Zdeňka Blišťanová: Jsem starostka 24 hodin denně, sedm dní v týdnu

Netušila jsem, jak bude těžké najít první slova pro uvedení prvního lednového rozhovoru, prvního z plánovaných na rok 2020. Rozhodně bych Vám chtěla popřát vše nejlepší do nového roku. Napadá mě samozřejmě zdraví, láska, štěstí, ale hlavně také to, co Zdeňka Blišťanová přeje  na konci rozhovoru – více pozitivního myšlení… 

Poněkud obtížné pro mě bylo vést i samotný rozhovor. Jednak už je to poměrně dlouho od mého vlastního pisatelského zapojení do WoJ, jednak mým prvotním záměrem bylo udělat text  apolitický – což samozřejmě nebylo reálné. Ono to (místo)starostování se člověku dostane pod kůži a ovlivňuje ho na každém kroku, zodpovědného jedince 24 hodin denně,  vždyť to denně pozoruji na svém partnerovi. A nakonec k „těžkému“ úvodu… 

Mým přáním bylo zaznamenat „jen“ další portrét ženy z Jeseníků. Samozřejmě nelze vynechat, že Zdeňka Blišťanová je od listopadu 2018 starostkou města Jeseník a předtím zastávala pozici 1. místostarostky, což ji staví pod palbu chvály i kritiky. Nicméně kdykoliv ji potkám, je pro mě neuvěřitelně lidská a vnímám ji spíš jako tu paní učitelku, starostlivou maminku i milující dceru. Může za to nejspíš i její účast na talkshow Ondry Kozáka – Mezi strunami – kde s úsměvem vyprávěla o tom, jak vyrůstala v učitelské rodině… 

 

zdroj fotografií: archív Z. Blišťanové

---

 

 

 

…Bydleli jsme vedle školy ve Staré Červené Vodě. Tatínek byl ředitel školy, maminka učitelka a s nimi pracovala už jen školnice. Pro mě to byl svět, ve kterém jsem mohla v podstatě v papučích chodit do školy, vše se točilo kolem ní.

Do mého ročníku chodilo šest dětí. Dohromady jsme  byly v první a druhé třídě a pak od třetí do páté. Když si to člověk uvědomí, splňovalo to dnešní moderní trendy, od sebe se učily věkově rozdílné děti. Jako třeťáci jsme slyšeli učivo čtvrťáků a záleželo jen na tom, jak kdo byl nastaven. Někdo to zvládl a bylo to pro něj později jen opakování.

Jinak tatínek byl svým nastavením přísný člověk. Kdyby spadl špendlík… Jednoduše kdo do školy přišel, poslouchal. Musela se dodržovat pravidla, řád. A bylo to nejspíš dobré nastavení, zvykli jsme si na to, že škola je něco jiného než rodina nebo je to v ní jiné než venku.

Škola má mít řád.  Je to nadstavba při vzdělávání, základem je rodina. Můj tatínek vždy říkal, že škola bez kázně je jako mlýn bez vody. Do dnešního školství vstupuje až příliš mnoho vlivů, až mám pocit, že učitel ztrácí takovouto autoritu a jeho postavení je velmi těžké…

Od třetí třídy nás pak učila maminka. Ta byla (a pořád je) zase velmi laskavá. Nemusela tolik na kázeň dbát, protože už jsme z předchozích ročníků věděli, jak se máme ve škole chovat. Takže se s tatínkem skvěle doplňovali.

…

Zda jsem uvažovala o něčem jiném než být učitelkou? Nikdy. Škola byla celý můj svět a už od první třídy, kdy se nás ptali, co budeme dělat, jsem věděla, že budu učit. Až mě tatínek od toho zrazoval a říkal: „Hlavně nikdy nechtěj být ředitelka!“

…

Proč jsem se po vysoké rozhodla vrátit se na Jesenicko? Jednak jsem se před vysokou školou seznámila se svým budoucím manželem, takže jsem často dojížděla zpět. Jednak to tady mám ráda a netáhlo mě to pryč. Předpokládala jsem, že tady zůstanu.

Také se mi líbil systém malotřídní školy, který jsem poznala ve Staré Červené Vodě. Netoužila jsem učit na větší. Nicméně tím, jak jsem se vdala a bydlela v České Vsi, se to proměnilo a na větší škole jsem nakonec pracovala (pozn.: nejprve jako učitelka a později ředitelka).  Teď, když se vídám se svými kamarádkami ze školy v České Vsi, občas jim říkám: jednou si pod křídla tu malou školu vezmeme.

…

Galerie a bar Malíček? To byl fenomén, v 90. letech kultovní místo. Ačkoliv měl mezi dospělými všelijakou pověst, někdo říkal, že to bylo doupě, navštěvovali ho děcka ze středních i vysokých škol. Pouštěla se tam kvalitní muzika, bylo to zázemí – nechci říct intelektuálů – ale bylo to takové místo tehdy ojedinělé v době. Dodnes na to lidé vzpomínají a nakonec s některými se dlouhodobě potkáváme právě díky seznámení v Malíku.

Tento prostor vybudoval Jaromír Švejdík, pak to dali do pronájmu a jedním z pronájemců se stal můj manžel, který byl s Jaromírem dobrý kamarád. Právě zpěvák Priessnitz přinášel tu kulturu. Když jsme se s ním o prostoru bavili, měl představu, že Malíček bude vypadat jako ty malé holandské kavárničky kulturního žití, což v Jeseníku nebylo. Nakonec nehráli tam „jen“ Priessnitz, ale i spousta dalších kapel.

Zda jsme to měli s Malíčkem podobně jako mí rodiče ve škole, kdy tatínek byl ředitel, a maminka se starala? Asi ano. Mám to tak nastaveno v sobě, možná zděděné po mamince, takže jsem s Malíčkem pomáhala.

…

Jak jsem se dostala na politickou cestu? Přemýšlela jsem nad tím až dlouho poté, co jsem to udělala, což by asi mělo být opačně…

Vždy jsem byla pravicový volič. Poté, co vznikla v roce 2009 TOP09, volila jsem je. Tehdy za mnou přišel Radek Brnka, který stavěl kandidátku v Jeseníku, a zeptal se mě, jestli bych s nimi do toho nešla. Do té doby jsem nebyla vůbec politicky činná, škola v České Vsi mi jako její ředitelce zabírala veškerý čas.

Souhlasila jsem, ale vnímala jsem se spíš jako morální podpora. Tehdy (pozn.: v roce 2010) jsem se do zastupitelstva nedostala, přede mnou postoupil zubař pan Slavík, který však z časových důvodů odstoupil v posledním roce. Tak jsem přišla na řadu já.

Pak jsem v roce 2014 kandidovala znovu a původně jsem měla být jen řadovým zastupitelem. Jenže tehdy se objevil ten problém s Radkem Brnkou (pozn.: neoprávněné nakládání s penězi), který se měl stát místostarostou, ale na post rezignoval. Pozici tedy nabídli mě s tím, že mám na rozmyšlenou jediný den.

Udělala jsem něco, co možná nechápal nikdo v mém okolí… Někteří se částečně zlobili. Náročné to bylo i pro lidi ve škole, kde jsme byli výborný tým. Pro naši zástupkyni to znamenalo, že musí převzít školu, nicméně se toho zhostila skvěle. Šla jsem do neznámého prostředí, bylo to velmi těžké období.

…

Těžší než nyní? Jiné. Po zkušenosti místostarostky si neodkážu představit, že bych do tohoto vstoupila rovnou jako starostka. Místostarosta, i když rozhoduje o spoustě věcí, je pořád v zákrytu starosty. Ten má hlavu na špalku.

A člověk se občas v noci vzbudí a přemýšlí, zda jde tou správnou cestou. Ve školství jsem nebyla zvyklá na taková těžká rozhodnutí a zvlášť na to, že ať už dělám cokoliv, budou lidé, kteří mé kroky budou kritizovat jen z principu.

Nikdy jsem například neskrývala to, že jsem členkou TOP09. Naopak, jsem i ve výkonném výboru a nyní jsem velmi ráda, že se předsedkyní stala Markéta Pekarová Adamová, neboť je to zase ženský prvek, se kterým se podle mě bude daleko lépe pracovat…

Zároveň jsem to ale neměla potřebu vykřikovat na každém rohu. Město totiž nepotřebuji táhnout politicky. Osobně chci, aby to tady žilo pro všechny občany a nejen pro některé. Nezajímá mě, kdo je za jakou stranu. V tak malém městě jsme lidi zvolení svými sousedy.

Dokonce jsem nechtěla dělat ani smlouvu mezi zastupiteli. Vždyť je nás pětadvacet, to je tak malý počet, že bychom se měli být schopní domluvit. Přála bych si, abychom byli na jedné vlně a společně posunovali město jednotně. I s lidmi bychom se měli potkávat a snažit se s nimi domluvit.

…

Jak vnímám starostování jako práci? Jako taková mě práce baví. Mnohdy mě štve, že nemůžu všem vysvětlit, proč dělám věci, které dělám. Pak mě občas trápí, že některé kroky mohou vyznít jinak, než jsou zamýšlené. Samozřejmě lidé mají různý názor a já umím jiný názor respektovat – nesmí to být ale lež.

Mám radost z toho, jak se snažíme pracovat s lidmi. Našli jsme cestu, jak s nimi diskutovat. Věcem se snažíme dát řád, chceme narovnat některé záležitosti, které byly zanedbané, například komunikaci nebo bytovou výstavbu. Zvlášť tu potřebujeme nastartovat. Konečně bylo zavedeno také elektronické přihlášení třeba na vyřízení řidičáků a občanek…

Jsem ráda, že jsme obsadili strategický rozvoj. Že například věci, které máme na Radě, mají své číslo, a to je součástí strategického plánu. Je transparentní, jak se budou věci dělat a dotace nebudou využívány účelově, což je pro mě zvlášť důležité, neboť nechci, ať se dělá něco pro někoho jenom, aby se vyčerpaly fondy z EU.

Také se mi líbí, že i uvnitř úřadu existuje skupina lidí, která začala sama od sebe dělat teambuildingy. Například na krásně připraveném vánočním večírku bylo přes sto lidí.

…

 

Zda nějakým způsobem vnímám to, že jsem starostka – žena? Myslím, že v některých situacích to mám jednodušší, jindy samozřejmě ne. Při hledání řešení se starosty muži nejdeme proti sobě a vyslechnou si mě. Ale od některých vnímám to, že mají problém mluvit se ženou na stejné úrovni. Žena musí být často lepší než muž, aby byla brána jako rovnocenný partner. I to si u některých uvědomuji, naštěstí je to velmi výjimečné.

…

Jak bych charakterizovala Jeseník jako starostka? Myslím, že Jeseník je město, které se otevřelo a probudilo. Částečně to tak vnímám i skrze to, jak se snažím město vést. Vždy mě zajímalo, jak se lidé ve městě cítí, a když se o lidi zajímáte, oni to městu vrací. Jsou aktivní, zajímá je dění, účastní se ho. Také lidé znají mě konkrétně jako svoji starostku, což si myslím, že v minulých volebních obdobích nebylo tak běžné.

Je to tím, že řešíme obyčejné věci ze života. Samozřejmě, měla bych se soustředit na celkový posun města, ale baví mě vyřešit i drobnosti. Uvědomuji si totiž, že někdy je to pro lidi to stěžejní a já jim určitě neřeknu ne, spíš se je snažím nasměrovat.

…

Jaká jsou má oblíbená místa ve městě? Radnice 🙂 V ní trávím nejvíc času.

Dále jsou to určitě Smetanovy sady a letní divadlo, kde jsem nadšená z toho krásného prostoru. Zajímavé je, jak se pořád říkalo, kolik peněz bude stát jeho rekonstrukce, desítky milionů. V současnosti se to za menší peníze dává do podoby, která bude dostatečná. Našel se člověk, který tam investoval a také na divadle pracuje. Zavedla se elektřina, je tam nová dlažba, budou tam dodány toalety a umyvadla. Samozřejmě je skvělé, že tam lidé jako Martina Seidlerová daly znovu do pohybu kulturní akce a že na ně chodí spousta lidí.

K doplnění, nyní se mi hodně líbí i nová knihovna a pak také park u staré knihovny.

…

Jsem starostka 24 hodin denně? Ano, nemůžu jen tak vypnout telefon. Občas se stane, že se večer někdo nemůže dovolat na městskou policii, a tak volá mě jako jejich šéfce. Reaguji i na to, když mi někdo volá o půl páté ráno kvůli rušení nočního klidu…  Asi bych to nemusela zvednout, ale mám vnitřně nastavené, že jsem starostka 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Je pravda, že na to mám čas, protože syn Adam už je dospělý, na druhou stranu to může být nevýhoda, protože člověk tomu dává tolik, že na osobní věci nezbývá moc času.

 

A zda někdy sundávám kabát starostky? Když jsem hodně daleko. Z nejbližší doby to bylo v říjnu, když jsem byla se synem Adamem v New Yorku. I když jsem celou dobu měla samozřejmě počítač a reagovala jsem na emaily, řešila jsem pouze to nejdůležitější. Tam to byl skutečný oddych, odpočinek.

..

Že jsem na wikipedii měla napsané, že ve volném čase ráda čtu, sleduju filmy a cestuji?

To jsou asi věty z minulosti. 🙂

Když už mám čas, čtu odborné věci. Zrovna teď tady mám položený časopis, na jehož titulce je jesenická radnice. Řešíme bytovou výstavbu, odpadové hospodářství, tak hledám, jak to dělají jinde. Jinak chodím do divadla, to protože jsem se rozhodla koupit mamince na Vánoce lístky. A pak mám moc ráda, když se sejdeme s kamarádkami. Například v lednu spolu pojedeme na Slovensko.

 A co bych zmínila z cestování? Asi se vrátím k New Yorku, který se mi opravdu líbil. Samozřejmě, byli jsme v centru, takže jsme se nedostali do odlehlejších (možná problematických) částí, ale všichni k sobě byli vstřícní, snažili se pomoc. Také se mi líbilo, když jsme se dívali na New York z různých rozhleden. Nebo když jsme šli večer na pivo, seděli jsme na střeše mrakodrapu a vnímali jsme, jak je to město jiné než ve dne.

Jelikož mám stále v hlavě to srovnání, musím také zmínit, že jsme se tam nesetkali s tou podobou bezdomovectví, jakou máme v Jeseníku například na náměstí Svobody.

V New Yorku když byl člověk, který patřil do skupiny lidí bez domova, byl to samostatný jedinec, který někde seděl a žebral, ale nebyl problematický a neobtěžoval. Uvědomila jsem si, že je to dané tím, že mají lidé jasně vymezené práva a povinnosti.

Tady vedení města a policie nemůže zakročit a sjednat pořádek, který si většina obyvatel přeje. Rozhodně nemyslím to, že má být policie tvrdá, represivní, ale měla by mít pravomoc vyjít vstříc lidem, kteří chtějí pořádek. Když policista přišel v New Yorku, lidé věděli, že tady končí sranda a musí být klid. Když u nás přijde policista k těmto problémovým jedincům, mají na něj poznámky, jsou sprostí, vysmívají se. Benevolencí jsme se dopracovali k tomu, že tito lidé si mohou dělat co chtějí a nejde s tím prakticky nic dělat.

…

 

 

 

Co je Nadační fond pro Edu? O tom se teď snažím bavit s více lidmi, neboť moc neví, že takový fond existuje. Vznikl v loňském roce (pozn.: 2018) z iniciativy starosty Bílé Vody Miroslava Kociána, který reagoval na potřeby své ženy, učitelky v Javorníku.

Javorník vnímáme asi jako část Jesenicka, kde to je pro život a rozvoj ještě o něco těžší. Paní Kociánová přišla s tím, že mají ve škole velmi nadané dítě, které však toto nadání nemůže rozvíjet, protože nemá ideální sociální zázemí. Pan starosta oslovil mě a pana Svozila, dále pana ředitele z Javorníku a ředitele Vlastivědného muzea pana Rušara, který se věnuje talentovaným dětem. Dohodli jsme se na založení nadačního fondu na podporu nadaných dětí. Byla oslovena města, byli osloveni podnikatelé a další, ale myslím, že nedostatečně.

Jako členka správní rady se podílím na rozhodování o žádostech, těch však zatím moc nebylo. Dokonce žádosti, které přišly, byly iniciovány spíš z naší strany. Zrovna já jsem věděla například o žákovi z České Vsi, který je několik let napřed v matematice a fyzice. Chtěl absolvovat vzdělávací kurz Badatel na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kurz byl zadarmo a my jsme mu přispěli na dopravu.

Dále jsme podpořili vysokoškolačku z Jeseníku. Rozhodla se studovat medicínský obor, který se v České republice nevyučuje. Sama si našla profesora ve Spojených státech a ten jí nabídl, aby přijela na dva měsíce na hostování a zúčastnila se výzkumu. Té jsme přispěli na letenku.

…

Zda se vrátím do školství? Občas nad tím přemýšlím. Ale tak moc se změnilo v legislativě škol.

Když se občas potkáme na ředitelském pivu, kde se sdílí a řeší novinky ze školství, kolikrát se tam mluví o něčem, co jsem vůbec nezažila. Návrat zpátky by pro mě znamenal učit se nové věci. Spíš bych se vrátila k samotné výuce než k vedení školy. To mi totiž upřímně chybí. Kontakt se se žáky.

…

Kde se tedy vidím za deset let? To je hezká otázka. Někteří mi říkají, že doufají, že budu pokračovat v dalším volebním období. Samozřejmě, člověk si na radnici nastavil kritéria, čeho chce dosáhnout, a za čtyři roky toho lze dosáhnout velmi těžko, proto bych v tom ráda pokračovala. Každopádně určitě se vidím v Jeseníku.

A jak vidím Jeseník za 15 let? Jako stále to menší městečko, které bude ale opravdu hrdé. Nebude zapomenuté za horami. Doma to tak možná lidé tolik nevnímají, ale už když se teď bavím v Praze, ve Zlíně i jinde, říkají: Jeseník, o tom se teď hodně mluví.

Líbí se jim, nejen příroda, ale i to jak to tady vedeme, jaké máme aktivní lidi. Býváme dáváni za příklad. To se samozřejmě líbí mně. Věřím, že budeme moderní město v srdci přírody.

…

Kdyby platilo jak na Nový rok, tak po celý rok z mého hlediska? Za mě je to tak, že pokud město bude spokojené s tím, jak svou práci dělám, budu ji ráda dělat jak na Nový rok, tak po celý rok.

A městu bych popřála více pozitivního myšlení. Obecně více se na věci dívat z lepšího a hledat v lidech to lepší. Tak lze vše snadněji, než když budeme hledat pořád to špatné. Vždyť je skvělé, kolik se tady toho děje, někdy to ani nejde stíhat všechno, a kolik je tady skvělých lidí. Každý má své zaměření, každý si může najít to své.