Vladimíra Hromádková: Jeseníky – to není zapomenutý kraj, ale nezapomenutelný kraj

Jeden ze svých prvních rozhovorů pro WoJ jsem chtěla vést se ženou z mých rodných Mikulovic.

Jméno Vlaďky Hromádkové znám už od dětství z vyprávění svého tatínka, neboť spolu ještě před revolucí pracovali v mikulovických lisovnách (LNH) a podíleli se na několika akcích v Mikulovicích. Před několika lety jsem jméno Vlaďky začala objevovat v mikulovickém Informačním servisu pod mnoha články o dění v obci. Poté jsem ji viděla hrát ve vtipném představení „Kdo se bojí postele?“ mikulovického divadelního spolku Kantoři a minulý rok mě překvapila v roli moderátorky na úžasném vystoupení Jesenického smíšeného pěveckého sboru v mikulovickém kostele.

Měla jsem proto celkem brzy jasno, že s rozhovorem pro Women of Jeseníky oslovím právě Vlaďku – ta nabídku naštěstí přijala. Na našem setkání mi nabídla tykání a věnovala mi téměř hodinu svého času. Díky tomu jsem se dozvěděla – a v rozhovoru se dočtete i vy – o spoustě zajímavostí týkajících se dění v Mikulovicích, o řadě kulturních aktivit a o Vlaďčině lásce k Jeseníkům.   

---

Jak vnímáš občanský život v Mikulovicích?

Akcím kolem kultury a dalším aktivitám, které jdou v Mikulovicích víc vidět, se věnuje několik stále stejných lidí (tak deset až dvacet), ti jsou hlavní organizátoři, hlavní iniciátoři. Pak jsou ti, kteří na těchto akcích pomáhají. A ostatními je to přijímáno – někdy dobře, někdy hůř, někdy špatně. Ale to tak asi je u každé akce, že někdy není přijata tak, jak si třeba někdo představuje, nebo naopak je její ohlas nad očekávání pěkný.

 

Do jakých aktivit jsi zapojena ty?

Hlavní je divadlo, pak moderuji koncerty Jesenickému smíšenému pěveckému sboru a podílím se i na jejich přípravách. Loni byl velký koncert k dvacetiletému výročí, měli jsme to pojaté jako divadlo, režisérsky jsem to celé připravovala. A ještě moderování koncertů Aničce Beťákové, ale to už skončilo, protože divadla a moderování jsem měla už hodně.

 

Divadlem myslíš divadelní spolek Kantoři? Jak dlouho už funguje?

Divadelní spolek Kantoři funguje od roku 1999, kdy do Mikulovic přišla učitelka Maruška Nezvalová a založila dramatický kroužek pro děti. Marušku pak oslovily učitelky Lenka Šťastná a Marta Ostrá s tím, že by také chtěly něco zkusit. Začaly připravovat pohádky, kterých se účastnili učitelé i děti dohromady (pohádky byly celkem tři). Poté se to ustálilo tak, že zůstali pouze dospělí a do toho jsem pomalu přišla já.

Dostali jsme chuť hrát divadlo pro dospělé, které hrajeme dodnes. Nedávno jsme to počítali a titulů dospěláckých her bude už devítka.

Začali jsme hrou „Casanova žije!“ – to byla první hra pro dospělé, kterou s námi ještě dělala Maruška Nezvalová. Když Maruška odešla do důchodu a přestala dojíždět do Mikulovic, převzal po ní vedení Luděk Jehlička, taky Jeseničák. No a já jsem se mu do toho začala jakoby trošku fušovat, udělala jsem hru „Na správné adrese“, potom hru „Ani spolu, ani bez sebe“ a teď se chystáme studovat novou hru, to bude taky moje režisérská práce.

 

Až na maličko výjimek je náš divadelní soubor hodně stálý. Výjimečně přišel někdo třeba jen na jednu hru. Teď se k nám vrací náš kolega, který s námi začínal, pak si dal přestávku, teď se vrací… To je taky pěkné. Dá se říct, že je nás okolo deseti, víc ne.

 

Kdo je vaše publikum?

Jako první naše hry vidí mikulovičtí občané, premiéra je vždycky tady v Mikulovicích. Dále hrajeme pravidelně, zhruba ob dva měsíce, v Priessnitzových léčebných lázních. Už je to taky řada let, ale je to velice příjemné hraní, protože tam jsou lidi z různých koutů republiky. Občas se nám stane, že za námi přijdou po představení třeba amatérští divadelníci.

Potom jezdíme hodně po vesnicích po okolí a také na přehlídky amatérských divadel po republice. Pravidelně jezdíváme do Brněnce, kde je divadelní přehlídka Sněhový Brněnec. Jednou jsme byli na přehlídce Miletínské divadelní jaro.

 

Co tě na divadle nejvíc baví?

Na divadle – už jsem to někde také slyšela od profesionálních herců – je nejkrásnější ta samotná příprava, samotná realizace, to vymýšlení, posunování se. I když má režisér hru nastudovanou do posledního písmene, tím jak se hra zkouší, na určité věci přichází a řekne si „autor chtěl říct vlastně toto…“. Člověk to pochopí, až když zkouší poněkolikáté – toto poznávání a učení mě hodně baví. A potom adrenalin na premiéře – jak hru přijmou diváci.

Pak taky kolikrát probíráme s kolegy divadelníky, že se nám nechce hrát třeba v neděli večer v lázních, nechce se nám z vyhřátého bytečku, zase stavět kulisy, chystat se, celé to odehrát, skládat kulisy… Ale ten adrenalin, když pak člověk nastoupí na jeviště a má ohlas od diváků – to z nás všechna únava spadne.

 

Druhá aktivita, kterou jsi zmiňovala, je moderování koncertů Jesenického smíšeného pěveckého sboru. Jak ses k ní dostala?

V Jesenickém smíšeném pěveckém sboru zpívá moje sestra Věra Regnerová, která mě do sboru jednou přivedla s tím, že zkusíme moderování. Rekapitulovala jsem, počítala a zjistila, že letos už je to desátý rok, co s nimi vystupuji. Jsem taková jejich – jak oni sami říkají – dvorní moderátorka. Jezdívám s nimi i na soustředění a jiné akce.  Díky práci ve sboru jsem získala spoustu nových přátel.

Strašně ráda zpívám, ale zpívám falešně, tak si aspoň užívám, že koncerty můžu moderovat a že si můžu vychutnat tu nádheru zpěvu.

Možná čtyři nebo pět let je ve sboru nová sbormistryně Jitka Melicheríková – mladá holka, která do sboru přinesla moderní vítr. Takže zpíváme nejenom chrámové nebo třeba lidové písně (i když ty máme taky moc rádi), ale zabrousíme i do moderny, do různých zajímavých zpracování anebo do muzikálových melodií. Vždycky je to osvěžení.

Teď jsme měli koncert v lázních, chystají se vánoční koncerty – Rybova mše vánoční (ta je bez moderování) a dále chystáme jeden velice zajímavý vánoční koncert v evangelickém kostele v Jeseníku. Už se jednou v minulosti konal a měl obrovský ohlas. Jedná se o dopisy od dětí pro Ježíška, které se našly v jesenickém archivu. Koncert je postavený na tom, že já čtu ony dopisy – z roku 1888, pak před válkou a pak z období II. světové války. Vždycky do toho zasáhla i daná doba… Pak je tam vlastně rok 1948, takové to budovatelské, a také současnost. A je to strašně hezky udělané. Člověka to zasáhne… Třeba dopis z roku 1942, to je hodně tvrdé.

 

Ještě co se týče společenských aktivit tady v Mikulovicích – vím, že je tady Mikulovický spolek aktivních seniorů…

Ano, ti jsou hodně činní, hodně se snaží. Mám ale pocit, že na jejich akce chodí pořád stejných třeba třicet nebo čtyřicet lidí. Je škoda, že ostatní senioři nejdou mezi lidi, mezi své.

Poslední dobou jsou u nás hodně aktivní i ženy – Mikulovický spolek žen. A taky MSRPDŠ (Mikulovický spolek rodičů a přátel dětí školy při ZŠ Mikulovice). V něm jsem několik let pracovala i na pozici předsedkyně, ale potom to už nešlo sloučit s prací, protože jsem pracovala v lázních někdy i dlouho do večera.

 

Všimla jsem si, že jsi v minulém roce kandidovala do zastupitelstva Mikulovic…

Ano, vlastně kdyby to nebylo přerozdělené podle stran, tak jsem se do zastupitelstva dostala. Jelikož se však hlasy přepočítávají, nevyšlo to. Nicméně minulé volební období jsem pracovala v kulturní a sportovní komisi s Pavlem Macháčkem v čele a musím říct, že se nám podařilo hodně věcí, z čehož mám radost.

Celé předchozí volební období jsem taky byla v redakční komisi Informačního servisu Mikulovice a podařilo se nám ho oživit, udělat v něm systém. Prosili jsme všechny představitele spolků, aby v Informačním servisu uváděli akce, které chystají na další období, takže člověk má pak opravdu přehled nejen o tom, co už proběhlo, ale i o tom, co se bude dít. Informační servis vycházel každé dva měsíce, roznášel (a roznáší) se do schránek.

 

Kdybys měla porovnat společenský život v Mikulovicích před rokem 1989 a po něm? Jaký vidíš rozdíl nebo posun? V čem je to jiné?

On vždycky každý říká, že za totality bylo všechno špatně. Ale třeba já jsem se nějaké činnosti věnovala od základní školy. Dlouhé roky jsem vedla jiskřičky i pionýry a nikdy mi nepřipadalo, že by se do toho tahala politika. To vždycky bylo podle toho, jak si to každý nastavil.

I my jsme s dětmi hráli divadlo, nastudovali jsme dvě krásná představení – jedno se jmenovalo „O chechtavém mraveništi“. Dokonce se nám do něj podařilo dostat vojáky z místní posádky. Na posádce v tu dobu sloužil Kamil Spáčil, on tehdy pracoval ještě v Gottwaldově ve filmových ateliérech (pak jsem si všimla, že po revoluci dělal chvilku ředitele televize Barandov, takže se tomuto oboru pořád věnuje) a tenkrát nám s divadlem pomohl. Dokonce angažoval další vojáky – muzikanty, kteří nám udělali k divadlu hudební podkres, to bylo perfektní.

Pak jsme ještě s Petrou Kouřilovou nastudovaly pohádku “O míčku Flíčku“, do které byly zapojené dvě třídy. Tehdy jsme vystupovali tady v Mikulovicích v kulturním domě, bylo to určeno především pro spolužáky a rodiče, nikam se s tím nejezdilo, to dřív nebylo obvyklé.

Ale chtěla jsem říct… I před revolucí se tady dělala spousta akcí. Tak jako existoval svaz žen, tak existovali i senioři, jen se to jmenovalo jinak. Já jsem byla i ve Svazu mládeže i v brigádě SocPrc, jak se říkalo brigádě socialistické práce. To bylo i s tvým tatínkem. Možná ti tatínek říkal, že my jsme do toho netahali žádnou politiku. Dělali jsme spoustu akcí – Mikuláše, akce pro děti, Dny dětí v rámci lisoven, konference, MDŽ, sázely se stromky a …

Dneska je doba jiná, připadá mi taková studenější. Každý si hledí svého a nerad se nějak projevuje. A když se projevuje, tak na Facebooku anonymně… A čím víc vulgarit a hanebností na druhého, tím je to správnější.

Já to vidím třeba na komunální politice. Protože ty lidi znám, jsem často překvapená z toho, že ten, kdo má na Facebooku nejvíc řečí, jak se to všechno dělá špatně, jak by se to nemělo dělat, co by on udělal jinak, je člověk, kterého v životě nevidíš na žádné akci, nepřijde, nepodílí se.

 

Spolky v Mikulovicích – pomáhají si navzájem?

Ano, pomáhají. V rámci mého předchozího působení v komisi pro kulturu a sport jsme svolali první setkání všech mikulovických spolků, na kterém jsme probrali různé problémy, řekli si, co každého tlačí nebo co by chtěl zlepšit. Teď už v komisi nejsem, ale vím, že setkávání stále probíhají. A když například MSRPDŠ dělá nějaké akce pro děti, snaží se do toho zapojovat i jiné spolky – díky tomu může být pak akce větší a lepší. Vím, že jim hodně pomáhá spolek žen a že se do toho zapojují nějakým způsobem i z ostatních spolků.

 

A spolupráce napříč obcemi?

Ta funguje taky. Můžu říct pěknou vzpomínku… My divadelníci jsme pár let zpátky oslovili všechny další Mikulovice v České republice (jsou celkem čtvery) – u Chomutova, u Pardubic, u Třebíče a u Znojma. Jezdili jsme tam každý rok v září a hráli divadlo – říkali jsme tomu „svatováclavské jízdy“. Začali jsme okolo roku 2009 a podnikli jsme je několikrát. V současnosti to trochu ustalo, ale vznikla krásná přátelství. Nicméně teď už to nejsme jen my divadelníci, ale dělají se i sportovní dny, takže jsou zapojení fotbalisti, hasiči a další… Ale svatováclavské jízdy, když jsme začínali, to byla nádhera, to se nám hodně vydařilo. Na to moc rádi vzpomínáme.

 

Pochopila jsem správně, že ses v Mikulovicích narodila, chodila jsi tady do školy…

Ano, chodila jsem tady na základní školu, pak v Jeseníku na gympl, takže tady žiji od narození až doteď. A když jsem o tom přemýšlela, dneska bych už nikam nešla. Možná když byl člověk mladý, že by třeba přemýšlel. Měla jsem možnost, to je x let zpátky, dělat vychovatelku v Šilheřovicích, ale ne, ne…

 

V čem ti přijdou Jeseníky výjimečné?

Vždycky, když moderuji koncerty, tak říkám (někde jsem to takto slyšela): „Jeseníky – to není zapomenutý kraj, ale nezapomenutelný kraj“. A tak to beru.

S Jeseníky jsem se hodně setkala za prvé díky tomu, že jsem pracovala v lázních. Tam jsem se starala o dotace a byla jsem (a stále jsem) členkou spolku Vincenze Priessnitze. Mě to strašně zajímá – historie lázní a Vincenz Priessnitz – a i díky námi sepisovaným dotacím, které bývají založeny na nějakém projektu, jsem se o historii hodně dozvěděla. Spolupracovaly jsme na tom ještě s jednou kolegyní z lázní, se kterou mě i po těch letech pojí přátelství. Priessnitzovy léčebné lázně a vůbec to místo, to je moje srdcovka.

Nedávno jsem ze zúčastnila krásné akce. Oslovila mě právě ona kamarádka Mirka. Slavilo se 220 let od narození Vincenze Priessnitze a v rámci připravovaných akcí při té příležitosti jsme spolu my dvě dělaly neautorské čtení o Vincenzi Priessnitzovi. Původně jsem měla obavy, že to je vlastně jenom čtení. Lidí přišlo možná dvacet, bylo to v Zrcadlovém sále. Četly jsme i vybrané pasáže z životního příběhu Vincenze Priessnitze z knížky od pana Miroslava Kočky. O Priessnitzovi napsal krásně, je to jak pohádka. To bylo tak strašně krásné vidět, jak to lidé (kteří byli z celé republiky, takže ten příběh neznají) hltali. A seděly tam takové dvě malé děti – a já jsem si říkala, že ty tady moc dlouho nevydrží – celou dobu seděly a poslouchaly. To mě potěšilo a pohladilo na duši.

Takže to je jedna věc a druhá… Chodím hodně s hůlkami (nordic walking). Protože mě po čase přestalo bavit chodit jen kolem dokola Mikulovic, už si hledám trasy i dál – Branná, Ostružná, teď jsem šla Videlské sedlo, Domašov… Tak poznávám Jeseníky z pohledu turisty a je to krása. Dříve jsem do Informačního servisu Mikulovic celé čtyři roky přispívala tipy na výlety – i takové, co jsou blízko, kam se dá udělat krásná procházka pěšky z Mikulovic.

 

A je něco, co Jeseníkům podle tebe chybí?

Vím, že existuje společnost, kolem které se točí Tomáš Rak, který se mnou pracoval v lázních. Tehdy dělal obchodního ředitele a věnoval se (řekla bych na 200 %) kultuře, strašně ji pozdvihl. Z lázní odešel a myslela jsem si, že úplně pryč. Ale Jeseníky ho asi také pohltily. Pracuje ve společnosti „Jeseníky – sdružení cestovního ruchu“ a snaží se Jeseníky propagovat i za jejich hranicemi. To, myslím, Jeseníky potřebují, je u nás tolik nádherných míst… Na druhou stranu možná i díky tomu, že to tedy není tak známé, mají Jeseníky své kouzlo.

 

Napadá tě na téma života v Mikulovicích nebo Jeseníkách něco dalšího?

Možná kdyby bylo míň škarohlídů a víc těch, kteří se zapojí nebo dovedou ocenit práci ostatních. To není jen tak, že si někde něco řekneme a uděláme. Za tím je spousta hodin práce a nejenom toho jednoho člověka, který to vymyslí. Ten kolem sebe potřebuje mít partu lidí, kteří jsou ochotní a schopní dělat.

Někteří dovedou jenom kritizovat, ale nepřijdou s nápadem, nepřijdou přiložit ruku k dílu. Ale myslím si, že to je asi problém všude. Naštěstí se vždycky najde pár lidí, kteří (i přesto, že se najdou ti, kteří tomu nepřejí) jsou aktivní, protože je to baví, nechtějí sedět doma jen tak se založenýma rukama…