Vlasta Kočí: Vesnice funguje svým způsobem jako rodina

Když jsme si na začátku projektu WoJ dávali dohromady seznam žen, které oslovíme, Vlasta Kočí bylo jedno z prvních jmen na seznamu. Podotýkám, že nikdy předtím jsme ji neviděli. Pro nás z Lipové a Jeseníku často svět končil na Pomezí a jen málo informací z druhé strany kopce pronikalo k nám. (Pro fanoušky seriálu Hra o trůny doplním, že jsme té oblasti říkali „za Zdí“ a lidem tam žijícím „divocí“, to vše samozřejmě s velkou nadsázkou.) Když však opustíte tu „lázeňskou bublinu“ a vydáte se do vesnice jakou je Velká Kraš, zbourá to dost mýtů a předsudků, které máte.

Přehrávám si zpětně naše setkání. Jako první mě napadne, že Vlasta Kočí je starostka. Zní to banálně, ale nic to nedokáže vystihnout lépe. To není titul, funkce, pracovní pozice. To je popis faktického stavu. Z těch pár desítek minut rozhovoru to prostě hrozně silně vyzařuje. Někdo je do té funkce zvolen a vy jej oslovujete pane starosto/paní starostko, protože se to patří. Vlasta Kočí ale starostkou je. Bez diskuze. Čím déle s ní hovoříte, tím silněji jste o tom přesvědčeni.

Není náhodou, že ji předcházela pověst a my jsme ji vídali na kandidátní listině do krajských voleb, četli o ní na stránkách Jesenického týdeníku či o ní slýchali ve vyprávěních. Když se s ní dáte do řeči, zjistíte, že je jedna z nás. Že je to naprosto obyčejná nenápadná ženská a zároveň hrozně výjimečná. Opravdu moc.  Dáma, která v sobě snoubí spoustu lidskosti, empatie a přitom svými vizemi mění svět okolo k lepšímu. Že všechny ty projekty, o kterých jsme si povídali, jsou jednoduché a geniální, tvořeny selským rozumem, s obrovským citem pro danou lokalitu. Když se zaposloucháte do jejího vyprávění, dojde vám, že je velká škoda, že se o nich víc nemluví, protože mají sílu inspirovat. Tak se nechte inspirovat… (fk)

 


 

Čím to je, že mě předchází pověst? Nemám tušení. Jednou ke mně přišla návštěva, a když se rozhlédla u mě v kuchyni, kde mám všude bylinky a koření, řekla, že to je jako u ježibaby, tak nevím 🙂

Jak jsem se dostala do politiky, až na post starostky? Úplně nevině. Předtím jsem pracovala na obecním úřadě na postu účetní. Pan starosta Novosád, když šel do důchodu, mně naťuknul k tomu, abych si podala kandidátku. Myslel si, že toho vím o obci dost, viděl to z práce, z mého zapojení.

Zkusila jsem to, prošla jsem, lidi mi svůj hlas dali. Následně jsem byla zvolena i zastupitelstvem. Pak se to rozjelo a už starostuju dvanáct roků.  Bylo to i o tom, že jsme věděli, co chceme v obci změnit a udělat.

Jaký byl můjzačátek ve funkci? V prvé řadě jsme se snažili oddlužit obec. Dluh dvanáct milionů vznikl ještě za starosty, co nastoupil hned po Sametové revoluci. Postavila se zde větrná elektrárna, u níž byl dán jistý podnikatelský záměr, na základě které byla poskytnuta dotace. Výkupní ceny elektřiny však nebyly takové, jaké byly deklarovány. Stalo se tak, že obec neměla peníze, aby půjčku splácela.

Už jako účetní jsem spolu s panem starostou Novosádem jednala s bankovními ústavy a snažili jsme se se Státním fondem životního prostředí domluvit splátkový kalendář a oddlužení. Dluh se nakonec podařil snížit o devět milionu a následně se zaplatila zbývající část.

Vlasta Kočí jako vodní víla na koupališti ve Velké Kraši

Teprve potom jsme mohli začít pracovat na různých projektech. Obnova veřejné zeleně, úprava mateřské školky, kulturního domu, obnova větrolamu. Pomalu jsme spravovali koupaliště, začali jsme ho provozovat samostatně. Děláme různé akce pro děti. Zrovna o víkendu jsme měli Vodnické symposium, oslavu 50 let koupaliště.

 

Mezitím přišly také dvoje povodně, ty v roce 2009 byly asi nejhorší. Spoustu práce dala oprava mostů, komunikací i pomáhání lidem. Hledaly se finance na pospravování domů.

V současné době děláme velký projekt – připravujeme kanalizaci obce. To bude složitější, jedná se o velké finance a nikomu se do toho nechtělo, protože se tím obec zadluží.

….

Co jako obec provozujeme? Pod svá křídla jsme si vzali poštu, jinak by nám ji zrušili. Ve Vidnavě jsme si pronajali prostory a máme tam prodejnu květin. Město Vidnava v ní po odchodu paní do důchodu nechtělo pokračovat. Nyní nám tam pracuje jedna slečna po škole. Vnímám to hlavně tak, že se vytvořilo pracovní místo, aby tady mohl mladý člověk zůstat. Jinak u nás v regionu práce opravdu není a lidi odchází.

Podobně je to s tím, že ve Velké Kraši provozujeme  obecní zahrádku. Říkám tomu vedlejšák. Máme lidi zaměstnané na údržbu veřejné zeleně, ale pak když je všechno hotové, jsou sucha, není co sekat, hrabat, čeká se na podzim, mohou pracovat na zahrádce.

Jak zahrádka vznikla? To se u nás nacházely pozemky, na kterých jsme začali pomalu pracovat. Vnímali jsme, že některé starší babči už přeci jen nemají dostatek sil, aby samy něco pěstovaly, a také u nás bývají ubytovaní turisti, kteří si tak mohou nakoupit čerstvou zeleninu.

Zahrádka se dostávala postupně do povědomí a nyní třikrát týdně ráno od osmi do desíti prodáváme. Máme nakládačky, rajčátka a další dobroty.

Navíc si dodáváme vlastní zeleninu i na koupaliště, kde připravujeme občerstvení. Nemusíme díky tomu kupovat chemicky ošetřenou. Děvčata jdou klasickou přírodní cestou, namáčí kopřivy a dělají z nich postřiky. Máme i svou kompostárnu. Na jaře se naveze vyzrálý kompost, kterým přihnojujeme, což je letos na cibuli, co jsme nedávno sklidili, fakt vidět 🙂

A kromě cibule se lidi těší na česnek. V září se pořádají u kostela Panny Marie Hukovické hody. Je to spíše akce hasičů, ale kdo chce, může tam prodávat. Tam naděláme kytičky z levandule, česneku a lidi už si na to zvykli a odebírají od nás.

Kde se berou takovéto nápady? Když jsem nastoupila do funkce, bylo to období, kdy starosty začali objíždět projektoví manažeři. Jeden přijel i za mnou. Řekl mi, že pochází z regionu, zapíše si nápady a pomůže nám na ně získat dotace.

Podle mě funguje vesnice svým způsobem jako rodina. Byla jsem zvyklá, že u domu máme zahradu a produkty z ní by se měly zpracovat a zužitkovat, ne vyházet. Z toho pak vycházela i moje představa pro obec.

Velká Kraš zřejmě byla velká a bohatá. Nachází se u nás velké statky a zahrady. Je zde spousta ovocných stromů i prastarých odrůd. Prvotní nápad se týkal záchrany právě starých odrůd, pak jsme se ale dozvěděli, že něco podobného již funguje v Bílých Karpatech. Nicméně s jednou paní zahradnicí jsme nachystaly rouby,nakoupily podnože a po troškách jsme pracovali právě na té malé zahrádce.

Projektantovi jsem řekla, že tady chybí moštárna. Máme spoustu ovoce a máme také mateřskou školku, tak proč by měly děti pít kupované minerálky. Chyběla tady i sušárna ovoce, to se k nám proto dováží až někde z Turecka. Přitom si pamatuji, že tady stávala dřevěná bouda, která k těmto účelům sloužila.

Manažer za mnou zhruba za půl roku přišel. Koupil  v obci objekt, z něhož se rozhodl udělat moštárnu a sušárnu. Podpořili jsme ho.

Takže tak to pomalu začalo. My jsme na zahrádce nasadili mátu, meduňku, šalvěj, levanduli. Když v hukovické moštárně potřebují, my jim bylinky nastříháme, doneseme. Vyrábí se tam dobré sirupy a zpracovává se ovoce.

Moštárna sice nepatří obci, ale není to o tom, abychom si dělali naschváli. Hledáme cestu, jak spolupracovat, aby z toho měly užitek obě strany.

Co bych chtěla ještě zrealizovat? Toho je hodně.

Jsme vlastníky dobývacího prostoru křišťálu. Pořád zápasíme s tím, zda se nám těžba podaří rozjet. Můj sen by byl zařídit šperkařskou dílnu. Ačkoliv to má tradici spíše v Severních Čechách, proč to nezkusit. Nabízela by se k tomu budova vidnavského nádraží, ale to je asi hudba budoucnosti.

Také bychom chtěli zajistit péči starším lidem. Říká se tomu sociální bydlení, ale toto spojení mě rozčiluje – takže bydlení pro seniory. Pokud tito lidí zůstanou sami, ocitají se v náročné situaci, mnohdy nezvládají udržovat pozemky, ani domy. Na druhou stranu nechtějí opustit obec. Když nyní doděláváme nový územní plán, hledáme pro takový objekt prostory.

Zároveň chceme i startovací byty pro mladé. Koupili jsme jednu nemovitost a pomalu to připravujeme. Už máme připravenou studii, ale vyskytují se zde určité problémy, které snad v obci vyřešíme.

S jakým rozpočtem funguje obec? Základní rozpočet Velké Kraše je okolo 10 milionů, někdy to vytáhneme podle dotací. Když jsem začínala jako účetní v devadesátém šestém, rozpočet byl 5 milionů, trochu se to zvedlo. Není na vyskakování, o to víc nás však těší, když se podaří získat peníze třeba z provozu koupaliště, ubytování.

Poměrně hodně se k nám vrací turisti, většinou se jim u nás líbí. Své udělaly i Rychlebské stezky. Někdo to možná nechce přiznat, ale určitě ano. Máme u nás spoustu cyklistů.

Jinak ale myslím, že se navrací rodinná rekreace. Lidi se už zřejmě nabažili Chorvatska, Itálie a Egypta. Pro lidi z Velké Kraše je to impuls k tomu, aby se rozhoupali. Ubytování jim kačku na přilepšení přinese. Myslím, že v Černé Vodě to již pochopili, u nás se to teprve rozjíždí. Je ale fakt, že ta část okolo koupaliště už je spíše rekreační. Jsou tam chalupy, lidi se tam točí, pronajímá se to.

Jak se mi spolupracujeme s dalšími obcemi v regionu?  Jako Velká Kraš se nacházíme v mikroregionu Žulovsko a myslím, že pracujeme docela dobře. Samozřejmě, někdy to skřípne a občas se nějaká obec trhne. Já se řídím pravidlem, že hodně kuchařů polévku neuvaří. Na druhou stranu za sebou máme spoustu úspěšných projektů, které pomohly všem.

Soustředíme se hlavně na strategický plán. Pokud by každá obec pracovala sama, jednotlivá území, které na sebe navazují, by do sebe narážely. Je tedy lepší, když se těch osm obcí domluví a vše je propojené.

Ukázkovým projektem je systém hlášení v rámci povodňové ochrany. Ten musí být ve Vápenné, kdy problém začíná na Pomezí, kde pramení Vidnávka, a ne až v Hukovicích, odkud je voda dole na soutoku za dvacet minut.

Nebo v rámci odpadového hospodaření jsme udělali komplexní nákup kompostérů. Je to jednodušší a lepší ceny vysoutěžíme, když nakoupíme tisíc kompostérů a ne sto. Takže takováto spolupráce je na místě.

Jak se mi odrazilo členství ve STAN (pozn.: Starostové a nezávislí) ve fungování v obci?  Já jsem nastupovala jako nezávislá, pak se objevila možnost stát se členem Starostů a nezávislých. Nicméně politika je … nezdravá.

Já jsem to brala tak, že ve STAN je to nezávislé. Nikdo vám nic nediktuje, je to spíše hnutí, sdružují se starostové. V prvopočátku šlo o semknutí a tlačení požadavků z nejnižší úrovně. Poukazuje se třeba na to, že rozpočtové určení daní není správné. Nebo že není správně zrušit malým obcím matriky. Například lidi z Vidnavy by museli jezdit do Jeseníku. A to není jen o tom, že lidi uzavírají sňatky. Na matrice se vyřizuje spousta dalších věcí. Zrušit to šmahem se nám nezdálo a také se nám podařilo tomu zabránit.

Nicméně musím dát za pravdu, že při každých volbách, i když jsem kandidovala v krajských, mi bylo ometeno o hlavu, proč jsme se – jako STAN – spojili s TOP09, že bez nich bychom na tom byli lépe. Přitom nemyslím, že všechny jejich názory byly špatné.

Ono to vypadá jinak, když jste na celorepublikovém sněmu osobně. Řeknete si mezi sebou nějaké věci, v médiích pak publikují jiné. Lidi hltají media, ale nejsou u toho konkrétního problému, co se řeší.

Já vždycky říkám, ať se tam v Praze hádají, ať se melou, ale hlavně, ať nám dají klid a nechají nás pracovat.  My jsme v kontaktu s lidmi, oni jen rozdají koblihy, pak zalezou a žijí mimo realitu.

Jednoduše jinak je to s politikou ve městě, jako je Praha, ve městě jako je Jeseník a pak na malé obci. Tady žije osm set obyvatel, kteří se znají navzájem.  Samozřejmě nejsem ta, která všem jako starostka vyhovuje. Ze začátku mě to trápilo, ptala jsem se proč, když nedělám nic špatného. Nakonec ale zjistíte, že většina lidí vás bere a vnímá, že tu práci děláte poctivě.

Nebo aspoň si myslím, že ji dělám poctivě,protože chci, aby vesnice byla uklizená, aby lidem tekla voda, svítila světla -takže když večer vypne veřejné osvětlení, budím manžela a on musí rozsvítit. Aby lidi měli co nejnižší poplatek za odpady, aby tady fungoval obchod, byla tu pošta, měli jsme zajištěnou dopravu. Co jiného totiž můžete lidem nabídnout.

Nejsem majoritní zaměstnavatel a nejsem schopná ani ovlivnit to, aby zde někdo postavil firmu. Z jesenického regionu se bohužel firmy stěhují. Dostupnost je špatná. Spravená cesta přes Červenohorské sedlo není vše. A když ve Vápenné zruší dvě firmy a odvezou je k Prostějovu, mladí kluci odchází, chápu to. Jsou to mladí lidé, co chtějí žít. Nechtějí se válet doma a čekat.

Jaká jsem mimo politiku? RT [:ertéčko]. Rodinný typ, říká manžel :-). To je spíš otázka na lidi okolo mě, kteří mě znají.

Rozhodně se nestranním lidem. Máme tady takový spolek, říkáme si Šikovné ručičky. Já jim říkám „Seňórky“. Jsou to dámy v důchodovém věku, se kterými se setkáváme v místní knihovně, jedna z nich je paní knihovnice a kronikářka v jednom. Spolu vyrábíme spoustu věcí, děláme akce pro děti. Jednak se tím snažíme ušetřit peníze, jednak jsou děti rády, když na našich akcích také něco dostanou.

Jednou z našich akcí je„dýňování“. Na zahrádce pěstujeme dýně, už jsme si vydali i  malou dýňovou kuchařku, každá vyrobíme jídlo a děláme veřejnou ochutnávku. Lidi tak zjišťují, že se dá z dýní připravit spoustu věcí. Slaných i sladkých.

Nebo když máme maškarní bál, přemluvím seňórky a jdeme za skupinovou masku. Letos jsme byli za Egypťanky. Manžela jsme přesvědčili, že on musel být ten faraon. Loni jsme se převlékly za japonské gejši a předloni za ruské matrjošky, on musel jít za Ivánka. Na sobotním vodnickém symposiu jsme se převlékly za vodníky a vodní víly, běhali jsme po koupališti a všichni si mysleli, že jsme malinko praštění.

Každopádně nestydím se nechat se na dětský den namalovat jako šmoula. To pak jdeme i na kácení máje a májku odnášíme jako šmoulové přes celé hřiště. To musím vypnout a nemyslet na to, že jsem starostka. Někdo by to asi neudělal, ale mně to nevadí. Někdy už jsem unavená, ale zapojím do toho celou rodinu, své známé a jsem ráda, že je ještě dostatek lidí ochotných se společensky znemožnit :-).Teď by to chtělo, aby se začali zapojovat ti mladší.

Co mi dobíjí baterky? Hodně bylinkaření. Každopádně momentálně mi je nejvíc dobíjí můj roční vnuk, je to nejlepší chlap mého života. Jinak určitě ty akce, i když jsem na koupališti. Pokud je potřeba, jdu něco umýt, prodat lístky. No, a to ke mně pak přijde malý cvrček, zatahá mě za sukni a řekne „ahoj starostko“, to je nejlepší.

Také mě těší, když se mladí vrací ze svých cest a říkají, víte, my jsme srdcem stále v Kraši. Máme u nás šikovného kluka, Přemu, co jezdí po světě a nádherně fotí. Loni jsme mu uspořádali výstavu. Snažíme se tak oslovit a pomoci více lidem, o kterých víme, že něco umí a přitom ani sami nejsou chlubiví. Když jsme udělali malou vernisáž, kam přišli jejich přátelé a známí, cítili se dobře.

….

Kolik mladých se vrací dlouhodobě? To se dá spočítat na prstech jedné ruky, zaplať pánbůh za každého jednoho. Chápu, že finanční stránka je dost důležitá. V mých silách, ani v silách zastupitelstva obce však není vybudovat u nás majoritního zaměstnavatele.

V rámci žulovského mikroregionu jsem třeba navrhovala využít prostory bývalé vidnavské vojenské ozdravovny, následně detenčního ústavu a nyní objektu, který vlastní stát a neví si s ním rady. Máme u nás velký nedostatek míst pro nemocné staré lidi a přibývá případů onemocnění Alzheimerem. Ve Vidnavě je sice oddělení v Charitě, nadruhou stranu je zde takový převis žádostí, že nelze uspokojit až tři roky staré.

Z tohoto prostoru by se mohla stát nejen regionální, ale nadregionální instituce. Místo je nádherné, v klidové zóně, s nádhernou zahradou, kousek od lesa. Jedno křídlo by mohlo sloužit jako ubytování pro rodinné příslušníky. Momentálně jsou tihle lidi rádi, že je ve Vidnavě alespoň turistická ubytovna, kde stráví týden, vyzvednou si tatínka z Charity a chodí s ním na výlet. Myslím, že by to byl velký smysluplný projekt, díky němuž by navíc vznikla pracovní místa.

Samozřejmě, taková práce klade vysoké nároky na psychiku, sociální cítění. Otázkou je, zda by se podařilo zajistit dostatek pracovníků. Musely by do regionu přijít. Už nyní však v Charitě pracují lékaři či ošetřovatelky z Polska. Riziko s sebou nese projekt vždy, není to však důvod, aby se neuskutečnil. Ještě je však o čem přemýšlet.

Jak se lidé mohou dozvědět o tom, co se děje ve Velké Kraši? Svého času jsem stíhala dělat zpravodaj. Dva roky jsem měla na obci stážistku, která nám s tím pomáhala. Jinak se výsledky snažíme prezentovat na webu, pak z usnesení zastupitelstev a z toho, co kdo napíše.

Mladí mě donutili udělat si facebook. První jsem jim říkala, ať se dívají na email, ale oni na to: „Paní starostko, to už je zastaralé.“ Nakonec jsem si profil založila a spoustu věcí sdílím na něm. Jedna holčina navíc udělala profil Velké Kraše. Na ten se ale zase nedostanou ti naši„seňóři“, protože facebook nemají.

Mě osobně mrzí, že vymizeli sousedské sešlosti, slavnosti, posezení. Snažíme se tedy aspoň o besedu s důchodci.Nicméně ti, co nejvíc brblají, stejně nikam nejdou, a když už náhodou přijdou, jen kritizují, nepomůžou.

Lidi, co vypomáhají ve svém volném čase, bez nároku na odměnu, jsou k nezaplacení. Neřeknu, že bych je nechtěla zaplatit, snažím se jim to kompenzovat aspoň tak, že jim upeču domácí chleba, donesu pečený čaj. Lidi to tak berou a nedělají to vždycky jen pro peníze, ale proto, že je to baví. A to se cení.

2 komentáře u „Vlasta Kočí: Vesnice funguje svým způsobem jako rodina

  1. Teda, to jsem ani nevěděla, že Kraš takhle kvete. Děkuji za tento rozhovor a držím paní starostce a celé obci palce!

  2. Starostka je doopravdy bezva baba. Je pro každou legraci a její tým Šikovných ručiček, tak to je dělová koule. Dovedou udělat cokoli co je k užitku, oddechu, zábavě, ochutnání a vždy je u toho nesmírná švanda. Přeji paní starostce radost z vnoučka, zábavu se seniorkami a snad hodně sil a pevné nervy v dalším volebním období.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *