Nika Liberdová: Děti, drama a EduArt

Možná už jste měli možnost seznámit se s EduArtem – spolkem, jehož hlavní činností jsou volnočasové a zájmové aktivity. Pokud ne, představí vám jej v rozhovoru Nika Liberdová. Tu jsem poznala právě díky jednomu z kroužků, které EduArt nabízí…

… Naše setkání s Nikou mě potěšilo a dokonce nadchlo. Tam se totiž ukázalo, jak zajímavým člověkem Nika je. Ve zkratce bych napsala trojnásobná maminka, co má ráda divadlo. Ovšem výstižné se mi to příliš nezdá. 

Jsem ráda, že se v rozhovoru objevili i věci mimo EduArt. Třeba vás to naláká přijít na příští divadelní Žatvu, kde se Nika zřejmě znovu objeví jako jedna z hereček divadelního souboru Dramatky. Třeba vás zaujme akce Park žije! ve Smetanových sadech. Nebo se zamyslíte nad českými svátky. A dokonce se zamyslíte nad tím, jak je vlastně Jeseník a Jesenicko super… 

Tedy příjemné čtení 🙂 

 


Čemu se věnuji? Mojí hlavní náplní jsou nyní mé tři děti, z nichž nejstarší syn šel letos poprvé do školy. Zabírá to skoro veškerý čas, protože jsem s nimi doma. V předchozích letech jsme si s několika maminkami vypomáhaly v tzv. farní školce. Od letošního září navštěvují mé mladší děti mateřskou školku na dvě dopoledne týdně. A to se snažím skloubit s EduArtem, kterému se věnuji spíš po večerech a v posledních týdnech mám také volnější ruce díky zmíněným institucím.

Pro EduArt dělám vše možné. Administrativu, komunikaci s rodiči, chystám podklady pro účetní, účastním se táborů, zpracovávám fotky, články. Snažím se účastnit akcí, vymýšlet nové věci. Na konci loňského školního roku jsme třeba s kolegyní Mirkou Olšinovou připravovaly pro jednu třídu program na výlet. Je to různorodé.

Co je EduArt? Jedná se o zapsaný ústav (pozn.: typ právnické osoby, například vzdělávací, či kulturní organizaci), jehož hlavní činností jsou volnočasové a zájmové aktivity. Oficiálně je založený od srpna 2017, předcházelo tomu ale několikaměsíční scházení se zhruba v pěti lidech. Bavili jsme se o tom, kam budeme směřovat, jakou budeme mít právní formu, co bude naší náplní. Tehdy to bylo intenzivní, pak však poměrně dlouho trvalo, než se nám podařilo ústav zapsat.

Poprvé se o EduArtu začalo mluvit v roce 2015, kdy jsme ještě nebydleli v Jeseníku. Rozhodli jsme se, že se vrátíme a bavili jsme se s manželem o tom, co tady budeme dělat. Mně se v té době narodilo třetí dítě, takže u prvopočátků stál především můj manžel Dominik Liberda, Ondra Hanulík, Lukáš a Eva Glogarovi.

Sama jsem se přidala až později, nicméně díky pracovním povinnostem manžela nyní přechází většina věcí EduArtu na mě.  Přesto on má mnoho zkušeností, které mě chybí, takže s ním spoustu věcí konzultuji.

Dřív byl Dominik hnací motor, inicioval schůzky, nápady, to už nejde a většina těchto záležitostí zůstává tedy na mě. Nicméně zapojuje se, jak to jen jde. Týden strávil na příměstském táboře pro nastupující prvňáčky základní školy, a když to bude možné, bude v tom pokračovat. Je to dobrá varianta, jak propojit EduArt s jeho prací.

Jaké aktivity jsme dělaly a chystáme? Naší první akcí byl příměstský tábor Transamerika. Loni byl jediný a i my v jádru jsme se díky němu lépe poznali. Letos už jsme chystali příměstské tábory čtyři a časem bychom možná chtěli uskutečnit i nějaké pobytové. Bohužel na to zatím nemáme kapacity.

Kromě toho děláme adaptační kurzy a programy pro školy. Loňský školní rok jsme zkoušeli, co bude a nebude fungovat, tak abychom mohli utvořit již ucelenou nabídku programů, které by například děti vedly k zamyšlení nad našimi (nejen) státními svátky.

Když se totiž dívám okolo sebe, zjišťuji, že děti třeba neví, proč se slaví Velikonoce nebo jaký význam má 17. listopad. Loni jsme takhle chystali akci Prožít dušičky. Připadá mi, že se v našich končinách se nyní slaví spíš Halloween, což mě osobně připadá o ničem. Proto jsme chtěli, aby se děti opravdu zamyslely nad tím, proč máme Dušičky. Aby si samy uvědomily, jaký mají rodokmen, odkud přišli jejich prarodiče, co dělali, kým byli a podobně. Sestavovali jsme rodokmeny, bavili jsme se o životě a o smrti, hráli tematickou hru. Stejně tak bychom chtěli poukazovat na podstatu dalších svátků.

Dále se snažíme do našich aktivit zapojovat dobrovolníky a seznamovat je se zážitkovou pedagogikou a praktickou stránkou pořádání táborů a dalších akcí. Nejedná se o školení, ale spíš jakýsi kurz nebo vhled do této problematiky.

Skvělé dobrovolníky, kteří nám již pomáhali na táborech i jinde, jsme získali loni mezi tehdejšími kvintány na gymplu, pro jejichž třídu jsme dělali adaptační kurz. Ty se spíš dělají pro nové kolektivy, tak jako jsme chystali pro šesťáky z České Vsi, ale na třídu z gymplu se v primě nedostalo, tak se rozhodli využít této možnosti s nástupem na vyšší gympl. Nám se tak podařila navázat velmi dobrá spolupráce a věřím, že se základna rozšíří třeba i o studenty z jiných škol.

Zda je něco, co jsme se po loňském zkušebním roce rozhodli nedělat? Z mého pohledu bylo vše dobré. Velmi povedená byla akce Živý Betlém na Rejvíze nebo Masopust v České Vsi, který se konal údajně po padesáti letech. Takže zatím netuším, zda se něco bude měnit.

Novou situací je to, že se můj manžel nyní jako ředitel jesenické základní školy nemůže v EduArtu tolik angažovat. Všichni ostatní jsme maminky s malými dětmi, pracující lidi, nebo obojí zároveň. Otázkou tedy spíš je, na co ještě budeme mít lidské kapacity, protože pokud jedeme na tábor, někteří si na to musí vzít dovolenou a navíc to dělají dobrovolně. Z tohoto pohledu tedy budeme muset volit, co zvládneme. Myslím si však, že ve spoustě věcí mohou pomoci právě dobrovolníci – středoškoláci.

Jaké kroužky nabízí EduArt? Od loňska máme Divadlení – k rozvoji i pobavení, program V přírodě v pohodě a Fotbal pro život, od začátku října pak nově otevíráme Tancování pro radost a Muzikál Holendry, který je jako jediný pro vyšší věkovou skupinu – od dvanácti let výše, tedy i pro dospělé.

Zázemí pro kroužky je různé. Nemáme svůj vlastní prostor, fotbal je v tělocvičně, přírodovědný kroužek venku atp. Lektory tvoří EduArtí jádro, každý kdo měl touhu vést nějaký kroužek. Já jsem například chtěla vést dramaťák a tak jsem to zkusila. Domluvila jsem si prostory a podobně si připravili aktivity i ostatní. Také jsme si k sobě přizvali někoho na pomoc. Většina lektorů jsou pedagogové.

Jaký je rozdíl mezi tradičními kroužky a EduArtími? Nechci hodnotit, protože neznám detailně kroužky, které na Jesenicku běží. Nemáme za cíl se vymezit vůči ostatním. Myslím, že v regionu je spousta dobrých kroužků a spíš jsme ty naše považovali za doplnění nabídky. V neposlední řadě jsme se také řídili tím, co chceme pro naše vlastní děti.

Nejedeme na výkon. Když si vezmeme třeba fotbal. Jmenuje se to Fotbal pro život a na hře se učí hodnoty a principy důležité pro život. Fair play, týmová hra, podržení spoluhráče, jak se zachovat, když někdo něco pokazí. Nechceme vychovat super fotbalisty, kteří budou porážet okolní týmy.

V každém kroužku jde mimo jiné o to poznávat hodnoty, mluvit o nich. Myslím tím hodnoty jako je tolerance, úcta k druhému, čestnost, hledání pravdy a podobně. Snažíme se, aby v každém kroužku panovala dobrá atmosféra, dobré vztahy mezi dětmi navzájem i mezi vedoucími a dětmi a aby děti měly možnost se rozvíjet v tom, co je baví, bez stresu.

Jak se věnuji divadlu? Kromě toho, že vedu dramaťák, chystáme s mojí dlouholetou kamarádkou Klárou Drgáčovou muzikál Holendry. A máme ještě divadelní soubor Dramatky.

Doposud jsme nacvičily jedno představení, které už jsme hrály na pár školách. Vycházely jsme z knížky Daisy Mrázkové Nádherné úterý. Tak se jmenuje i představení. Ve zkratce to je o bolesti ze ztráty, která se přetaví v radost díky pochopení širších souvislostí. Hráli jsme to pro děti ze 4. a 5. tříd, zpracovali jsme k němu pracovní listy. Překvapilo mě, že i tyto děti měly podobnou zkušenost jako postava v příběhu.

S Nádherným úterým jsme vystoupili i na divadelní Žatvě, v Tančírně nebo v domovech pro seniory. Nyní začínáme cvičit další představení s opět silným tématem a chceme ho propojit právě s akcí Prožít dušičky a pokračovat v hraní podobným způsobem jako doposud.

Jak se Dramatky daly dohromady? První jsme se spojily s mojí švagrovou Kristýnou Hanulíkovou, která ráda hraje divadlo. Pak se k nám přidala Bára Wormová a Karin Kvapilová, kterou jsme původně přibraly, aby nám dělala hudební doprovod na klavír. Nakonec s námi zůstala a hraje nejen na klavír.

Jsme prostě maminy, co si po večerech vydechnou, a děláme, co nás baví. Dohromady máme sedmnáct dětí a od seniorů z České Vsi jsme sklidily největší potlesk právě za tuto informaci.  Pro mě je tedy divadlení opravdový relax. Vždy se sejdeme, povykládáme, tvoříme a trénujeme.

Co bych ráda vytvořila? Zatím bych chtěla rozvíjet to, co se začalo. Považuji za důležité šíření povědomí o svátcích. Je to potřeba, protože nám v tomto kraji chybí tradice a kořeny, takže si je musíme vytvořit. Proto bych si třeba přála, aby se i příští rok v České Vsi slavil Masopust.

Také mě nadchly akce na letním divadle ve Smetanových sadech. Zapojili jsme se do programu Park žije! spolku Sudetikus. Konkrétně do Vítání jara a Tvoříme divadlo, kde hrál mimo jiné náš kroužek, Dramatky i  Domadlo, tedy Wormovi a Hanulíkovi  spolu.

Nadchlo mě především to, že se na akci nepotřebovaly skoro žádné peníze. Vzali jsme si holínky, zametli jsme, vytvořila se improvizovaná opona. Stačilo pár šikovných rukou a nadšení a udělala se, myslím, moc pěkná akce pro lidi.

Jak mohou EduArtu pomoci místní? Určitě potřebujeme nasazení lidí jako dobrovolníků, kapacity lidské jsou omezené. Finanční dary se nikdy neztratí, zatím máme jen jednu dotaci od obce Česká Ves, naprostá většina naší činnosti je uskutečnitelná díky tomu, že činní lidé jsou ochotni vykonávat je jako dobrovolníci. Jinak na projekty jako muzikál musíme určitě sehnat sponzorský dar, dotaci. Také se nám hodí kostýmy, které potřebujeme na tábory, na adaptační kurzy i na divadlo.

Jak jsem se vrátila do Jeseníku…

Pocházím z Jeseníku, od patnácti let jsem navštěvovala gymnázium ve Šternberku a pak jsem studovala v Brně historii a filologicko-areálová studia. Potom jsme bydleli přes čtyři roky kousíček za Brnem.  Dokud jsme neměli děti, jezdili jsme na víkendy.

Také se objevily poněkud přízemní důvody. Malé děti, malý byt. A cena domů na Brněnsku je šílená. Byla to tedy otázka zadlužit se na celý život nebo bydlet na sídlišti v Brně, což jsem si nedokázala představit.

Bydleli jsme v Bílovicích nad Svitavou a otázka, zda zůstaneme nebo se vrátíme zpět, vždy po nějaké době vyvstala. Museli jsme si dát deadline do konce kalendářního roku, postupně jsme se tam totiž začali zakořeňovat, žilo se nám tam dobře, měli jsme spoustu kamarádů, manžel dobrou práci. Čím déle jsme tam byli, tím méně se nám chtělo zpět. Nicméně rozhodli jsme se to vyřešit dřív, než děti nastoupí do školy.

Velkou váhu pro nás mělo i to, že zde máme oba rodinu. Dominik měl  vizi, že na Jesenicku může rozjet nějaké aktivity pro děti, mládež, rodiny. Podobnou práci dělal i v Brně a chtěl ji přenést do našeho regionu.

Navíc v Jeseníku to podle mě dost ožilo. Když mi bylo těch patnáct, spěchala jsem odsud pryč. Vnímala jsem Jeseník jako konec světa. Až když jsem žila nějakou dobu jinde, začala jsem si uvědomovat výhody malého města a především hodnotu okolní přírody. V Brně jsem začala toužit vrátit se zpět, i když se mi tam nežilo vůbec špatně. Chyběly mi hory, hodně se mi tady líbí a je to i díky tomu, že se tady teď rozjela spousta dobrých věcí, jako jsou trhy, slavnosti. Po návratu jsem měla opravdu pocit, že Jeseník ožil.

Výběr kulturních akcí je dostatečný, ale samozřejmě mám trochu omezený pohled, protože zatím skoro nikam stejně jít nemůžu a většinu akcí tak reálně nepoznám. Nemůžu tedy hodnotit například divadelní představení.

Na druhou stranu – když byla divadelní Žatva, udělali jsme s rodinou mé švagrové a dětmi z kroužku živou pozvánku. Nastrojili jsme se, vzali jsme hudební nástroje a zvali jsme lidi na druhý den do divadla. Překvapilo mě, že spousta dětí ani neví, že je v Jeseníku divadlo. Jak je tohle možné?

Ohledně Parku mi pak zase někdo řekl, že to jsou akce jen pro alternativní část společnosti, že tam lidi nepřijdou, protože nebudou přece sedět na zemi, takže to vlastně vůbec nemá smysl dělat.

Osobně si myslím, že o to víc je potřeba akce typu Park žije! chystat. Rozšiřuje to nabídku a pro někoho, kdo zvažuje návrat nebo přesun do Jeseníků, to může být lákavé. V Brně a jiných velkých městech je alternativ mraky, a pokud by si člověk u nás nemohl vybírat, mohlo by mu to vadit.

Nabídka tu tedy je a to je dobře. Proto mě někdy udivuje, jaký dojem lidi zvenčí o Jeseníku mají. Nedávno mi třeba jeden člověk na svatbě známých na Zlínsku řekl, že si myslel, že do Jeseníků jdou lidi žít, když už si vydělají dostatek peněz a nemusí pracovat. Pak se podivoval, že zde existuje normální infrastruktura, školy, kino, divadlo atd.

Lidé se mi často diví, proč jsme odešli z Brna. Já však vidím velké množství pozitiv a přála bych si, aby se rozrůstala, aby tady jednou byl život lákavý pro generaci našich dětí. Každopádně si myslím, že povědomí o Jeseníku se pomalu, ale jistě mění k lepšímu.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *