Nikdy jsem nebyla výborný cyklista. Spadla jsem u pošty v Lipové, protože jsem byla možná až příliš poslušné dítě a nevyhla se díře na cestě kvůli tátovu nasazenému pravidlu držet se u kraje. Taky jsem se rozsekala na bikrosové dráze, a tak jsem později zdejším (pro mě) kaskadérům raději jen fandila. Mým takřka spolužákem byl jesenický jezdec Marek Kudr, takže závody BMX jsem měla v kalendáři. Naopak Romču Labounkovou jsem znala jen po jméně a jejich úspěších. Tip na rozhovor s ní mi dal přítel, který ji naopak zná poměrně dobře, a proto dnes úvodní slovo nechám na něm…    I když jsme se potkali na jesenickém gymnáziu v jedné…

Alternativní školství, to je výuka jinými než klasickými způsoby. Určeno je především pro ty, kterým nevyhovuje zavedený systém  (tradiční herbartovské školy). Jako takové ho nelze jednoznačně definovat. Obecně se vyznačuje různými znaky. Například menším počtem žáků, bližším vztahem učitele a dětí, sledováním filozofického směru a mnoha, mnoha dalšími. Jeho příznivci jsou nadšeni, jeho kritici si však také najdou své. Často třeba diskutují, zda nejsou žáci alternativních škol odtrženi od reálných sociálních vztahů a zda jsou vůbec schopni se normálně začlenit do společnosti. Důležité je však nedívat se na věc černobíle. Jak klasické školství, tak alternativní mají své klady a zápory. Abychom o tom mohli diskutovat, musíme jednotlivé systémy poznat. To byl…

  Když ráno přijdu do práce a rozsvítím světla, jedna z vitrín se oslnivě zablyští. Jsou v ní nádherné šperky, které na mě působí neskutečnou silou. Vždycky si je spojuji se živly. Zemí, vzduchem, ohněm a vodou.  Sem tam nám do Vinckovo kafe přiveze Anička nové. To je zvláštní příležitost. Celý ten obrazec barev se rázem promění a objeví se nové příběhy. Každý ze šperků nějaký má. U nás v kavárně jsem pak viděla, koho si šperky vybraly. Přesto mě spíš zajímalo, kdo jim dává život.  … Je to Pavla Michálková. Pětinásobná maminka, která žije v Norsku. A právě tím je také rozhovor specifický, vznikl přes automobilovou vzdálenost 1877 km,…

Vždy je zajímavé sledovat něčí cestu za úspěchem. V případě tohoto rozhovoru mohu říct, že jsem docela klikař. Byla jsem u toho, když Jíťa snad poprvé držela florbalku. Bylo nám šest, obě karatistky.  S touto na krátko střiženou blondýnkou, co je samá ruka, samá noha, jsme se také staly spolužačkami. Na gymnáziu byla ve florbale lepší než většina kluků. Vynikala také v ženském florbalovém týmu Jeseníku. Když pak došlo na volbu vysoké školy, nikoho nepřekvapilo, že si Jitka vybrala tělocvik. Abych se však dostala k příběhu… Jitka v dubnu 2017, respektive v sezoně 2016/2017, zvítězila s týmem  TIGERS Jižní Město (tehdy Herbadent FK Jižní Město)  v Superfinále florbalové extraligy žen. Bylo…

foto: Ivana Hrubešová Míšu jsem poznala na gymnáziu v Jeseníku. Chodila o ročník výš a jakožto angažovaná studentka byla známou tváří pro všechny. Zpívala, hrála, tančila. Uspořádala několik ročníků koncertu gymnazistů Studenti sobě, pak také dala dohromady malý divadelní soubor Rebeláci, s nímž ještě na střední škole nacvičila muzikály Rebelové a Starci na chmelu.  Prvně jmenovaný se přitom na prkna Divadla Petra Bezruče brzy vrátí.  Před  šesti lety na gymplu mi Míša tak trochu připomínala hlavní hrdinku amerického seriálu Glee, Rachel Berry. Ambiciozní sboristku, která se toužila dostat na newyorskou uměleckou vysokou školu NYADU a později účinkovat ve světoznámých muzikálech.   Podobně Míša snila o divadle, a ačkoliv její cesta vedla trochu…

foto: Tomáš Javůrek Pokud žijete v Jeseníkách, většinou se od vás očekává, že umíte lyžovat. Mnohem pravděpodobnější pak je láska ke kopcům. Ty však nejsou nutně spjaty se zimou. A tak jsem třeba já, milovník zelených a pak především podzimních Jeseníků znala Helču Schrommovou jen jako volejbalistku na jesenickém gymplu.  Jaké pak bylo překvapení, pro mě lyžařského ignoranta, když jsem její podpis spatřila na plakátě s fotografií sjezdařky. Poté o ní na svém facebooku psala fyzioterapeutka Martina Juříková, s níž jsem shodou okolností také dělala rozhovor (Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze – a v Jeseníkách obzvlášť). Začala jsem se zajímat… A to mě na Women…

První únorový rozhovor mě přiměl otočit list kalendáře. Je na něm obrázek a citát Hermanna Lönse: „Nejdůležitější součástí našeho zavazadla je radostné srdce.“    Shodou okolností jsem stejný obrázek (později i zmíněný kalendář) dostala od Katky Preisové u nás v kavárně, kde má svou tvorbu vystavenou. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla. Přitom – popravdě – představovala jsem si ji úplně jinak. Umělecky, možná trochu bohémsky? Ani nevím, jak to popsat. Když se na to ale dívám zpětně, její obrázky k takovým představám vůbec nenaváděly.  Ukázalo se, že Katka Preisová je nejen výtvarnicí a paní učitelkou, ale především usměvavou sympatickou maminkou. První dojem pak potvrdil a navíc převýšil náš…

Anička je člověk šířící okolo sebe neskutečně pozitivní energii. Věčně vysmátou ji znám od doby, kdy se přistěhovala. Vysmátá byla i na těch pár hodinách zumby, které jsem kdysi při návštěvě ve Skorošicích absolvovala. Tehdy dělala právě jen zumbu.  Když se podíváte teď, plakátků na hodiny s Anou Mariou Filo z Peru si všimnete v mnoha obcích na Jesenicku. Píši z Peru, zároveň strávila  Anička spoustu let ve Spojených státech. I přesto díky tomu, co okolo sebe vybudovala, patří na Women of Jeseníky.  Nakonec k rozhovoru. Na ten jsme měli chvilku času před Aniččinou hodinou pro děti. Povídali jsme si anglicko-česky a jen bych si přála, aby se dal vizualizovat.…