Bára Vávrová: Focení není jen o cvakání

 

Pokud procházíte Jeseníkem v období maturit, určitě už jste je někdy viděli. Fotografie na tablech, které jakoby někdo vyčaroval, a to doslova. Studenti jsou na nich třeba oděni vodou nebo létají v oblacích.

I já jsem si jich všimla. Poprvé, když Bára fotila sousední třídu, podruhé když fotila mou sestru.

Už tehdy jsem chtěla vědět, kdo je ta slečna za objektivem, ale vždy když jsem se na ni zeptala, byla v zahraničí. V Norsku, ve Švédsku, pak zase na Slovensku. Dokonce náš rozhovor vznikl chvíli před tím, než letěla do Kanady.

To bylo poprvé, co jsme se potkali osobně. Přišla za mnou do kavárny Dobré časy. Drobná usměvavá slečna, co si objednala čaj a začala klidně vypravovat o své lásce a vášni k focení.

Ono to Bářino focení totiž je o studentských tablech úplně minimálně. Když se podíváte na její portfolio, zjistíte, že její fotky jsou živé. Vypráví příběh, mají emoce, hrají barvami a skutečně vyzařují kouzla. Jsou o lásce k přírodě, o kráse lidí.

Přitom vypráví nejen její fotky, ale sama Bára. A jelikož za půl hodiny rozhovoru mi nestihla říci vše, doporučuji si najít články o rychlebském ultramaratonu Zapomenuté hory, který organizovala se svým přítelem, nebo si otevřít  její osobitý blog. Dočtete se tam více o jejích cestách, ale třeba i o tom, jak běžela Jesenickou 60.

---

O focení…

Focení mě vždycky nějak bavilo, asi už od čtrnácti. To se začaly objevovat první digitální foťáky. Ale nebrala jsem to vážně.  Pak jsem začala chodit s přítelem, který dělal videa. Chodil po horách a fotil, ale primárně dělal právě videa a foťáky použil snad dvakrát do roka. Takže mi řekl – na, používej je.

Tak jsem zkoušela fotit. Samozřejmě jsem vůbec nevěděla, co dělám, ale bavilo mě to čím dál tím víc. Pak jsem se přihlásila na nějaké stránky, kde jsem byla v kontaktu se zahraničními fotografy spíš než s těmi českými.

V zahraničí to chodí trochu jinak než v České republice. Je to více o komplimentu, a když už ne o komplimentu, tak je kritika alespoň konstruktivní. To tě jako nováčka motivuje, je to přínosnější, než když dáš fotku na facebook. V Česku se s tebou nikdo nepáře.

Takže to bylo takové, že jsem měla spíš pozitivní reakce, i když zpětně vím, že ty fotky dobré nebyly. Nicméně fotila jsem čím dál tím víc a tím, že jsem působila na takových stránkách pro lidi, co fotí, jsem byla inspirována lidmi, co tam byli. Když se mi něco líbilo, začala jsem to zkoušet.

…

Na fotografii jsem se hlásila do Opavy, ale dvakrát mě tam nevzali. Poprvé se tomu nedivím, podruhé už mě to trochu mrzelo a potřetí už jsem si dala pozor. Slyšela jsem, že když tam jedeš na konzultaci před přijímačkami, trochu k tomu přihlíží.

Přitom když jsem tam pak byla na prezentaci, kdy představovali školu, úspěšné studenty a úspěšná díla, která ti studenti udělali, zjistila jsem, že tam ani studovat nechci. Ten můj styl tam asi nemá místo.

Možná jsem potřebovala zjistit, že nejsem takový umělec. Ten, který bude plnit galerie a někdo bude nad jeho fotkou stát hodiny a diskutovat nad jejím smyslem. Že jsem spíš pro normální lidi. Nechci říct, že někdo, kdo chodí do galerie, není normální, ale že jsem spíš pro ty obyčejné.

No a teď jsem starší a už si focením i nějakým způsobem vydělávám, takže nemám potřebu chodit do školy. Možná bych se tam někdy chtěla vrátit, ale zatím jsem nenašla obor, který by mě zajímal tak, abych kvůli tomu omezila svou svobodu.

Zajímá mě třeba čínská medicína, ale stále to odkládám a hodně cestuji, a nikdy tady nejsem dost měsíců vkuse. Takže i když je škola dálková, je to v Praze, stejně vím, že na to nemám dostatečný klid v hlavě.

…

Já nevím, jak bych ten svůj styl focení přesně popsala. Vím, že pro školu je možná takový prvoplánový, pěkný. To asi nemá v  klasickém umění moc prostor. Jestli je to portrét, nebo jestli to je krajina. Já tomu prostě říkám lidé v přírodě a víc to nepotřebuje.

…

Cestování a focení? To je tak, že s přítelem jsme stále spolu.  On natáčí a má projekty, které jsou většinou spojeny se zahraničím. Jezdíme tedy na půl pracovně a na půl je to pro nás tak, že se někam podíváme. Když jedeme, snažím se to využít i na focení, ale nejsou to primárně moje pracovní výjezdy.

Samozřejmě chci jet v červnu na Island, abych si to tam vyfotila. Nikdy bych ten foťák nenechala doma. Ale svět ráda poznávám i bez něj. A právě čím jsem starší, tím silněji vnímám, že foťák na dovolené je o tom, přivést si nějaké fotky a u nich vzpomínat, ale prostě…

Někde tam zapadá slunko a ty se soustředíš na hledáček. Abys měla vše správně a ta fotka byla pěkná. Ten moment si tolik neužiješ, jako kdybys tam v tom okamžiku prostě jen seděla. Takže čím jsem starší, tím častěji se chystám udělat to, že někam pojedu bez foťáku. Udělám si výlet jen pro mě, nebudu cvakat a pak to sdílet na webu s ostatními.

…

Pokud se chce člověk focením živit, přičemž v Jeseníkách není tolik příležitostí jako třeba v Praze, musí se smířit s tím, že dělá víc věcí, než jen ty, co ho baví. Fotím svatby, stužkováky, děti, rodiny. Vlastně devadesát procent příjmů mám z tady toho.

A neříkám, že mě to nebaví, ale jsou věci, které mě naplňují více. Pokud chci mít svobodu, tak musím dělat tohle. Asi je to lepší než muset v pět ráno vstávat, makat a ve čtyři odpoledne se dostat domů. Na druhou stranu někdy se té práce nakupí tolik, že mám pocit, že pracuju mnohem víc, než kdybych byla zaměstnancem.

Taky ne vždycky tomu ty finance odpovídají. Někdy mám chuť s tím třísknout. Vracet se domů z práce a mít čistou hlavu. Při tom, co dělám, to tak není.

Třeba když si odfotím nějakou svatbu. Každý vidí jen to, že předám šest set hotových fotek. Přitom se probírám každou jednou fotkou za sebou. Musím tomu věnovat čas, a když se toho nasbírá hodně,  je to strašně náročné. Člověk spí sotva pět hodin denně, třeba několik týdnů vkuse.

Není to jen tak lehké, jak to vypadá. Není to jen o cvakání. Někdo to má možná o tom, že jde, nacvaká to a má to. Někdo možná jo, ale já ne.

…

Zábavné historky z focení? No tak to okamžitě vím, protože často fotím autoportréty. Tedy teď už méně, ale ze začátku jsem to dělala. Často jsem se fotila nahá. Ne nahá, aby to šlo vidět, ale fotila jsem třeba holá záda.

Jednou jsem takhle za dosti pochmurného dne pozdního odpoledne byla v Javorníku v zámeckém parku. Bylo fakt škaredě, lilo, ponurý den. No a fotila jsem u takového podzimního listí, které padalo dolů ze stromu.

Na tom místě jsem se u stativu vyslíkla. Ještě jak jsem byla tak na začátku s focením, trvalo mi hrozně dlouho, než zaostřím a zakomponuju. Takže trvalo mi to, ale na druhou stranu mně se ta scéna tak strašně líbila, že jsem se do toho neskutečně zažrala.

Ztratila jsem pojem o světě kolem mě, a tak jsem tam tak lítala. Vždycky jsem shodila oblečení u foťáku, běžela jsem ke stromu, tam to cvakalo, pak jsem běžela nahatá zpátky k bundě. Dala jsem si bundu, prohlídla jsem si fotky. No a takhle furt dokola.

Z ničeho nic jsem začala vnímat, že je něco špatně. Když jsem se podívala bokem, stál tam děda s malým pejskem a se zděšeným výrazem ve tváři. V ten moment jsem nevěděla, jestli budu utíkat já nebo náhodou on. 🙂

To teda bylo docela nepříjemné. Nic se sice nestalo, prostě děda viděl mladou nahatou holku, ale je to takové zvláštní. Přeci to focení autoportrétů je intimní činnost, a když lidi nevidí, co děláš, mohou na tebe často koukat skrze prsty.

Takže jsem popadla stativ, bundu a utíkala jsem pryč, protože jsem se strašně styděla.

Fotit dál mi to nezabránilo. Samozřejmě jsem si dávala větší pozor na takových místech, jako jsou parky. Když člověk vleze někam do lesa, kde je jasné, že tě nikdo nenajde, je to v pohodě, ale v těch parcích je třeba dívat se okolo sebe. I v Javorníku, kde moc lidí nechodí.

…

V zahraničí jsem zatím byla jen po Evropě. Nejvíc Norsko, Švédsko, ale i Slovensko. Spousta lidí ho nebere jako zahraničí, ale podle mě je, třeba co se týká přírody, hodně podceňované. Není přece potřeba jezdit přes půl světa, když takovou krásu máme doslova za rohem.

Hodně jsem byla v Itálii, protože s přítelem spolupracujeme s jednou outdoorovou italskou firmou. Takže když tam jedeme kvůli práci, často jsme v Dolomitech. Taky jsem byla v Rakousku, Německu. Byli jsme ve Francii i ve Španělsku.

Osobně bych strašně chtěla jet na Kamčatku. Jak jsem pořád v kontaktu s ostatními fotografy, vidím, kam se jezdí. A ještě dnes, v době Instagramu, jsem bombardována fotkami. Vidím třeba Island, Faerské ostrovy, Norsko a je to pořád to samé. Sice se tam chci taky podívat ale na druhou stranu už se to stává trochu okoukané a začínám hledat místa, která jsou méně navštěvované.

Proto mě láká Rusko, Sibiř, Ural a Kavkaz a podobné hory, a hodně, hodně mě láká Kamčatka. Takové spojení ledu a ohně, což je právě i na Islandu. Také na Kamčatce jsou  sopky. Takže doufám, že mi to vyjde. Musím se naučit rusky. 🙂

…

Každé jaro fotím tabla. Vždy mám podmínku, aby bylo alespoň trošku kreativní. Nemohla bych dělat jen portréty. A většinou se toho studenti chytnou, protože chtějí, aby tablo bylo pěkné. Snaží se mít nápad a já jim říkám, co si o tom myslím.

Většinou tam vznikne skvělá kreativní energie a dost mě s těmi mladými lidmi baví pracovat, je tam sranda. Zavzpomínám na léta na gymplu, zdrbeme ty učitele 🙂 . Takže tabla jsou docela fajn. Je s tím práce a ne vždy to plyne.  Ne vždy jde práce po másle, ale většinou mě to baví tisíckrát víc než jiné věci.

…

Svatba probíhá tak, že většinou fotím obřad. Pak je nějaká zábava a taky portrétní focení nevěsty a ženicha. Nicméně tím, že na svatbě není tolik času, je tam cítit tlak, kreativita se neuvolní tolik, jako když se nemusí spěchat. Svatebčané mají prostě náročný den. Nafotí se pěkné fotky, ale je to případ od případu. Někdy, když není nedej bože pěkně počasí, tak to tak úplně nejde.

Prostě lépe se pracuje, když se nemusí nikam spěchat. To mám pocit, že se to na práci hned projevuje nebo aspoň já to tak cítím.

…

Strašně mě baví dělat workshopy. Vždycky jsem věděla, že mě to bude bavit, ale dlouho mi trvalo, než jsem je konečně udělala. Byla za tím i moje malá sebedůvěra. Přece jak já, nějaká holka z Vlčic, z Rychlebských hor, když jsem ani fotografii nestudovala a vše se učím sama, můžu učit jiné fotit. Ale protože jsem měla odezvu, že se lidem moje práce líbí, troufla jsem si.

Člověk se dostane do kontaktu s lidmi, kteří mají stejný pohled na svět, stejný koníček. Někteří přijedou, protože se jim ta práce líbí a chtějí se od tebe něco naučit. A musím říci, že všechny (zatím) čtyři workshopy jsem měla skvělé lidi. Vždycky je tam sranda.

I když to dělám v  Rychlebských horách, dokonce ve Vlčicích, přijedou lidi z celé republiky – z Prahy, Brna. Dokonce na něj přijela slečna ze severního Polska, která chodila s českým přítelem, a tak uměla dobře česky.

Když vidím, že moje práce láká lidi nejen odsud, těší mě to. To když odjíždí a do očí mi řeknou, že to bylo fajn, že se něco naučili, že mě rádi poznali a že se jim u nás líbilo, což je pro mě taky důležité.

Workshopy dělám schválně v Rychlebských horách. Myslím si, že je to tam výjimečné, odlehlé a lidí je tam málo. Je tam taková stará atmosféra, a když tu někdo přijede z Prahy, užije si to. Nasaje tu atmosféru. Mnoho lidí pak řeklo, že se sem musí vrátit třeba s rodinou.

A druhá věc, proč jsem se těch workshopů chytla je to, že mám nabídku dělat je v Norsku. Zatím jsem se do toho ještě nevrhla, protože jsem se neodvážila vést workshop anglicky. Sice anglicky dost umím, ale najednou když má člověk mluvit souvisle o odborných věcech, o fotografování, tak mám pocit, že to není dostatečné. V zahraničí bych je chtěla mít až časem.

Ve workshopech pro sebe osobně vidím velkou budoucnost.  Je to něco, co mě opravdu naplňuje, něco v čem vidím smysl. Mám pocit, že lidem něco předám, ale že i oni něco dají mě. Že z nich neodcházím unavená, i když je to náročné. Člověk celý den mluví, něco ukazuje a vlastně lidem odhalí všechna svá tajemství a tím pádem už se nebudou na ty mé fotografie dívat stejně. To je pro mě hrozně obohacující a to si myslím, že by mělo být cílem každé práce. To pak vlastně ani práce není.

…

Jsou dnes lidé ochotni platit za fotografie? No, jak kdo.

Já jsem měla ze začátku velký problém říkat si o peníze. Když ty moje fotky začaly nějak vypadat, začaly mi psát cizí lidi, se kterými jsem já neměla co dočinění a nějak jsem přestala vidět důvod, proč to dělat zadarmo.

Na druhou stranu byl ve mně takový divný pocit. Jak si můžu brát peníze za něco, co mě prostě baví. Zvlášť ještě od mala mám tak nějak zafixované, že pokud tvrdě nemakáš rukama, pokud se brutálně nevydřeš, tak to vlastně není práce.

Nějakým způsobem jsem se to ale naučila, říkat si o peníze. Ze začátku jsem se necítila dobře, ale pak člověk zjišťuje, že to opravdu bere čas a že se tomu fakt musí věnovat, no a tak najednou ví, že to bez peněz nejde.

Pokud se pak navíc porovnáš s ostatními fotografy a vidíš, že ta práce je více méně na stejné úrovni a oni si berou mnohem víc než ty, tak si i ty prostě brát musíš.  A to víš, dost lidí řekne, ať jim pošlu ceník, a když jim ho pošlu, polovina z nich už neodepíše. Na druhou stranu vidím to, že ten, kdo o ty fotky stojí, si je zaplatí.

Zvláštní je, že jak se tomu člověk trochu víc uvolní a uvědomí si, že si peníze za svou práci zaslouží, už s tím problém nemá. Já třeba vím, že kdybych se přestěhovala nejen do Prahy, ale už minimálně za kopec, mám víc příležitostí se realizovat, a že i tady v Jeseníkách jsem pod cenou. Jenže já jsem tak strašně spjatá s tímto krajem a vždycky když sem přijedu, jsem šťastná, že můžu být v Rychlebkách.

Netoužila bych být nikde jinde. To, že tady mám méně práce, mi stojí za to, že tady budu bydlet a doufám, že se to nezmění. Tenhle kraj je totiž výjimečný právě tím, jak je zapomenutý. No a chtěla bych tady zůstat, vychovat tady děti…