-
Divadelní spolek Kantoři: Dokud nás to bude bavit, budeme spolu zkoušet a hrát
Novoroční setkání s herečkami a herci z amatérského divadelního spolku Kantoři bylo plné vzpomínek a smíchu 😊 Některé veselé historky se do konečné podoby rozhovoru sice nevešly, ale i tak je jich níže hodně, a nejen díky nim stojí rozhovor za přečtení! Kromě jiného mě zaujalo i vyprávění o překonávání sebe sama v případě rolí, které „nesedly“. Pocit, který jsem si odnášela, odpovídal výroku pronesenému jedním z divadelníků: „Jsme na stejné vlně.“ Ano, jsou na stejné vlně a bylo příjemné to zažít! Na úvod něco málo z historie DS Kantoři: V roce 1999 byl v Mikulovicích díky paní učitelce Marii Nezvalové založen dětský dramatický kroužek, do kterého se zapojily i další dvě mikulovické učitelky…
-
Vladimíra Hromádková: Jeseníky – to není zapomenutý kraj, ale nezapomenutelný kraj
Jeden ze svých prvních rozhovorů pro WoJ jsem chtěla vést se ženou z mých rodných Mikulovic. Jméno Vlaďky Hromádkové znám už od dětství z vyprávění svého tatínka, neboť spolu ještě před revolucí pracovali v mikulovických lisovnách (LNH) a podíleli se na několika akcích v Mikulovicích. Před několika lety jsem jméno Vlaďky začala objevovat v mikulovickém Informačním servisu pod mnoha články o dění v obci. Poté jsem ji viděla hrát ve vtipném představení „Kdo se bojí postele?“ mikulovického divadelního spolku Kantoři a minulý rok mě překvapila v roli moderátorky na úžasném vystoupení Jesenického smíšeného pěveckého sboru v mikulovickém kostele. Měla jsem proto celkem brzy jasno, že s rozhovorem pro Women of Jeseníky oslovím právě Vlaďku – ta nabídku naštěstí přijala. Na…
-
Michaela Vrbová: MEzi TOlika DĚtmi Jediný…
Women of Jeseníky má za sebou čtvrt roku. Je to úplně jinak, než by řekl Armstrong. Malý (mini-miniaturní) krok pro lidstvo, velký skok pro mě. Ačkoliv jsem se po návratu z Brna rozhodla na Jesenicko dívat se víc pozitivníma očima, až tyto tři měsíce mi otevřely dveře ke spoustě příležitostí a k úžasným lidem, přitom na další dveře klepu. Jsou tady dvě (i více) samozřejmě. Samozřejmě toho pozitivního si nevšímám jen díky WoJ. Za mnohé vděčím své rodině, vzpomenout musím spolek Sudetikus i svou práci. Druhým samozřejmě je to, že nejsem natolik naivní, abych vnímala region jen pozitivně. Myslím, že už jsem někdy napsala, že jsem člověk, který si všímá…
