Kateřina Macháčková: Když řeknu lesní školka, lidi si většinou myslí, že sázíme stromy

Alternativní školství, to je výuka jinými než klasickými způsoby. Určeno je především pro ty, kterým nevyhovuje zavedený systém  (tradiční herbartovské školy). Jako takové ho nelze jednoznačně definovat. Obecně se vyznačuje různými znaky. Například menším počtem žáků, bližším vztahem učitele a dětí, sledováním filozofického směru a mnoha, mnoha dalšími. Jeho příznivci jsou nadšeni, jeho kritici si však také najdou své. Často třeba diskutují, zda nejsou žáci alternativních škol odtrženi od reálných sociálních vztahů a zda jsou vůbec schopni se normálně začlenit do společnosti.

Důležité je však nedívat se na věc černobíle. Jak klasické školství, tak alternativní mají své klady a zápory. Abychom o tom mohli diskutovat, musíme jednotlivé systémy poznat. To byl také důvod, proč jsem se setkala jak s Katkou Macháčkovou, která působí v Lesním klubu Chaloupka, tak s Věrkou Ingrovou ze ZŠ Vápenná, kde fungují třídy Montessori. 

Dnešní rozhovor se bude týkat právě jedné z možností předškolního vzdělávání na Jesenicku. Zřejmě je potřeba zdůraznit slovo možnost. Lesní školka, respektive lesní klub v Jeseníku, se totiž nesnaží nahradit klasickou mateřskou školku, ale pouze dává lidem možnost vybrat si, jakým způsobem chtějí své dítě vést. 

Kdybyste náhodou nedočetli až do konce, cituji jednu za závěrečných vět Katky už nyní: „Myslím si, že spíš než o školce je to jednoduše o přístupu učitelů.“ S tím totiž naprosto souhlasím. 

Zdroj fotografií: www.lesnims.cz/chaloupka.html

---

Náš lesní klub Chaloupka funguje již více než dva roky. Původně ho založila Markéta Víchová s kolektivem rodičů. Bylo v něm tenkrát asi šest dětí a poté se to začalo rozrůstat.

Já jsem nastoupila v prosinci 2016, ale už v té době jsem o lesních školkách něco věděla. Zajímala jsem se. Můj zájem asi začal na mém Erasmu (pozn.: program Evropské unie podporující zahraniční mobilitu vysokoškolských studentů a pedagogů a spolupráci ve vysokoškolském vzdělávání v Evropě) v Norsku, kde jsem byla rok a studovala jsem  Friluftsliv. To je norský koncept sportu v přírodě, outdoor aktivity.

 

Norové mají Friluftsliv jako součást svého folkloru, života. Většina lidí tam chodí pravidelně do přírody. V zimě na lyže, na běžky. Na Velikonoce mají třeba týdenní prázdniny a je ostuda, když někdo zůstane doma. Často jsou hrdí na to, že ten týden strávili na chatě v horách, třeba i bez elektřiny a tekoucí vody. Takže jejich vnímání sportů a přírody je trochu posunuté a v jejich školkách je docela normální, že děti jsou venku i v minus deseti.

 

Tam jsem se s konceptem seznámila poprvé a docela se mi to líbilo. Pak jsem se o to začínala zajímat víc u nás, protože tehdy začínaly první lesní školky. Byla jsem se podívat ve školkách v Brně a v Praze. Byla jsem na letní škole pro pedagogy lesních mateřských škol.

Tehdy jsem ale studovala na vysoké škole. Říkala jsem si, že jsem ještě mladá, že nemám dostatek zkušeností na to, abych založila vlastní školku, ale pořád jsem přemýšlela, jaké by to bylo a jak to udělat.

Jednou v zimě, kdy u nás vůbec nebyl sníh, jsme byli na lyže za kamarádkou ve Švýcarsku. Jeden den tam bylo až moc sněhu, hory prašanu, tolik jsem snad nikdy nezažila. Ještě jsem v takových peřinách pořádně neuměla lyžovat a hodně jsem padala. Byl to pro mě velký zážitek, jezdili jsme celý den v euforii. No a v půlce dne, kdy jsem jela na lanovce, jsem si uvědomila, že si lesní školku můžu vyzkoušet skrze jinou věc.

Přes rok jsem sice chodila do školy, a později učila na základní škole, ale v létě jsem měla prázdniny. Věděla jsem, že někteří rodiče potřebují hlídání, a tak mě tam na té lanovce v horách sněhu napadlo, že bych mohla uspořádat tábor, který by mě naučil pracovat s malými dětmi venku a mohla jsem tak nabrat více zkušeností. Oslovila jsem kamarádku a začaly jsme pořádat tábor s názvem V trávě. Říkáme tomu příměstské lesní tábory.

 

 

Jelikož jsme chtěly mít volnou ruku v tom, co děláme s dětmi, nezačlenily jsme se do žádných fungujících volnočasových aktivit. Měly jsme okolo třinácti dětí. Každý den jsme naplánovaly výlet. Ráno jsme vyjely, celý den jsme někde pobývaly a odpoledne jsme se vrátily. Neměly jsme žádnou budovu, žádné zázemí, nic.

Když bylo škaredě, naplánovaly jsme cestu do jeskyní nebo k přístřešku, kde jsme se mohli schovat. Já jsem fanda do předpovědí počasí, takže se to vždycky vymyslelo podle aktuální předpovědi. Norské předpovědi, ty jsou moje. 😀

Tyhle tábory byly mým odrazovým můstkem. Díky nim jsem získávala zkušenosti. Jak reagovat na děti, jak komunikovat s rodiči a taky jak zvládat organizační věci. Po třech létech s tábory jsem byla přizvána do lesního klubu a konečně si to mohla vyzkoušet na plno.

Tam teda v současnosti dělám, ale teď už jen administrativu, jsem taková sekretářka pro organizační věci, protože odcházím na mateřskou a venku už bych to s břichem s dětmi nezvládala. Když chce člověk pracovat v lesní školce s dětmi, znamená to také sezení v papírech a vyplňování. Zvlášť v takové alternativě, kdy je lesní klub na hranici oficiality. Pro jeho udržení je důležité starat se o organizační věci, kontakty s úřady a komunikaci s veřejností. Je to celorepublikový problém. Řeší se i ve vládě, v zákonech to není jasně dané a lesní kluby si jimi klestí svojí cestu. Navíc v každém lokálním místě jinak.

 

…

O našem lesním klubu…

Když řeknu lesní školka, lidi si většinou myslí, že sázíme stromy a pak se diví, jak tam k tomu jako máme ty děti. Lesní školka nebo klub je druh předškolního zařízení, kde děti tráví většinu času venku ve všech ročních obdobích. To je hlavní idea.

Vesměs se čerpá z přírody, program je založený na cyklu roku, na tom, co děti zajímá a co vidí okolo sebe. Je to spontánní. Vlastně nikdy dopředu nevíme, co se ten den bude odehrávat, i když si připravujeme programy a aktivity předem.

Na podzim se barví listí, tak se pracuje s tím. Chodí se na výpravy. Napadne sníh a postavíme si ledovou skluzavku, za týden to roztaje, tak třeba stavíme z bláta.  Zkoumáme, jak se prostředí mění.

Jedno ráno jsme strávili snad hodinu u jinovatky. Tráva vypadala jako s krajkou a my se na to dívali, sahali, zkoumali. Vůbec slovo jinovatka je neobvyklé a děti zajímalo. Bylo to pro ně něco nového. V lesní školce máme volnou ruku, takže nám to hodinové sezení na louce nevadí.

Po cestě vidíme srnky, odložíme věci, chvíli je sledujeme. Děti se je snaží honit, což jim moc nejde ☺, ale mají zážitek z toho, že jsou lovci.

…

Pro mě je výhoda lesních klubů a školek ve volnosti. To, že nejsou omezeny školními plány. Většinou jen jdeme po tom, co děti zajímá nebo co vidí kolem sebe.

Ale každá lesní školka je jiná. V Česku jich je na 130. Některé jsou Montessori, některé jsou Waldorfské, skautské, indiánské. Co je společné? Dopřávají dětem dost volného pohybu a zkoumání v přírodě, což si myslím, že dnes v klasických školkách chybí.

…

Máme zázemí v lese, takovou malou chaloupku. K ní docházíme pěšky. Děti si tam nosí svačinku, každý má svůj batůžek. A mají své povinnosti.

Každé dítě si nese svou svačinku z domu. Když je svačinka, samy si vyndají krabičku z batůžku, naučí se samy najíst v tom smyslu, že dítě má z domu několik věcí a rozhodne se, co si kdy na jídlo dá, nalije si samo čaj z termosky. Má svoji zodpovědnost, že se nají. Samozřejmě na to dohlížíme, ale základem je, aby se to dítě naučilo samo hlídat.

Po obědě si po sobě děti umývají nádobí. Každé dítě má svou misku a lžičku, které si umyje. To je také jejich zodpovědnost, což myslím, že v klasické školce není. Tam paní kuchařka vaří a paní uklízečka uklízí. My děláme, co jen jde s dětmi. Uklízíme, chodíme na chrastí, zkoušíme řezat dřevo, někdy si i vaříme oběd. Dětí ví, že je potřeba přikládat do ohně, aby bylo teplo. Učí se praktické činnosti z reálného prostředí, děláme věci doopravdy, jen si na ně nehrajeme.

…

Do lesního klubu mohou chodit děti od tří do šesti let. Je to velké rozpětí. Ty nejmenší jsou poprvé ve větší sociální skupině mimo rodinu. Učí se, že mají kamarády, učí se interakci ve skupině. Ale také, že jsou tam samy za sebe. Nikdo je nenese, poprvé si rozdělávají samy svačinku, učí se, že když něco chtějí, musí si říct. Starší jsou na tom jinak.

Ty, které chodí od začátku fungování školky, jsou už dosti samostatné. Ony by snad i toho 0,5 km došly k chaloupce samy a bez problémů by se najedly a hrály si. Mají větší pole působnosti, větší rajón pro své hry. Také zvládají více věcí, třeba i s malou asistencí zapálit oheň, udělat třísky, nebo nakrájet před obědem chleba.

Věkový rozdíl je velký, ale pestrost skupiny může být výhodou. Mladší děti vidí starší a chtějí dělat stejné věci jako ony, nebo se jen koukají, jak to dělají a i tím se učí.  Pro starší dítě je zase dobré, že může mladším pomáhat. A navíc věk je hodně relativní, každé dítě umí něco jiného a tak je skupina pestrá.

Výhodou pak může být i to, že k nám chodí sourozenci. V klasické školce to často bývá tak, že se mladší a starší děti rozdělí do jiných skupin. U nás jsme všichni v jedné skupině.

V létě míváme denně až patnáct dětí, na zimu jich bývá méně. Každý den jsme s nimi dva dospělí – průvodci. Díky tomuto počtu si určitě můžeme dovolit víc, než kdybychom jich měli dvojnásob. A o to nám taky jde. O individuální péči a zájem. Když si některé děti hrají, mám čas sednout si s jedním a pomoc mu, s čím potřebuje. Nakreslit něco, dělat s ním třísky. A v takovém malém počtu stále stihnu mít přehled o dění okolo.

…

Od začátku fungujeme tři dny v týdnu. Rádi bychom zvýšily počet dní, ale problém je finanční. Nedosahujeme na státní peníze, rodiče v podstatě platí školkovným výplatu průvodců a pro spoustu rodin by víc dnů v týdnu už bylo finančně moc.

Tohle je bod, v němž se nemůžeme pohnout dál, a který bych chtěla zkusit řešit. Jak to udělat, abychom mohli fungovat čtyři dny nebo celý pracovní týden a lépe se tak vyrovnat nabídce klasických školek. Jak poskytnout rodičům plný servis, aby mohli chodit do práce a nehledat hlídání. Já bych osobně ráda, aby děti nemusely střídat školky. Někteří teď chodí třeba tři dny k nám a dva do státní.

Někdo mi řekne, no tak prostě střídají dvě zařízení, vždyť to to dítě zvládne. Nicméně já mám pocit, že by mělo dítě navštěvovat jen jedno zařízení. Zvlášť v  nižším věku, kdy je to jeho první zařízení mimo rodinu, první sociální skupina, kde se začleňuje, první cizí dospělí, co jej mají na starost.

Střídat naši a klasickou školku může být pro některé děti náročné. Ve věci jídla, samostatnosti i přístupu učitelek. S tím se dítě nemusí cítit bezpečně, protože v zařízeních fungují jiná pravidla a ono se musí neustále přizpůsobovat jedné nebo druhé skupině. Ale jsou i děti, které to zvládají bez problému.

Jde mi o to, aby se dítě ve školce cítilo dobře. Pro mě bylo s dětmi důležité navázat kontakt ve smyslu důvěry, aby mi dítě mohlo věřit a mohlo se volně projevit. Pokud k nám chodí někdo jen jednou za čas, trvá mu, než se začlení, dlouho se plně neprojevuje a neřekne nahlas, co chce.

…

Máme dvě holčiny, které chodily dva roky jen k nám do školky a nyní jsou ve škole.  Navštěvují Montessori ve Vápenné. Tam od nás pokračuje většina dětí. Loni jsme tam vyprovodili čtyři děti, letos půjdou tři.

Je pravděpodobnější, že děti od nás začnou navštěvovat Montessori, ale výběr zřejmě tolik nezáleží na školce. Hlavní vliv má rodič. Ten, který dá dítě do alternativní školky, většinou přemýšlí, že dá dítě i do alternativní školy a když tady ta možnost je, překousnou dojíždění i finance navíc, protože je to pro ně priorita.

Často jsem přemýšlela, jestli se dá nějak měřit vliv lesní školky na dítě.  Psala jsem na to i diplomku – o vzdělávání venku. Přečetla jsem o tom spoustu výzkumů a knížek. Určitě to vliv má, ale těžce měřitelný, protože klíčový je podle mě stále rodič. Když už od mala bere dítě ven a dělá s ním různé aktivity, jinak s ním komunikuje, jinak jedná ten rodič sám ve svých činech, takový rodič pak často zvolí i ve vzdělávání nějakou alternativu. A těžko pak říci, jaký podíl na osobnosti dítěte má zrovna ta alternativní školka nebo škola. Vzor rodiče a rodiny je pro dítě silnější. Ve školce jej můžeme spíš jen podpořit nebo utlumit.

Samozřejmě jsou děti, které jsou v pohodě v klasické školce. A i některé klasické školky se vyrovnají těm alternativním, chodí s dětmi ven, věnují se jejich zájmu. Zvlášť vesnické školky mají, myslím, dobré podmínky. Mají menší skupiny dětí, hodně prostoru a užší komunitu rodičů, lidé se tam znají.

Netvrdím, že lesní školka je ideální věc pro každého. Pro mě to byla volba, protože jsem ráda venku a vidím pozitivum v tom, že děti jsou venku. Moje idea je, že když se tady na Jesenicku přimknou děti k prostředí, neodstěhují se tak rychle nebo se budou často vracet a nad regionem přemýšlet. Vytvoří si k přírodě vztah skrze vztah ke konkrétnímu kusu krajiny. A i kdyby se pak odstěhovaly stovky kilometrů daleko, bude to součást jejich života a budou se možná i zodpovědněji chovat ke svému okolí.

Pro mě bylo také výhodou, že náš lesní klub není přesně určený. Kdyby byl Montessori nebo Waldorf či jiný styl, měl by nálepku. Takhle je prostě lesní, daný prostředím, rytmem přírody, bez směrodatného stylu výchovy. Nemusím jít podle nějakého návodu, nemusím používat dané pomůcky.

V klasické škole jsem dělala rok a tohle mi trochu chybělo. Měla jsem ŠVP (školní vzdělávací program). V něm bylo psáno, čemu se mám v hodinách věnovat. Naháněla jsem pak čas, rychle jsem probrala, co jsme museli, abychom se mohli věnovat i jiným věcem, které jsem třeba měla pocit, že děti zajímají více a lépe je rozvíjí.

Ve škole mi taky chyběla přímá reakce na toho konkrétního človíčka. V lesním klubu vidím, když děti něco potřebují a reaguji na to. Když dítě poznám, mohu ho podpořit v aktivitě, v tom co mu nejde, můžu se mu v některých situacích víc věnovat, dělat činnost jen s ním, komunikovat s ním jinak, aby se cítilo příjemně.

Myslím, že s osobním poznáním a důvěrou mizí některé výchovné problémy. Teda ne vždy a s každým dítětem je to jednoduché. Ale zažila jsem chvíle, kdy dítě – řeklo by se – zlobilo, a po nějakém čase jsme spolu navázaly takový vztah, že za mnou přišlo dřív, než situace vyeskalovala a řeklo mi, že potřebuje pomoct vyřešit takovou a takovou situaci. Nebo přišlo a řeklo mi, že místo odpočívání si ve spacáku s něčím hraje a že by chtělo pomoct to vyndat ze spacáku. To jsem vnímala jako obrovskou důvěru. Dítě dělalo něco, co nemělo, ale i přesto se mi přiznalo, protože vědělo, že mu pomůžu i v takové chvíli. Z toho jsem měla dobrý pocit, tak si myslím, že by to mělo fungovat.

Mně osobně dělá dobře, když dítě znám. Vím, co ho zajímá a můžu se o to zajímat taky, rozvíjet téma průběžně a dát mu tak prostor pro vyjádření v něčem, v čem je mu dobře, dát mu najevo, že ho vnímám. Je to jiné, než když musím něco probrat v hodině: deset minut musím žáky motivovat k tématu v učebnici, dvacet minut učit a posledních deset minut už se žáci dívají na hodinky, kdy bude přestávka.

Samozřejmě, škola a školka je něco jiného. Uvědomuji si, že to není srovnatelné.

Já jsem učila děti od 1. až do 9. třídy. Angličtinu, tělocvik a pracovní činnosti. Mám tedy zkušenost s různými skupinami a různými probíranými látkami. Naučila jsem se tam spoustu věcí a klasická škola mě v mnoha ohledech příjemně překvapila. Přesto jsem měla dojem, že takovou práci nechci nebo spíš zatím neumím dělat.

Vybudovat si osobní vztah s dětmi, které jsem viděla ve škole třikrát týdně jednu vyučovací hodinu, bylo těžké. Obtížně jsem si k nim jako mladý nezkušený člověk hledala cestu. Mnohdy někdo potřeboval jiné věci než naučit se všechny slovesa v minulém čase, ale nebyl prostor se tomu věnovat. I když jsem měla pocit, že prvotní vyřešení těchto problémů by mohlo vést k tomu, že by to šlo později žákům do hlavy lépe. Nicméně školní systém je teď nastaven jinak. Na mě málo osobně a málo flexibilně.

…

Co také asi děláme jinak než v klasické školce je volná hra. Dítě má volné pole působnosti v tom, co může dělat. Prostor je obrovský. Okolo chaloupky má les, louku, svah, malou zahrádku, pískoviště. Během dne má určitý čas, kdy si vybere samo, co bude dělat, s kým, na co si budou hrát. Jestli bude kopat lom, vařit blátivou buchtu, kreslit si, nebo šťourat klackem do ohně a hrát si na vlaky. Průvodce mu do toho nezasahuje, jen hlídá, že když si dva hrají, ani jeden nepláče.

Volná hra je podle mě hodně důležitá. Zvlášť v současnosti, kdy je dítě ve školce či škole, pak jde do kroužku, pak musí jít s maminkou nakoupit, pak večeře, večerníček a spát. Jeho čas je nalajnovaný od rána do večera. Dítě stejně jako dospělý musí zažít volnost. Jinak se necítí dobře.

Já pracuju v lesní školce a hrozně ráda šiju a těší mě, když si můžu vybrat, co si ušiji, a ušít si to podle sebe. Člověka to naplňuje, je to doplněk k práci, a dítě to má podobně. Ve školce má svou práci. Musí jít na uvítací kroužek, musí si umýt nádobí, musí jít odpočívat. Má povinnosti, ale zároveň musí zažít volnost, aby tyto povinnosti splnilo. Musí mít chvíli, kdy se na něj nikdo nedívá, neorganizuje ho. Kdy si samo si určí pravidla. Někdy třeba jen požádá průvodce, aby mu něco podal, přenesl. Je ale na dítěti, aby ve volné hře určilo svou roli i roli průvodce.

Rytmus je důležitý, mít řízenou aktivitu, ale i volnou hru. Pracovat a uvolnit se. Nádech a výdech.

Tento rytmus pomáhá také průvodci. Myslím, že když dopřejeme dítěti volnost, jde si pak rádo zahrát i hru podle řízených pravidel, kreslit podle šablony či předlohy.

…

Časem jsem zjistila, že ve školce je velmi dobré držet rytmus i v čase – tehdy je svačinka, tehdy se odpočívá. My dospělí víme, že bude zítra a pozítří, že se střídají dny, ale dítě má pořád stejné dny a čas vnímá spíš skrze cykly.

Rytmus znamená pro dítě bezpečí. Díky němu ví, co ho čeká. Když je mu smutno nebo se na něco po školce moc těší, nebude mi rozumět, když mu řeknu, že ve čtyři si ho vyzvedne máma. Když ale řeknu, že za chvíli bude oběd, pak si umyje misku, odpočine si, ještě si chvilku budeme hrát a pak přijde maminka, chápe to, je to pro něj představitelné. V lesní školce je to možná markantnější, protože určitý rytmus je dán i rytmem přírody.

…

 

Okolo lesního klubu je spousta věcí, o kterých bych mohla mluvit. Mně už ty věci asi i připadají normální, někomu by se to mohlo zdát zvláštní. Většinu lidí zajímá hlavně zima. V zimě přirozeně trávíme více času uvnitř chaloupky, topíme si dřevem, v chaloupce jsme na oběd i odpočívání nebo i odpolední hru, takže nejsme celý den venku.

Záleží ale na počasí a dětech. Některé děti fyzický diskomfort tolik nevnímají, když se baví, jiné jsou na to citlivější. Pak je to na konkrétní domluvě. O zajištění komfortu dětí se stará průvodce. A ten sám se taky musí cítit pohodlně.

Většinou jsou však děti oblečené lépe než dospělí. Ráno, když si je vyzvedáváme, maminky klepou kosu a děti si drandí ve sněhu a vůbec jim to nevadí, protože jsou nabalené, vybavené a jsou venku rády. Jsou zvyklé.

…

Klasické školky vůbec nezavrhuji, sama jsem chodila do jedné v Dětřichově. Byli jsme tam ve třídě s bráchou spolu a byli jsme často venku. Vůbec ze školky nemám nějaké trauma. Ani si nemyslím, že jsou všechny klasické školky nedostačující. Lesní klub je jednoduše alternativa. Jsou lidé, kteří mají na školku špatné vzpomínky, i některé děti od nás tam zkusily chodit. Často říkají, že jim třeba vadilo, že musí dojíst všechno jídlo z talíře a že chodili jen sem tam do parku na hřiště, to vnímali negativně, a proto si vybrali lesní klub. Každý máme jiné potřeby.

Myslím si, že spíš než o školce je to jednoduše o přístupu učitelů. I v klasické škole nebo školce může být dobrý učitel, se kterým se děti cítí dobře, učí se od něj s nadšením a prožijí se třídou krásný čas. Znám takové učitele i ve státních školách. A patří jim můj velký obdiv. Protože to není jednoduché, alespoň mně to tak v současně nastaveném systému připadalo.