Helena Paschkeová Aby naše charitní služby byly vyhledávané a lidé se v nich cítili dobře

Pod slovem „charita“ si asi většina z nás představí pomoc lidem v nouzi. Charita s velkým CH je nestátní nezisková organizace, která poskytuje služby i na Jesenicku. A to především seniorům jak v podobě pobytových služeb v domech pokojného stáří, tak v podobě domácí péče (včetně zdravotní péče), ale i dalším klientům.

Charita Jeseník má už téměř deset let za ředitelku Helenu Paschkeovou. Jak se dozvíte v rozhovoru, profesní život Heleny Paschkeové jde s historií Charity Jeseník ruku v ruce už od porevolučních prvopočátků. Ačkoliv dnes stojí paní Paschkeová za týmem více než devadesáti zaměstnanců a službami pro desítky až stovky klientů, působila na mě v průběhu našeho listopadového rozhovoru v kanceláři Charity překvapivě skromně až nesměle. V první odpovědi na mou žádost o rozhovor mimo jiné napsala „Určitě jsou na Jesenicku ženy, které toho dokázaly a udělaly mnohonásobně víc.“

Těší mě, že i přes počáteční váhání Helena Paschkeová s rozhovorem nakonec souhlasila – k ženám, které toho na Jesenicku hodně dokázaly, určitě patří. (Rozhovor se odehrál v listopadu loňského roku)

Jaká dosavadní životní cesta Vás dovedla k tomu, co nyní děláte?

Vždycky jsem si myslela, že moje cesta povede do oblasti ekonomiky a účetnictví. Hned po dokončení gymnázia jsem vystudovala nástavbu, která se zaměřovala na výpočetní techniku a účetnictví.

V roce 1992, tedy pár let po revoluci, jsem nastoupila do své první práce na místo ekonoma do Charitního centra v Bílé Vodě. Jednalo se o zařízení, ve kterém byly ještě z dob komunismu centralizované řeholní sestry v seniorském věku, a Charita se o ně starala. Tato činnost se ale postupně utlumovala, protože sestry se v průběhu let stěhovaly zpět do svých původních působišť a mateřinců. Když byly v roce 2000 téměř všechny řeholní sestry přestěhovány, má pracovní kariéra v Charitě v Bílé Vodě skončila.

V únoru 1994 byla oficiálně založena Charita Jeseník, která již začala rozvíjet jiné činnosti. S těmi jsem se postupně seznamovala už během své práce v Bílé Vodě, zajímalo mě, co se v této oblasti děje. Po svém odchodu z Bílé Vody jsem Charitu i tak vnímala zpovzdálí, protože jsem se potkávala s mnoha lidmi, kteří v ní byli angažovaní.

Nějakou dobu jsem pak pracovala mimo charitní oblast, prodávala jsem knížky v Knihkupectví Domeček v Jeseníku. Práce zde mě moc bavila. Četba knih byla vždy můj velký koníček a tady jsem mohla poznat vše z druhé strany. Jednou za mnou ale přišel tehdejší ředitel Charity Robert Neugebauer, jestli bych mu nechtěla dělat asistentku. Ráda jsem té možnosti využila a vrátila se do charitního prostředí, které jsem částečně znala – mohla jsem tak být nápomocna dalšímu rozvoji Charity na Jesenicku.

Když Robert Neugebauer skončil a bylo vypsáno výběrové řízení na pozici ředitele, rozhodla jsem se, že se přihlásím, a nakonec jsem byla jsem vybrána. Ředitelkou jsem se stala v roce 2010, po čtyřech letech práce na pozici asistentky a následně zástupkyně.

„Skorošice jsou dobré místo k žití…“

Pocházíte z Jesenicka?

Ano. Bydlím tady celý svůj život vyjma dvou let, kdy jsem po absolvování jesenického gymnázia odjela na studia do Valašského Meziříčí. Pak jsem se sem ale vrátila zpátky – za prvé za zaměstnáním, které jsem tady měla slíbené, a taky mi přišlo přirozené bydlet tam, kde jsem se narodila, žila, vystudovala.

Čím je podle Vás Jesenicko charakteristické?

Ze své pozice vnímám, že je tady více lidí, kteří si navzájem pomůžou v mnoha oblastech. Náš region je za horami, takže lidé nemůžou vždycky spoléhat na někoho z Prahy nebo z Olomouce. A – asi i kvůli tomu, že si Jesenicko prošlo mnoha různými těžkostmi od války až do dnešních dnů – lidé jsou tu svérázní, ale dobrosrdeční.

Působíte v obecním zastupitelstvu ve Skorošicích. Jak se v této obci žije?

Jsem skorošický rodák. Skorošice jsou dobré místo k žití. Myslím, že ve vesnici se toho za posledních třicet let podařilo hodně zrenovovat a daří se dělat i dál.

Jako v každé menší obci se všichni známe, což je velká výhoda. Připravuje se hodně akcí pro děti, pro seniory, ale i pro ostatní – například taneční pro dospělé. Myslím, že to je fajn. A pořád ještě máme naštěstí školu.

Skorošice hodně proslavily letní skorošické slavnosti, které se konají vždy v srpnu už tak devátým desátým rokem a sjíždí se na ně lidé z celého Jesenicka. Je to jedna z aktivit, do které se zapojí skoro všichni skorošičtí.

Samozřejmě jsou i věci, které se dají stále vylepšovat. Ale mně samotné se ve Skorošicích bydlí dobře a snažím se přispívat, co to jde a co mi Charita časově dovolí. Teď jsem ale více pohlcena prací v Charitě než doma ve své vesnici, kde bydlím.

„Když se sjednotí celá „charitní“ rodina, dokážou se vybojovat i velké věci“

Zpátky k Charitě. Jak se organizace postupně vyvíjela?

Charita Jeseník nedávno oslavila pětadvacet let činnosti. Za dobu své existence poskytovala široký rozsah služeb – některé původní služby už dnes vůbec neexistují, naopak některé dnešní nově vznikaly v průběhu času. Vždycky jsme se snažili reagovat na poptávku po službách ve společnosti.

Úplně na začátku se začínalo s ozdravnými pobyty v Bílé Vodě – většinou pro sociálně slabší nebo vícečetné rodiny. Charitní služby měly tehdy převážně podobu pobytových služeb, a to časem především pro seniory. Postupně se začal budovat domov pro seniory v Bílé Vodě a pak ve Vidnavě. Dnes provozujeme Domov pokojného stáří sv. Františka v Javorníku (právě probíhá jeho celková rekonstrukce, takže klienti jsou dočasně přestěhovaní do Vlčic) a Domov pokojného stáří sv. Hedviky ve Vidnavě. Kromě toho máme ve Vidnavě také Charitní dům sv. Anežky – domov se zvláštním režimem pro seniory trpící stařeckou demencí nebo Alzheimerovou chorobou. Ve Vidnavě funguje také naše Vývařovna AVE, která zajišťuje stravu především pro naše domovy a pro veřejnost z Vidnavy.

Vedle pobytových služeb začala Charita postupně poskytovat pečovatelskou službu a také domácí zdravotní péči. V rámci Charitní pečovatelské služby pomáhají naše terénní pečovatelky klientům zvládat péči o sebe i domácnost, aby mohli klienti zůstat co nejdéle v domácím prostředí – tuto službu poskytujeme na Javornicku a Žulovsku. Odbornou domácí zdravotní péči poskytují naše terénní zdravotní sestry na celém území okresu Jeseník – díky ní nemusí být naši klienti hospitalizovaní nebo nemusí docházet tak často do zdravotnických zařízení.

Pak máme v Jeseníku Denní stacionář Šimon určený pro klienty s mentálním nebo kombinovaným postižením, ten má v tuto chvíli dvanáct klientů. Příkladem služby, která reagovala na aktuální potřebu a stala se postupně hojně využívanou, je také půjčovna kompenzačních pomůcek.

Kromě výše uvedených dlouhodobých služeb poskytovala Charita v minulosti podporu například uprchlíkům z Kosova ubytovaným ve Vidnavě nebo pomoc lidem v době povodní. Tím, že má Charita celorepublikovou síť, může rychle zmobilizovat síly a sehnat lidi i materiální pomoc.

Jakou mají lidé na Jesenicku, kteří nejsou klienti Charity a ani v ní nepracují, možnost zapojit se do dění nebo akcí Charity?

Již tradiční akcí je Tříkrálová sbírka. Další charitní akce pro veřejnost pořádáme až poslední roky. Pro širokou veřejnost to jsou vesměs přednáškové aktivity, na které přichází lidé se zájmem o dané téma, nebo dny otevřených dveří v našich zařízeních, na kterých představujeme, co která služba nabízí a co je pro ni důležité. Dále je to třeba piknik ve vlčickém parku nebo opékání na zahradě s klienty a jejich rodinami nebo kamarády. Když slavil Denní stacionář Šimon v loňském roce dvacet let své existence, klienti si společně se zaměstnanci stacionáře připravili představení, na které byla zvaná i veřejnost a se kterým jeli vystupovat i do dalších zařízení, jako třeba dům s pečovatelskou službou v Mikulovicích. Klienti hrají divadlo rádi, je to pro ně zpestření a zároveň jim to pomáhá trénovat různé dovednosti. Možnost představit ostatním, co vše umí a zvládnou, je pro ně motivační. Samozřejmě jsou jim nápomocní pracovníci stacionáře. Vzájemně se hezky doplňují.

Jak probíhá Tříkrálová sbírka?

Tříkrálová sbírka je už dvacet let každoroční akce, která se v Charitě začíná připravovat na konci října a končí v březnu následujícího roku. Je to tak, že v každé obci na Jesenicku se snažíme sehnat skupinky, které koledují pro konkrétní účel a sbírají peníze pro Charitu. Z vybraných příspěvků nám pak zůstává v regionu 65 % (skoro dvě třetiny), což je taky důležité stále říkat, aby si lidé nemysleli, že všechny peníze odchází někam pryč. V roli koledníků se Tříkrálové sbírky účastní nejvíce skauti, lidé z farností, ze škol… Záleží, jak v které obci je už tradice nastavená. Třeba v Černé Vodě máme výbornou spolupráci s panem starostou a dětským domovem. V Mikulovicích nebo Supíkovicích je to zase celé postavené na skautech.

Tříkrálová sbírka je hodně náročná akce, která ale přináší mnoho pozitivních zážitků jak pro koledníky, tak pro ty, kteří přispívají. Není to jen o vybírání peněz, ale také o setkávání se lidí různých generací… Babičky čekají, že za nimi někdo přijde, povykládá si s nimi, pobaví se, popřejí si. Myslím si, že to je opravdu akce s více rozměry než jen s tím finančním.

V roce 2018 probíhala po Tříkrálové sbírce v jesenickém kině výstava doprovodné výtvarné a fotografické soutěže. Bylo to poprvé nebo je to už taky součástí tradice?

Výtvarnou a fotografickou soutěž máme s Tříkrálovou sbírkou spojenou už třináct let. A vždycky jsme vyhlásili výsledky a děti jsme ocenili. Jeden rok jsme si ale řekli, že je škoda (práce i času dětí, který tomu věnovaly), že ty zajímavé výtvory nikdo nevidí. Takže jsme tehdy vlastně poprvé zorganizovali výstavu dětských výtvorů a z ohlasů vím, že byla úspěšná (já jsem v tu dobu zrovna marodila, takže jsem ji bohužel sama neviděla). To je další rozměr – lidé se s „tříkrálovkou“ můžou setkat ještě po samotné sbírce znovu v podobě obrázků a fotek.

Stíháte kromě manažerské práce ještě kontakt s klienty? Jak vlastně vypadá Váš běžný pracovní den, pokud vůbec něco takového jako běžný pracovní den existuje?

Moje pracovní dny jsou velmi různé. Je pravda, že za tu dobu, co dělám ředitelku, je kontakt s klienty čím dál menší. Když jsme dříve sídlili v Javorníku a měli kanceláře přímo v domově, potkávala jsem se s klienty opravdu denně – buď u oběda, na chodbě nebo na zahradě…

Od doby, kdy máme kanceláře v Jeseníku, už to tak není. I práce přibylo tolik, že setkat se s klienty můžu jen při návštěvě zařízení – a také to se děje čím dál méně, což je mi líto. Zavalení administrativou a úkoly a novými aktivitami, které chystáme, prostě vyžaduje více času stráveného v kanceláři. Na každém středisku mám ale „prodlouženou ruku“, vždy je tam vedoucí, který je v kontaktu s dalšími zaměstnanci i s klienty, takže vím, co se tam děje.

Co pro Vás v uplynulých letech bylo nebo je nyní na pozici ředitelky Charity nejtěžší? Právě přemíra administrativy nebo změny legislativy nebo něco jiného?

Legislativa samozřejmě ano – ta přidává administrativní zátěž, takže i běžní pracovníci tráví s klienty méně času, protože musí administrovat a někdy je to pro ně až zatěžující.

Mě samotnou ale nejvíc tíží, že často nejde úplně dobře zaplatit naše zaměstnance, kteří pracují s klienty. Je to těžká práce, a přece ji dělají mnohdy rádi, dávají do toho srdce. Mzdy v Charitě nejsou často takové jako například někde u konkurence. To je mi velmi líto, protože si myslím, že naši pracovníci dělají srovnatelně dobrou práci.

Pomáháme naplňovat potřeby občanů, které má zajišťovat stát – děláme to rádi, ale potřebujeme za to dostat adekvátně zaplaceno. Jsme závislí na státních dotacích, které se sice postupně zvedají (například v důsledku růstu minimální mzdy), ale i tak se dá říct, že jsou u nás nejnižší mzdy na celém Jesenicku. A kdybychom je zvýšili, je to průšvih – dostali bychom se do červených čísel, a to je také špatně. To mě tíží nejvíc.

Co Vám naopak přináší radost?

Třeba když se podaří ve službách něco prosadit nebo změnit k lepšímu. Letos se podařila velká věc, přestala se regulovat domácí zdravotní péče.

Jak to totiž v minulosti fungovalo – úhrada úkonů, které zdravotní sestry odpracovaly, se zregulovala dle práce vykonané před dvěma lety. Na každého klienta byl organizaci poskytující domácí zdravotní péči přidělen limit, který se počítal z úhrad roku 2018, navýšený o minimální procento. Takže pokud bychom v rámci zdravotní péče předminulý rok prováděli jednodušší úkony jako třeba měření tlaku nebo odběry krve a letos bychom se potřebovali starat o vážně nemocné klienty nebo klienty v terminálním stádiu nemoci, kde je péče nákladnější a jsou potřeba i častější návštěvy zdravotních sester, úhrada by vůbec neodpovídala aktuálním potřebám klientů ani odvedené práci. Toto se moc nevědělo, protože jde o problematiku, která se týká jen specifické části veřejnosti. Ale nás a další organizace poskytující službu domácí zdravotní péče to dlouhodobě trápilo – zdravotní sestry proto byly vlastně rok a půl ve stávkové pohotovosti.

A právě nedávno se po dlouhých bojích se zdravotními pojišťovnami, ministrem zdravotnictví i předsedou vlády nakonec podařilo vyjednat mnohem lepší podmínky pro celou domácí zdravotní péči v České republice. Došlo k navýšení úhrad (hodnot bodů a mzdových indexů) pro zdravotní sestry v domácí zdravotní péči, a dokonce se podařilo zrušit regulace zpětně za rok 2018. Celkově to znamená veliký posun hlavně v odměňování zdravotních sester, který se podařil jak Charitě, tak České asociaci sester a dalším zapojeným organizacím. Na tomto příkladu je vidět, že když se sjednotí celá „charitní“ rodina, dokáže vybojovat i velké věci.

Jaké máte – ať už pracovní nebo osobní – plány nebo sny do budoucna, do dalších let?

V pracovní oblasti bych si přála, abychom zdárně dokončili probíhající rekonstrukci Domova pokojného stáří sv. Františka a pokračovali ve zvelebování dalších charitních prostor, které máme. To je takový můj sen. A hlavně aby naše charitní služby byly vyhledávané a zaměstnanci i klienti se v nich cítili dobře.

A ještě bych moc ráda dosáhla toho, aby má práce v Charitě nebyla na úkor mého osobního života… Ale to je myslím takové balancování u všech manažerů nebo lidí, kteří něco řídí.