Sára Al-Wahaishi: Lidi v Jeseníku vnímám otevřené změnám.

Od srpna má město Jeseník svou městskou architektu. Stala se jí architektka a urbanistka Sára Al-Wahaishi, první z říjnových Women of Jeseníky…

…Na začátku rozhovoru se každé ženy ptám, jaká byla její dosavadní cesta. Jak se dostala k tomu, co dnes dělá. Stejně tak jsem se zeptala i Sáry. Následovalo barvité líčení drobných epizod jejího života, které dohromady vytvořily jasný obraz nikoliv městské architekty ve smyslu pracovní pozice, nýbrž obraz člověka, jehož srdce bije pro Jeseníky.

Rozhodně je zajímavé si poslechnout nejen to, co Sáru v jejím směřování ovlivnilo, ale také její názor na rozvoj města. Pokud byste se s ní chtěli setkat osobně, máte příležitost již ve čtvrtek 4. října v rámci akce Park žije! Den architektury. Program naleznete zde.

Jaká byla má cesta k tomu, že jsem se stala městskou architektkou v Jeseníku?

Táta je Jemenec, do Česka přišel studovat vysokou školu, nyní je to Fakulta tropického zemědělství České zemědělské univerzity. Tam potkal mámu, se kterou chvíli žili v Praze, ale pak se přestěhovali sem, a tak jsem se ocitla v Jeseníkách.

…

Co mě ovlivnilo? Od mala jsem měla možnost hodně cestovat. Když se člověk dostane do Jemenu, který v současnosti patří mezi nejchudší zemi světa, je tam válka, humanitární krize, stát kompletně selhává, hodně vnímá rozdíly ve společnosti, v architektuře, infrastruktuře. Já jsem vyrůstala v tom, že obě kultury – jak evropská, tak arabská – jsou běžné. Rozdílů jsem si všimla, až když jsem jela s kamarádkou do Indie na stáž. Ona tam byla po celou dobu přešlá. Přestože procestovala Evropu, Ameriku, Rusko, byl to pro ni kulturní šok.

Do Jemenu jsme jezdili co dva roky ještě na základní škole. Tehdy tam byl velký stavební boom. Lidi objevili beton a betonovali úplně všechno. Mají tam problém s černými stavbami, slumy tvoří betonové pixle jedna vedle druhé.

Všímala jsem si, jak to infrastruktura nestíhá pojmout. Jak to tam není uchopené. Přemýšlela jsem, proč to u nich nefunguje. Stál tam například nádherný přístav, dnes už nejspíš rozbombardovaný, nicméně v kontrastu se slumy to vypadalo příšerně. Říkala jsem si, že až budu velká, změním to.

…

Další věcí, která mě dovedla k tomu, co dnes dělám, byl Jeseník. Studovala jsem na zdejším gymnáziu, ráda jsem kreslila a počítala. Bavila mě matematika a fyzika. A také mě bavilo organizování akcí. A pak moji sestru napadlo, jestli se nechci stát architektkou.

Dostala jsem se do Prahy na Fakultu stavební ČVUT. První ročník byl šílený. Zároveň jsme studovali lidi z gymnázií, staváren a lyceí. Zhruba třetinu vyhodili a na konec nás došla také zhruba třetina.

Na jednu stranu mě škola bavila. Měli jsme například ateliéry. Zadali nám téma, které jsme chodili konzultovat s architekty a dalšími a po semestru jsme projekt dokončili.

Na druhou stranu to bylo náročné. Škola byla otevřená i přes noc a jeli se tzv. nocovky, protože jsme pro množství projektů často nestíhali. Prezentace jsme chystali v programech, které nás nikdo neučil. Mně bylo nejbližší pravítko a fix, ale to nám tolerovali jen v prváku. Díky metodě pokus omyl jsem však docela zocelená. Co mi však skutečně vadilo, bylo to, že v nás jak ve škole, tak v ateliérech pěstovali nevraživost a soutěživost. To je podle mě hloupost, protože jako architekt musí člověk umět pracovat s lidmi a v kolektivu.

…

Jak jsem řešila frustraci ze školy? Našla jsem si práci. Dělala jsem to vždy, když jsem nevěděla co a jak. Na gymplu jsem takhle provázela v Jeskyních Na Špičáku a byla to nejlepší škola. Naučilo mě to komunikovat, mluvit, prezentovat. Na vysoké jsem pak hledala místo v oboru.

Měla jsem štěstí a dostala se do dobrého ateliéru Studio Acht. Ze začátku jsem byla ve stresu, ale všichni tam byli moc hodní a ochotní. Jednalo se o nadnárodní společnost s dlouholetou tradicí, v níž pracovali skuteční odborníci. A moje zkušenost je taková, že čím schopnějšího člověka poznáš, tím víc je skromný a chápe, že to není lehké, když někde začínáš.

Práci mi dohodil spolužák, se kterým jsme měli jeden společný předmět v prváku. Tehdy jsem mu pomohla s něčím, čemu v předmětu nerozuměl. Rok na to jsme se potkali a bavili jsme se o práci. Řekl mi, že jeden jeho známý hledá někoho na výpomoc na lepení modelů. Když jsem tam pak zavolala, už prý nikoho nepotřebovali, ale dokázala jsem se prosadit. V ateliéru jsem se pak chytla pod jednoho mladého architekta, který se věnoval urbanismu.

V době, kdy jsem studovala, se urbanismus nenosil. Říkalo se, že je to přežitá věc komunismu. Znamenalo to paneláky a každý chtěl dělat raději umění než urbanismus.

Nicméně ten architekt potřeboval kresliče. Dělaly se velké projekty, a zatímco jeden musí být mozek, druhý dělá ruce. Tak jsem kreslila, dělala modely. Pro jednu městskou část v Praze jsme udělali studii na území a to mě nadchlo. Počítala jsem, kreslila a on pak za mnou přišel a zeptal se mě na názor. Z toho jsem byla v šoku, protože ve škole naše myšlenky nikoho nezajímaly. Na to jsme byli moc mladí a nic jsme neuměli. On bral moje názory, naučil mě o myšlenkách víc mluvit a myslet v kontextu.

Tak mě začal zajímat urbanismus. Dělat interiér je sice super, ale jeho životnost je asi pět let. U domu pak asi padesát let, u těch dobře budovaných německých sto. Urbanismus se však týká stovek až tisíců let, vždyť dodnes některá historická města stojí na starověkých základech. Základní projekt možná trvá padesát let, říká se však, že správný urbanista se svého projektu nedožije. To je trochu deprimující, ale člověka to povznáší nad to, že kupříkladu barvy domů jsou šílené.

Co mě jako urbanistu zajímá? Dostatek bytů, dostatek parkování. Například panel jako materiál není problém. Problém by byl to, že se postavila spousta sídlišť, ale nikdy se nedodělala jejich zázemí. To znamená školky, školy, obchody.

Pokud je dům červený, je to smutné, ale za deset let se jeho barva bude řešit znovu a lidi budou chtít moderní věci. Urbanista se snaží vidět víc do budoucna a vnímat klíčové problémy. Třeba to, že se u stavby sídliště nikdy nepřemýšlelo o dostatku parkovacích míst.

…

Zda jsme zkusila i práci mimo obor? Po bakalářském studiu jsem dostala příležitost v organizaci reSITE (pozn.: jedná se o globální neziskovou organizaci, která se snaží zlepšit městské prostředí).

Věřím v to, že když člověk někde pomůže, jinde se mu to vrátí. Měla jsem tak spolužačku, která chtěla stážovat, ale nevěděla jak začít. Zatímco v dnešní době je nedostatek architektů a studenti začínají být ti ofrklí, tehdy po stavební krizi nás nikdo nechtěl zaměstnat. Pomáhala jsem ji a ona se dostala do zajímavé firmy. Pak mi jednou přeposlala email, který byl rozeslán do vybraných ateliérů. Do reSITU hledali asistentku hlavního koordinátora festivalu. Naivně jsem si myslela, že se na této pozici vaří kafe, nosí obědy a tisknou papíry.

Každopádně si mě pozvali na pohovor, kde jsem zjistila, že hlavní koordinátorka tehdy dostala Fulbrightovo stipendium, jela na půl roku pryč a hledala někoho, kdo by ji v době největších příprav festivalu zastoupil na plný úvazek.

Tehdy to byl festival vztahující se k městům a ekonomii. Téma se takhle mění každý rok, reSITE vypíchne to, co se aktuálně nejvíc řeší a osloví odborníky. Jednalo se o jednu z prvních platforem, která zprostředkovala komunikaci mezi odborníky, politiky a veřejností. Takhle spolupracovali třeba na projektu Ladíme Prahu. Pozvali tehdejšího primátora, spolky, veřejnost a učili se dělat debaty, což už je dnes běžnou záležitostí.

Na pohovoru jsem tedy zjistila, že jsem se hlásila na něco jiného, ale neodradili mě od toho. Nakonec jsem však ráda, že jsem se nestala hlavním koordinátorem, ale vzali si mě jako osobní stážistku.

Tam jsem se naučila základní postup, jak někde začít něco dělat. Mapovala jsem, sepisovala jsem aktivní spolky, galerie, osobnosti Prahy. Vytvářela jsem databáze, oslovovali jsme a propojovali lidi. Dále se zjišťoval zájem v území. To k urbanismu patří.

Potom se uskutečnil festival, jehož principem byla dvoudenní konference plná řečníků a diskuzí. To mě oslovilo.

Jak mě stáže ovlivnili ve škole? Vše mi hrozně pomohlo při diplomu. Otevřelo mi to oči. Předtím jsem balancovala, jakým směrem se vydám. Pak jsem si spoustu věcí vyzkoušela na stáži, zjistila klady a zápory. Ve škole se jelo podle plánu, ale v reálu to nikoho nezajímalo. Díky tomu jsem se pak mohla věnovat předmětům, které jsem mohla využít v budoucnu. Navíc pak při práci v oboru jsem věděla, čemu se věnovat a co lze opomenout.

…

Čemu jsem se věnovala po škole? Pracovala jsem v klasickém ateliéru, kde jsem měla dobrý kolektiv. Dělali jsme zajímavé projekty, interiéry, bytový dům nebo jsme vyhráli soutěž pro společnost sídlící ve Vídni.

Následně jsem pomáhala kamarádce v Plzni při festivalu Náplavka k světu. Chystali jsme třídenní workshop pro studenty. Bylo to asi pět let od doby, co reSITE začal řešit tyto debaty – nechci říct, že byli jediní, ale byli hlasití – a tady šlo vidět, že lidi už si zvykli víc debatovat.

V tom například vidím problém společnosti. Lidi nejsou zvyklí ovlivňovat veřejný prostor, nebo ani neví, jak to udělat. Bojí se, že se změny uskuteční o nich bez nich, že aby byli slyšet, musí křičet a být konfliktní. S tím se nyní setkávám hodně právě z pozice městské architekty. Někteří lidi se mnou od začátku vstupují do konfliktu, a tak se to snažím stlačit zpátky, protože nemají důvod.

Každopádně v Plzni jsme řešili jednu náplavku za druhou. Poté jsme s Galerií Jaroslava Fragnera začali prosazovat Landscape Festival, týkající se urbanismu, krajiny a města. Myšlenkou bylo v Plzni zapojit všechny spolky, aktivní obyvatele, samosprávu města a vedení. Festival fungoval na té bázi, že se lidi nejen zapojili, ale pomocí intervencí se ověřoval prostor, který nefungoval.

Konkrétně jde o to, že se použije například land artu, architektury nebo nějaká instalace proto, aby lidi o daném místě začali přemýšlet. Většinou se pak mluví kriticky, ale důležité je to, že si občané udělají názor a zajímají se o to, kdo za tím stojí, kdo nese zodpovědnost, komu mohou říct, že jim to vadí. To je klíčové – přemýšlet jak věc ovlivnit, když se jim něco líbí nebo nelíbí.

Ve stejnou dobu už jsem pracovala pro City Upgrade a touhle intervencí jsme dělali dočasný přístup pro Náplavku k světu. Postavili jsme schody, posezení a molo. Byl to třídenní workshop a překvapilo mě, že se připojili i lidi, co šli jen okolo venčit psy. Pomáhali nám dělat vruty, sbíjet palety, čistit, hoblovat. Třeba jen na půl hodiny a pak si s námi dali pivo. To je podle mě také důležité, naučit lidi zapojit se do dění a pracovat na něčem, co poslouží všem.

…

Jak jsem se vrátila do Jeseníku? V City Upgrade jsem dělala studie, jedna se týkala i Jeseníku – koncepce územních studií Smetanových sadů a sídliště Pod Chlumem. Pořád mě ale mrzelo, že pracuju v Praze, nebo Plzni.

Navíc když jsem jezdila spolujízdou, hodně lidí mluvilo o tom, jak Jeseník ožívá. O nových stezkách, akcích, festivalech. Zjišťovala jsem, že se toho děje spoustu zajímavého, až mám pocit, že Jeseník je tam, kde Praha před deseti lety a bude jen vzkvétat.

Dostala jsem nabídku dělat tady jeden projekt a také už jsem dělala pár věcí sama na sebe. Jelikož jsem měla šanci se uživit, rozhodla jsem se vrátit zpět. Prahy jsem byla přesycená, i když asi jako každý středoškolák jsem se původně na gymplu nemohla dočkat toho, až odsud odejdu.

Proč jsem chtěla pryč? Nic se tady nedělo. Navíc když jsem cestovala, viděla jsem, kde se mohu mít lépe. Přes Ligu arabských států jsem byla dvakrát na stáži v Indii. Díky tomu jsem se účastnila různých konferencí na téma spolupráce.

V Indii se to řešilo hodně, protože tam žije spousta kultur a zvláště pak Arabů. Na druhou stranu v arabských státech pracuje spousta Indů a takhle to pendluje. Líbilo se mi nadšení z toho, jak navazují kontakty, spolupráci, začleňují se. Tvořili centra na začleňování všech kultur. Učili jazyky, zajišťovali právní pomoc. S tím jsem se setkala poprvé a myslela jsem si, že všude ve světě to jde, jen v Jeseníku ne. Že Jeseník je malý a já přitom chtěla být všude a vidět vše v tom velkém světě.

Nicméně nyní Jeseník vnímám jinak. Někdo chce možná vystavět kruhový objezd, jiný zase světelnou křižovatku, ale to jsou drobné věci ve srovnání, že se Jeseník stává turisticky velmi atraktivním městem.

Spousta lidí se vrací nebo se plánuje vrátit. Když jsem jezdila z Prahy spolujízdou, slyšela jsem, kolik mladých koupilo stavební pozemky. Dokonce je problém ještě sehnat stavební parcelu. Spousta lidí také stráví dva až tři dny v Praze a zbytek tady na home office. Je to pro ně výhodnější než za současnou cenu kupovat byt v Praze.

…

Jak je podle mě možné, že je v Jeseníku nedostatek stavebních pozemků, domů, či bytů? Bydlení řeším v rámci poradenství v oblasti bydlení v jiném projektu. A vnímám, že v jednom velkém domě velmi často bydlí po odchodu mladší generace jeden důchodce a malé rodiny mají nájem v malém bytě, který je mnohdy drahý a s nedostatkem prostoru.

Dříve bylo v Jeseníku o dost více lidí než dnes, nicméně v jednom domě bydleli až tři generace a fungovalo to. Společnost se chovala ekologicky, ekonomicky. Nyní každý touží po tom svém.

…

Jaká kvalita architektury se staví? To raději nekomentuji. To je etapa, která z urbanistického hlediska znamená nezbytně nutné zlo. V západní Evropě už to proběhlo a nyní se domy bourají či rekonstruují. Lidi se však sami musí naučit architektonickou kvalitu a pak ji začnou vracet. Když tedy někdo šíleně něco zateplí, tak mě to sice mrzí, ale mrzí mě to proto, že si to do desíti let uvědomí a pak to bude nákladně předělávat zpět.

Spousta lidí sice začala stavět, ale bohužel většina z nich má také předsudky. Mít architekta je podle nich snobárna.

…

Proč jsem se přihlásila na pozici městského architekta? Chtěla jsem se podílet na rozvoji města. Jsou zde setkání s občany, zajímavé spolky. Měla jsem zkušenosti a vnímala jsem jakousi zodpovědnost, že musím tomuto místu něco dát, vrátit, obohatit ho.

…

Jaké to je být městskou architektkou? Náročnější než jsme si myslela.

Pracuji jako externí konzultantce na 50 hodin měsíčně. Nemám kancelář, ale mám úřední hodiny. Ty jsou docela vytížené. Zatím za mnou chodí lidi, které mám v povědomí. Předkládají mi zajímavé myšlenky, záměry.

Sama zatím zjišťuji podhoubí, analyzuji situaci a vytvářím si databázi kontaktů. Dělám kolečko po odborech, podnikatelích, aktivních lidech. Snažím se setkat s každým, kdo je ochotný se se mnou setkat a kdo si myslím, že je schopen něco ovlivnit.

Město nebude samo nikdy schopno rozhodovat ve velkém měřítku, pokud nemá majetek. V 90. letech byl velký trend všechno, co bylo původně všech, prodat. Městům se omezil rozpočet a musela se starat o to, co je finančně náročné. Proto začalo prodávat majetek, jenže spolu s tím ztrácely rozhodovací moc.

Město tak sice může vytvořit územní plán, ale to jsou jen barvičky ukazující, že někde může stát bytovka a jinde supermarket. Finální podoba se z toho nevyčte. Je to sice důležitá, ale obecná dokumentace.

…

Co je obsahem pracovní schůzky mě jako městské architektky? Dopředu si načtu potřebné informace, pak se ptám, zda má například odbor dopravy nebo investic koncepci. Většinou dostanu výroční zprávy, představí mi jejich zájmy, ukáží, zda se něco aktuálně řeší. Zajímá mě i osobní názor a nakonec se ptám, za kým bych měla jít dál.

Někteří jsou nadšení, jiní se bojí. Mají pocit, že jsem se za nimi stavila, abych jim řekla, že něco dělají špatně. To však nemám v plánu. Projekty trvají několik let, mají své opodstatnění, schvaluje je město.

Pro mě je výhodou, že jsem z Širokého Brodu. To znamená, že se politicky nevyhraňuji, což bych jako městská architektka ani neměla dělat. Jedná se o pozici, která není zákonem daná. Záleží na městu, jak si ji definuje. Pravidlem je pouze to, že by architekt neměl tvořit na území, kde dělá městského architekta. Nemám v Jeseníku žádnou zakázku, a to z důvodu, abych pak mohla být nestranná.

Jinak se mnou úředníci jednají opatrně. Nikdo neví, jak dlouho tady budu. Už jsem se setkala s názorem, že jsem mladá a dlouho tu nevydržím, protože pro mě Jeseník bude malý. Takové závěry nerada dělám, protože tady chci zůstat a to dlouho.

…

Jak podle mě Jeseník vzkvétá? Je tady zdravé aktivní podhoubí. Funguje Rada seniorů, nyní i Rada studentů. Starší versus mladí. Jeden můj profesor říkal, že není nic lepšího než kombinace zkušeností a mladé inspirace.

Myslím, že hodně lidí si to neuvědomuje. Na mladé se dívají jako na ty naivní. Nicméně pokud chceme něco změnit, člověk v sobě jistou naivitu musí mít, protože kdyby věděl, co vše projekt obnáší, raději se na to vykašle. Sama to znám moc dobře, na začátku každého festivalu a projektu jsem byla plná elánu, měla jsem velké oči. Na konci byla radost, ale i vyčerpání a přemýšleli jsme, zda do toho půjdeme znovu. Ale byli jsme chytřejší o zkušenosti.

Jako další důležitou věc pro Jesenicko vnímám to, že se navracíme ke spolupráci s Polskem. Česko-polská spolupráce u nás vždy byla. Vidnava bývala královským městem, které z tohoto spojení čerpalo. Vždy tady jezdilo hodně Poláků. Oni k nám na hory, my k nim na trhy. My k nim na jahody, oni k nám na hřiby. Funguje to a spolupráce by se měla prohlubovat. Město začalo spolupracovat s vysokou školou v Nyse a znám už takhle tři lidi, co se rozhodli jít na studia do Polska, protože je to pro ně blíž než do Ostravy nebo do Olomouce.

Nakonec vnímám to, že Jeseničtí jsou otevření, i když sami si to neuvědomují. I s rasismem jsem se setkala v daleko větší míře v Praze a to i mezi spolužáky. V té chvíli jsem si říkala, že jsem skutečně mezi tou „elitou“ národa.

Na Jesenicku žije v souvislosti s vysídlením a následným přistěhovalectvím spousta lidí z celého světa. Slováci, Rusové, Ukrajinci, Řekové, lidi z Kosova. Zatímco také u nás žije menšina Romů, na rozdíl od jiných měst u nás nejsou ghetta. Jsou to rodiny, které jsou součástí naší komunity.

Táta mi říkal, že jeho začátek tady nebyl vůbec jednoduchý. Šel do obchodu a prodavačka ho pronásledovala kvůli tomu, že si myslela, že jde krást. Pak se zase šířilo to, že je Arab a tudíž musí být ropný šejk a ukrývat doma miliony.

Takové bludy trvaly několik let a pak si všichni zvykli a naši rodinu berou. Když se dokonce řešila migrační krize, která tady v Česku skutečně není, sousedi se k nám chodili ptát, jak to je, zda je chceme ovládnout. My jim vysvětlíme, že je nechceme ovládnout, zvlášť tady v Jeseníku ne J. Dají si víno a jsme v pohodě. Naopak, když za námi přijela rodina a ženy měly na hlavě šátky, nikdo nic neřekl, ale zajímal se, chtěl je poznat.

…

Lidi v Jeseníku vnímám otevřené a otevřené změnám. Působí zde spousta nadšenců, aktivních lidí, podnikatelů a většinu z nich ani nestíhám obejít. Vrací se spousta mladých lidí, co tady chyběli, a věřím, že už za krátkou dobu bude Jeseník tam, kde jsou jiná města dnes.