řešit i kraviny… Neděle jsou krásné dny, dříve jsme si s manželem zašli třeba na večeři, a když se nám to daří, světíme to tak i v současnosti…
Každopádně, když jsem končila na mezinárodních vztazích, v pátek jsem dostala diplom a v pondělí nastoupila na VŠE o pár pater výš na oddělení zahraničních styků. Osmý den v práci jsem se dostala do anglicko-francouzské komise, která vybírala studenty, kteří pojedou do zahraničí. No a v téhle komisi jsem poznala svého budoucího manžela. Paradoxně v době, kdy jsem si řekla, že se na všechny chlapy vykašlu.
Byla jsem „hyperaktivní“
Musela jsem být všude, vše stihnout. Vstávání ve čtyři ráno, abych se učila. Jela jsem do desíti do večera, bylo toho hrozně moc.
Po roce 2015 jsem začala dělat spoustu nových věcí, k některým se teď pomalu vracím. Hlavní je, že jsem si vyzkoušela klasické sedavé zaměstnání jakožto koordinátorka zahraničních studentů přijíždějících na výměnné pobyty. Budovala jsem Admission and Marketing Office, který sdružoval mezinárodní programy na univerzitě a snažil se jim dělat (nejen) jednotný marketing.
V práci jsme neustále něco řešili. Samá administrativa, od ubytování až po diplomy. Komunikace se studenty, ale i s koordinátory, snaha všem vyhovět. Nejlepší na tom byla samotná práce se studenty. Kupříkladu jsme jim vyprávěli, jak vypadá kulturní šok, který jsem já sama zažila ve Francii. Cizincům jsme vyprávěli o naší kultuře a sami se o sobě mnoho dozvěděli.
Museli jsme zvládat interkulturní managment, naladit se na jednoho konkrétního člověka. Pokud si zlomil nohu Francouz, museli jsme to s ním řešit úplně jinak, než když si zlomil nohu někdo z Hongkongu. Komunikačně to bylo velmi zajímavé, většinou moc hezké, ale někdy i velmi obtížné.
Díky této práci jsem procestovala velký kus světa. Velmi se mi líbilo například ve Vietnamu a jednou bych se tam chtěla vrátit. Bylo to super, ale…
V roce 2017 jsem každý měsíc od února létala. V dubnu například na školení do Marseille, v květnu na 14 dní do Koreje, poté zpět do Francie. Přelétávala jsem časová pásma, byla jsem unavená. Pak jsem musela zaskočit na jiné kanceláři, přijímačky na doktorát a francouzské MBA. Bylo toho moc. A přišel kolaps.
…
Byly mi diagnostikovány deprese.
…
Měla jsem pomalé příznaky. Člověka bolelo tělo, neměl chuť vstát, byl apatický. Do všeho jsem se nutila. Nešlo to dál. Už jsem nemohla. Musela jsem dát výpověď.
Věděla jsem, že se to nespraví úplně, ale bude to lepší. Nad vodou mě držel manžel a další studia, další vědění. To je v mém životě takový motor. V létě mi pomáhal pohyb, mít rutinu, mít berličky. Každý den jsem si dělala stejný, což mi pomáhalo v tom dát se do kupy.
Pak jsme jeli s manželem oddychnout si do Bretaně a následně jsme zjistili, že čekáme trojčata.
Pro každou je mateřství nějak náročné…
Jaké to je, když ti lékař oznamuje, že čekáš tři děti?
No. Zvláštní.
Shodou náhod jsme byli s manželem u prvního ultrazvuku spolu. Když nám to oznamovala, paní doktorka říkala: „Jeden, dva, tři…“
A manžel na to: „To už stačí :-D!“
Začala jsem se smát i brečet dohromady. Těsně před tím jsem sestřičce říkala, že nejspíš budu mít vícerčata. Že mám celý život takový nějaký pocit, že budu mít jednovaječná dvojčata. Máme je v obou dvou rodinných liniích a jsem na to připravena.
Když slyšela „jeden, dva“, vběhla za námi a ptá se: „Tak co, jsou tam dvě?“ A já na ni: „Ne, sestři, tři!“ Začala se hrozně smát.
Lékařka by si nejspíš dala panáka. Šlo vidět, jak jí ztuhly rysy. Jako vzdělaná věděla, co to znamená vícečetné těhotenství, jak je to komplikované, rizikové. My jsme zase málem bouchali šampáňo. Na prvním rande jsem manželovi říkala, že chci tři děti a že dvě budou jednovaječná dvojčata, tak ať s tím počítá. Zapsal si to do telefonu a nedávno mi připomněl, že jsem to fakt říkala a měla jsem pravdu.
…
Trvalo nám asi dva dny, než jsme si uvědomili, že jsme se stali součástí něčeho většího. Rozumově jsme to nepobírali. Když jsme byli v Bretani, navštěvovali jsme podle Bretonců hodně energetická místa. Našli jsme menhir, největší – devítimetrový – a jeden z nejstarších ve Francii. Lidi k němu chodí žádat o požehnání pro rodinu a pro potomstvo. Je tam takový výčnělek, o který se má otřít bříško. Asi jsem si řekla, že to neponechám náhodě, a břichem jsem objela celý šutr dokola. Manžel šup to samé.
Když nás někteří lidi vidí s dětmi poprvé, ptají se, zda je máme přirozeně nebo uměle. Na to jim s úsměvem říkáme, že přirozeně se zásahem vyšší moci :-D.
…
S nálezem na ultrazvuku jsem se znovu stávala jiným člověkem. Okamžitě jsem byla odvelena do Podolí. Čekalo se do 12 týdne těhotenství a pak už jsem tam byla pečená vařená.
Začátek byl náročný. V prvním trimestru jsem shodila deset kilo. Měla jsem velké nevolnosti, šest dní v týdnu mi bylo zle, sedmý den mi to dalo pauzu a pak odznovu. Piškoty, banán, pomeranč, voda a kola. Začal druhý trimestr, všechno odeznělo a bylo to strašně v pohodě, ale přibrala jsem 32 kilo. Neudržela jsem se na nohách. Pak se děti narodily. A najednou jsou jim dva roky.
Je mateřství náročné?
Úplně každá maminka musí být „managmentově“ vzdělaná. Pro každou je mateřství nějak náročné. Nezáleží, jestli má jedno nebo osm dětí. Vždy to musí zvládnout.
Mně velmi pomáhá manžel, ale zaměstnáváme i babičky. Nebo takhle, když se narodí trojčata, má rodina nárok na pečovatelku. Někdy je to tak, že nesmí k dětem, může jen do domácnosti. Záleží to na pečovatelské službě.
My jsme na všechny pečovatelky měli štěstí. Potřebovali jsme hlavně pomoc s úklidem, a i když všechny paní byly super, službu jsme využívali jen pár měsíců. Nebylo nám to příliš komfortní. Pořád jsme čekali, že ráno někdo zazvoní a přijde uklidit. Když měl manžel home office, nebo chtěl být s námi doma, pořád tam někdo byl. Nemohli jsme odejít a nechat ji tam. Zároveň jsme si na přítomnost někoho dalšího nemohli zvyknout. Když přišla korona, dospěli jsme k závěru, že to nějak zvládneme sami. Občas by se nám někdo hodil na noc, ale to taky nejde. Tím pádem nám pomáhají v rodině úplně všichni. Obě babičky i prababičky. Tchán… Každý má svou roli.
Na hlídání musíme děti rozdělit, protože babičky nezvládnou tři naráz. Když i já potřebuji něco vyřídit, beru si jedno nebo dvě. Někdy máme se Zuzankou holčičí den, jindy máme klučičí den. Je skvělé, když mám možnost se některému z dětí věnovat i samostatně.
…
Jaký máme vztah k Jeseníku?
Jezdíme sem často zhruba na tři týdny, poté jsme zase v Praze. Jako rodina hledáme rovnováhu mezi městem a přírodou, i když preferujeme přírodu. V Jeseníkách trávíme celé dny v lese, v Praze zase děti vidí městský život, takže nebudou jako já překvapeni, když poprvé přijedou do Olomouce a uvidí, že jezdí nějaká tramvaj.
Dlouhodoběji nám vyhovuje život spíš v poklidu. Chceme být spolu, což se nám daří víc v Jeseníku, ale v Praze má manžel práci a to nás momentálně živí. Třeba jednou bude moci pracovat distančně, pro mě by to bylo ideální. On-line vnímám jako cestu právě skrze to, že chci být co nejvíce s dětmi.
…
Kotvičky pohody…
Kdo jsem?
Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela. Koukala jsem se na rozhovor, kde vždy respondenta představují tím, kdo je. Člověk slyší blogger, youtuber, influencer. Někdy to má takovou negativní konotaci, jsou to věci, které tu dříve nebyly. Někdy je to jako sprosté slovo, ale i před 150 lety by si lidé řekli, že režisér je něco nepatřičného… No, i když mám blog, určitě nejsem influencer. Vlastně jediné, co mě charakterizuje je to, že jsem máma.
…
Kdy jsem začala blogovat?
„Blogování“ ve mně dlouho uzrávalo. Nad konkrétním blogem jsem začala uvažovat v říjnu 2019, první jsem spustila v angličtině. Cílil na Spojené státy a psala jsem jej, když děti spaly. Ale nebylo to ono.
Pak jsem se dostala k něčemu o psaní e-booku… Návody, díky nimž jsem své Kotvičky pohody vypustila do světa 17. března 2020 na svátek sv. Patrika, aby měly štěstí. Je to zajímavé, protože jsem se tak dostala do jiného světa, o kterém nevím skoro nic mimo to, že existuje a že je složitý. Někdy je milý a někdy nepříjemný až nepřátelský. Naštěstí vyloženě nenávistné komentáře mě zatím minuly.
V on-line světě se často skloňuje slovo komunita. Člověk možná ani neví, co to je a někdy to působí dosti negativně. Já to vnímám tak, že komunitu tvoří lidé na stejné vlně. Například když jsem přidala obrázek toho, že mám doma bordel, některé maminky nepotěšilo nic tak, jako vidět zrovna tohle.
I když bloguju, říkám věci, jak jsou. Jsem otevřená mluvit o tom, že jsem měla depresi, jsem otevřená mluvit o tom, že jsem měla panické ataky, protože to je součást mého života. Formovalo mě to do toho, jaká dnes jsem, jak dnes mluvím, jak vypadám. Někdy jsem dole, někdy jsem nahoře, což k životu každého patří. Jak jsem říkala, na sociálních médiích mi chybělo vidět opravdový život.
Že nemáš perfektní vlasy. Že máš jizvu po císaři, že ten císař bolí a že si to ani nedokážeš představit. Já jsem po porodu neviděla vlastní děti, až druhý den. Měla jsem v sobě spoustu opiátů, musela jsem zůstat na JIPce, minuty byly jako hodiny. O tom mi nikdo neřekl. Vlastně někdo řekl, že to bylo hrozný, ale nikdo neřekl, jak moc. Co musíš dělat a že se na to můžeš nachystat – hlavně psychicky. Že kdyby tam nebyl personál, tak bych to nevydržela.
Tyhle střípky, které mi chyběly, chci sdílet s ostatními mámami…
Mohlo by se vám také líbit
Romana Palčová: Nezkoušet hloupé diety a nepoužívat doktory Google a Seznam.
Což takhle dát si čaj? aneb Rozhovor se sestřičkami z Čajovny Slunce
