Zuzana Syrovcová: Mít na stěně obraz považuji za stejně důležité jako mít květinu, polštář či přehrávač hudby

 

…Vstoupili jsme do výstavní síně. Jeho pozornost okamžitě upoutal třetí obraz na pravé stěně. Kultovní scéna filmu Kmotr. Přiblížil se k němu a fascinovaně si prohlížel jednotlivé postavy. Pak se otočil, v hlavě spousta myšlenek. „Vidělas to?“ …

…

Už od mala jsem s rodiči chodila „za kulturou“. Měla jsem ráda divadla, prohlídky zámků i muzeí. Čemu jsem ale nerozuměla, byly galerie. Těžko říct, kdy se to změnilo, ale když jsem pak po pár návštěvách tuzemských galerií zavítala do florentské Uffizi, byla jsem více než nadšená.

Těšila jsem se také na vernisáž prodejní výstavy Zuzany Syrovcové a jejího brněnského kolegy Petra Lorenze. Zavítali jsme na ni s přítelem první březnovou sobotu do Divadla Petra Bezruče. Chvíli jsem si myslela, že se domů vrátíme s obrazem Kmotra, tak nás zaujal.  

Každopádně pro mě byla výstava Není plátno jako plátno jiná v tom, že jsem se s jesenickou rodačkou kvůli rozhovoru setkala osobně již den předem. Svým způsobem mi to dalo možnost dívat se na obrazy více pohledy.

Nakonec je škoda, že psaný text nedokáže vyjádřit výjimečnost Zuzany Syrovcové. Lépe to snad dokáží její díla. Naprostou kapku z nich si můžete prohlédnout v textu. Pokud byste si ale chtěli udělat příjemnou kulturní chvilku, zastavte se ještě do jesenického divadla. Její plátna tam momentálně visí až do 29. března.

 

---

 

Jak jsem se dostala k výtvarce…

Řekla bych, že vlohy mám po mamince, i když ta se tomu nijak zvlášť nevěnuje. Její obrázky v památníku tomu nasvědčují. Neměla však takové štěstí, jako já, že by jí bylo umožněno vysněných studií – malby na sklo.

Pamatuji si, že můj zlom nastal na některý Den dětí ve Smetanových sadech. Paní učitelky z lidušky tam měly soutěž v kresbě křídami na chodník. Tehdy jsem nakreslila propracovaný domeček, a tak přesvědčily mé rodiče, aby mě přihlásili na základní uměleckou školu. Tam jsem tedy chodila asi od 3. třídy a paní učitelka Jana Krhánková, která můj talent více rozvíjela, mne pak odrazila dál a připravila mne na náročné talentové zkoušky.

Přihlášku jsme podali na tři školy se zaměřením na návrhářství oděvu. Podařilo se uspět všude. Mezi nimi byla i střední průmyslová škola textilní v Brně a pro tu jsem se i nakonec rozhodla.Odtud jsem chtěla pokračovat na FAVU (fakulta výtvarného umění). Nechtěla jsem jít na malířství, ale na grafický design.

Na střední škole mne ještě tolik malování nebavilo. Spíše kresba. Za to počítače a grafika velmi. Na FAVU mě však nevzali. Přisuzuji to špatné přípravě, protože jsem si na přijímačky donesla jen své malířské práce a ne ty grafické. Přihlásila jsem se tedy ještě na pedagogickou fakultu – obor výtvarná, technická a informační výchova. Říkala jsem si, že FAVU zkusím znovu příští rok, jenže mě to začalo bavit.

Navíc nejsem ani typ, který by si studia dobrovolně prodlužoval. Ne že bych byla premiantka,  ale bláhově jsem se těšila, až si budu vydělávat jinak než brigádami.

Přitom si říkám, kéž by si každý student uvědomil, že léta na školách jsou naprosto jedinečná a neopakovatelná po všech stránkách. Lituji toho, že jsem neabsolvovala i více volitelných předmětů. Po studiích za to platíte na kurzech a seminářích těžké peníze a stejně vám všechno potřebné nestihnou předat. Jenže znáte to, každý si chce cestu k titulu co nejvíce usnadnit a těžko vnímá čas vožený do samostudia jako poklad, který později jako když najde.

…

Snažím se malovat celou dobu, ale až na vysoké jsem dostala takový impuls od kantorů, že jsem na sobě začala skutečně makat. Mám ráda výzvy a pro mě je výzvou i to, když mi někdo nevěří, že něco dokážu J.

Tak se stalo, že jsem přišla s návrhem, co bych malovala a oni říkali, že asi blázním. Pak jsem přišla znovu a už jsem to měla namalované.

Namalovala jsem realistický detail motorky, respektive její motor. Přesně se v tom technicky nevyznám. V něm se odrážely francouzské dveře. Líbil se mi ten kontrast nového a starého. Malba vycházela z fotografie, kterou jsme s přítelem pořídili na dovolené ve Francii. Říkala jsem si, že by reálné zachycení byla pro mě výzva. Ta malba není úplná špička, ale na začátek dobrý :-).

 

…

Co maluji nejradši? Asi každou chvíli něco jiného. Zpočátku to byly spíše krajiny, protože nic tak nenaplňuje jako sednout si do trávy na čerstvém vzduchu a začít skicovat jesenická panoramata. Pak mě bavila figurální tvorba, takže jsem se věnovala černobílým aktům.

Obecně to vždycky byl realismus až hyperrealismus – tedy co nejvíce skutečně zachytit předlohu. Teď už se snažím čerpat i ze své čisté fantazie. Mám i několik abstraktních, pocitových věcí.

K barvám… Ty mám ráda spíš tmavé. Pařížskou modř, Van Dyckovu hněď. Vše, co se dá okolo nich namíchat. Možná i na plátnech jde vidět, že vyhledávám tmavší scény.

Nejvíce se věnuji malbě akrylem, olejem nebo suchými pastely, ale tím má tvořivost nekončí. Ráda aranžuji různé dekorace a někdy sáhnu i do keramické hlíny. To je pro mne relax. Teď mám k tomu sice méně prostoru, ale až naše devítiměsíční holčička přestane všechno objevovat svými ústy, bude to jistě lepší a zajímavější.

…

Jaké mám pocity z mateřství? Vyměnila jsem absolutní svobodu za nekonečnou obavu. Je to ale příjemná výzva a těším se na všechno, co to obnáší. Vždy jsem se cítila šťastná, ale teď jsem skutečně nejšťastnější. Chápu, že bezdětní lidé si tohle nedokáží představit. Ale vlastní krev vás svým úsměvem okouzlí a už to nechcete jinak. Štěstí se nedá uplácat z hlíny, naprogramovat nebo koupit na e-shopu. Zaručeně si jej ale můžete porodit! 🙂

Za svůj největší úspěch považuji, právě to, že jsem šťastná a mám Aničku.

Kdybych to měla vzít z té výtvarné části, tak je to to, že se mi daří stále vystavovat. Také takový jeden kuriózní úspěch byl asi v deseti letech, kdy jsem vyhrála mezinárodní výtvarnou soutěž. Tehdy mi to oznámili mí rodiče, když mne vyzvedávali z letního tábora. Paní učitelka poslala do soutěže některé práce a ta má údajně vyhrála. To mě moc potěšilo, i když jsem byla ještě malá. Jinak doufám, že mě větší úspěchy teprve čekají.

 

…

Není plátno jako plátno…

K současné výstavě v Divadle Petra Bezruče, poprvé vystavuji s brněnským kamarádem a dá se říci i spolužákem Petrem Lorenzem. Naše malířská plátna jsou inspirovaná plátnem filmovým, proto zvolený název.

S Petrem jsme se seznámili na vysoké škole, na některém z volitelných předmětů. On pak odešel na FAVU a nyní ho živí malování i výuka. Už dříve se věnoval filmové tematice, a tak mne napadlo, že bychom uspořádali společnou výstavu. Zeptala jsem se ho, zda se ke mně přidá. On řekl, že teď nic filmového nemá, ale že namaluje a přijede. Dávali jsme to dohromady asi měsíc. On tedy vystavuje čistě nové práce, já tam mám i několik starších.

 

Když je to z filmového plátna…

Z mé strany můžu říci, že jsem se snažila zachytit pro mne stěžejní scény nejrůznějších filmů, na které se vždycky ráda podívám. Například ve filmu Klepání na nebeskou bránu jde o dva smrtelně nemocné muže, kteří nikdy nebyli u moře, a tak se k němu společně vydají. V nebi, se přeci nehovoří o ničem jiném než o moři. Závěrečná scéna je o tom, že se přes všechny možné události dostanou k cíli a já jsem zachytila scénu, kdy kráčí právě k tomu moři. Zní to možná smutně, ale je to v celku velmi vtipný film, s hlubokou myšlenkou.

Jak vznikl nápad malovat filmovou tématiku? Úplně na počátku bylo asi to, že jsme se stěhovali z Brna do Prahy. Přítel jel o týden dřív a mně zůstal jen počítač s filmy, moje malířské věci a matrace J

Čas jsem trávila koukáním na filmy, na které jindy nebyl čas. U jednoho mě napadlo, že by z jeho závěrečné scény byl výborný obraz. Zvláštní, teď by to bylo jinak, tehdy jsem ho však plně viděla před sebou. Šla jsem spát a hned ráno jsem ho začala malovat. Jmenuje se Osudový dotek.

Obecně většina vystavených obrazů vychází ze statických scén, že stopnu film. Ne vždy ale najdu přesně to, co bych chtěla. Něco upravím, spojím pár záběrů.

Mezi další plátna a mnou doporučené snímky patří ještě Pokání, jehož film má dokonalé záběry i kostýmy, Město andělů a scéna, kdy se všichni andělé schází při východu slunce a nemají na sobě zažité bílé oblečení, ale černé a nakonec je tam jediné plátno, které je čistě pocitovou záležitostí, jež představuje film Sedm. Jako 7 smrtelných hříchů.

…

Další výstavy? Před rokem jsem měla první v Praze. Konečně jsem se odhodlala něco uspořádat a doufám, že ne naposledy. Spousta jich byla v Brně a nejvíc asi v Jeseníku. V jesenickém divadle vystavuji samostatně zhruba co pět let. Skupinové výstavy jsou častější.

Někdy si přeji, aby to fungovalo tak, že výtvarníci zajdou na pivo a tam se shodneme na tématu. Tak to ale není. Výstava vzniká z různých témat, technik, lidí. Společné je jen to, že tvoříme. Většinou je organizuje paní Jana Krhánková. Kdo chce, přidá se.

…

Jestli mám nějakou vysněnou galerii, kde bych vystavovala? Určitě tu naši Národní J. Ale jinak jakákoli, která by stála o to, abych u nich vystavovala nebo která by chtěla vlastnit něco ode mne – ať už tuzemská nebo zahraniční. Jakákoliv zajímavá galerie, muzeum, klidně něco malého.

…

 

Ještě k malířství…

Malířstvím se neživím, spíš si sem tam přivydělám. Občas se snažím uspořádat výstavu, abych nebyla líná a nepřestala jsem tvořit. Sem tam se najde někdo, kdo si něco koupí nebo objedná.

Zda by se tím dalo živit? Určitě ano, ale musela bych to vzít za jiný konec. Musela bych se opravdu odhodlat, makat, říct si: končím se vším ostatním a budu jen malovat. Pak bych ale taky potřebovala i někoho schopného na propagování a prodej, protože nejde jen malovat, opírat plátna o zeď ateliéru a plnit zdi své domácnosti. Obávám se ale taky, že nejsem ten typ, co by se vzdal kontaktu s lidmi a zavřel se na celé měsíce do ateliéru.

…

Co se týká těch zakázek, dříve jsem dělala portréty, jenže se nepovažuji za člověka, který by je měl zmáknuté jako jiní malíři. Já to zvládnu leda podle fotografie. Pak to byli psi. Už nevím, jak to vzniklo, jestli mi někdo řekl, namalujte mi psa…

Vzala jsem suché pastely a vyvinula se z toho docela dobrá věc. Nejprve byl jeden pes, druhý pes a pak další. No a naposledy jsem malovala pro jednu paní k narozeninám roubenku. Ta prý udělala velkou radost.

Celkově ohlasy na mou tvorbu jsou naštěstí dobré. I když otázkou je, zda jsou upřímné. Vždycky se to někomu líbí. Těch dražších pláten se ale prodává méně. Souvisí s tím i propagace, ale řekla bych, že častěji rozhoduje cena. Zájemci si ji zřejmě nedokáže rozložit na práci, materiál, originalitu, myšlenku a především čas, protože pak mi to nedává smysl. Jinak se jim líbí.

Kdysi byl zájem dokonce i ze strany města o mé grafiky suchou jehlou, které zobrazovaly naše Jeseníky, za účelem darů při různých diplomatických cestách či jak to jinak nazvat :). Když jsem pak ale sdělila cenu, která byla pouhých 900 Kč za originální kus, zájem opadl. Pak už se tedy divíte všemu.

Originální grafiky mají všechny velkou hodnotu, která neustále roste. V současnosti je tomu tak ale s veškerým uměním, a ten návrat k tomu mě nesmírně těší. Dříve totiž bylo zvykem objednat si například u malíře obraz, ať už pro svou domácnost nebo darem. Nikdo neměl holé zdi. A rodiny těch, co tenkrát neváhali investovat, těší se po letech z vysokého zisku.

Mít na stěně obraz považuji za stejně důležité jako mít květinu, polštář či přehrávač hudby. Vybrané obrazy totiž vypovídají o naší individualitě a pocit z prostoru, kde žijete nebo pracujete, se pak automaticky změní.

Chtěla bych říci, že je-li opravdu problém v penězích, tak se nebojte i tak projevit zájem a věřím tomu, že se s autorem dá něco vymyslet. Je nesmysl ale říci, „Já bych chtěl tento obraz, ale v menším!“

To mě vždycky dostane. Jako by hrálo roli, že když je to menší, musí to být zákonitě levnější. Věřte nebo ne, ale obraz lidi zaujme právě tak, jak je vidíte před sebou. Právě proto si vás získá.

Možná by nějaký bláznivý malíř namaloval zmenšenou kopii, ale byl by sám proti sobě. Obraz ztratí kouzlo. Nehledě na to, že o čisté originalitě už by nemohla být řeč.

…

Mohu-li se ještě vrátit k té finanční stránce… Zaujala mne věta, kterou jsem zaslechla od jednoho z mých úspěšných šéfů a já si ji s dovolením ještě trochu poupravím: Nemáš-li na něco, neměl by sis půjčovat, ale ani šetřit… jen najdi způsob, jak více nebo rychleji vydělat.

Člověk začínal a za malý portrét chtěl dvě stovky. Kdyby to maloval nyní, už si řekne patnáct set. Důvody jsou různé. Tenkrát si třeba tolik nevěřil, nebo mu připadalo pět set hodně. Vtipné je, že jsem jako malá tvrdila, že si za své práce nenechám platit, že je vždy daruji. Moc dobře to ale nefunguje. Nejen, že bych nevydělala a materiál bych neustále dotovala z jiných přivýdělků, ale také by mě to nikam neposouvalo.

S každým prodaným kusem mám radost, že někoho oslovilo něco, co jsem vytvořila já. Také mne to pak neobyčejně láká tvořit dál i víc. Stejně když se něco prodá, zase se investuje do pláten a dalších barev, trávíte s tím mnohdy dost času. Například oblíbený obraz Kmotr. Vyobrazená scéna není až tak složitá, přesto trvalo několik let, než jsem ji dokončila.

O tom, že tvorba umění není vždy výdělečná, by vám mohli povídat někteří mí profesionálnější kolegové, kteří mají věčně hluboko do kapsy. Naproti tomu takový Gerhard Richter je asi jeden z nejbohatších žijících malířů.  Například jeho krajinomalba Ledovec, se vydražila za půl miliardy. Jsou umělci, co si žijí na vysoké noze, ale zdaleka jich nebude ani polovina.

…

Co mě pohání v malování?  Vždycky mě nakopne sluníčko. Jakmile svítí, dobře se mi vstává, jsem v pozitivní náladě a šla bych malovat. Jsem schopna malovat až do té chvíle, dokud dokáži rozpoznat, zda jsem si nabrala na štětec bílou nebo světle žlutou. Tmavě hnědou nebo černou. Modrou nebo fialovou. J

V opačném případě pokračuji až při další příležitosti. Je to škoda, protože jsem spíše noční tvor. Noc je krásně dlouhá a neobyčejně klidná, že slyšíte i schnutí barev. Nicméně v ateliéru potřebuji mít ideální světlo, umožňující mi s jistotou namíchat jakýkoliv odstín.

Stává se ale, že už jsem s tvorbou nemohla přestat. Nejtvořivější období jsem měla při vysoké škole, ale mám vzpomínku i na jeden takový zvláštní den, kdy jsem přišla po práci domů a malování mne tak chytlo, že jsem ani nezpozorovala, že je mi zima a téměř na to nevidím.

Tehdy jsem měla potřebu malovat jen do velkého bloku s tvrdými papíry. Vymyšlené portréty s výrazy představující pocity a možná i vlastnosti. Když se z práce vrátil můj přítel, zjistil, že nám vyhořely téměř všechny zásuvky. Musel to zjišťovat a řešit sám, protože já nemohla přestat. V duchu jsem si říkala… to je ale divné, mě přece portréty nikdy nebavily …

Můj přítel právě velmi zapadá do mého uměleckého světa. Celou dobu mne neobyčejně podporuje a to i nyní na mateřské. Skvěle se doplňujeme. On má dokonalé nápady, já zase spíše vynikám v jejich realizaci. Zároveň je mým největším kritikem :).

…

O mně a mé tvorbě

Na začátku mi dveře otevřelo Brno, pak Praha a všeobecně lidi, které jsem tam potkala. Do Brna jsem šla hlavně za studiem, ale jak už to tak bývá, s nabitými zkušenostmi a rozšířenými kontakty, se mi otevřely i brány jiné. Brno, to je samá kavárna a galerie. Umění mne tam doslova pohltilo.

V Praze žiji už šestým nebo sedmým rokem. Přestěhovala jsem se tam s přítelem. On se chtěl vyhranit ve svém oboru a přiučit se něčemu novému. Já jsem práci v Brně zrovna neměla, nebyla jsem tedy proti.

Sehnat práci v Praze ale také nebylo úplně jednoduché. Pracovala jsem nejdříve v realitní kanceláři, pak jsem prodávala ve výtvarných potřebách a nakonec jsem odcházela na mateřskou dovolenou z pozice office managerky z úspěšné advokátní kanceláře.

Kdybych se vrátila do Jeseníku, což mne i několikrát napadlo, že bych se do Jeseníku mohla hlavně teď, když jsem na mateřské, asi by mne lákal podobný vyšší post nebo přímo vlastní podnikání, po kterém i toužím.

Na podnikání v umění zatím nemám odhodlání. Baví mě i učit lidi, vedu proto nějaké skupinkové kurzy či nabízím soukromé hodiny. Zájemci se stále hlásí a to mne těší.  Přestože jsem vystudovaný pedagog, do školství bych se zatím moc nehrnula. Jediné, co mne stále láka je učit na vysoké škole.

A zařídit si v Jeseníku svou galerii? Rovněž lákavé, není to ale ani úplně ono. Mám ráda kontakt s lidmi, a to je možná jeden z důvodů, proč se nezavírám jen v ateliéru. Do galerie by přicházelo možná dost lidí, ale na vlastní malování bych už pak nemusela najít čas. A to bych nikdy nedopustila. Ani kdyby mi amputovali končetiny, vždycky si najdu způsob, jak tvořit.

Nicméně v Jeseníku mám stále celou rodinu a své přátelé. Čím jsem starší, tím více mám ráda zdejší krajinu. Teprve před pár lety jsem se naučila lyžovat, takže už miluji i ty naše zimy. 🙂