Tohle jsme my, Ostruženský ženský!

Ženy z Ostružné a blízkého okolí, které se rozhodly udělat něco pro sebe, ale i pro druhé

(pozn.: citováno z facebookového profilu Ostruženský ženský).

 

Ostruženský  ženský jsou tanečním souborem, jehož popularita už dávno překročila hranice obce Ostružná. Je jich deset a nejstarší členka má 72 let. Neobyčejné obyčejné ženy. Každá má  také svůj příběh a zasloužila by si svůj rozhovor, každá je Woman of Jeseníky.   

Bohatý taneční repertoár Ostruženských ženských sahá od flamenca, přes elektorswing, old jazz, line dance, až po hip hop. Za jejich tanečními vystoupeními se skrývá obrovská odvaha, odhodlání, překonání sebe sama a spousta času stráveného na tréninku.

Když jsme u šampaňského, oblíbeného pití Ostruženských ženských, vedly tento rozhovor, potvrdila se mi moje hypotéza, že nejde jen o tancování. Jejich aktivita má daleko širší a hlubší přesah. Ovlivňuje nejen život jich samotných, ale minimálně celé obce a širokého okolí.


 

Kdy a jak vznikl nápad na založení Ostruženských ženských?

Vyplynulo to ze cvičení, na kterém jsme se zhruba před pěti lety začaly pravidelně scházet. Chtěly jsme se prostě hýbat tady na vesnici, něco pro sebe udělat, aniž bychom musely jezdit do města. Nejdřív to byl aerobik spojený se zumbou. A pak Gabču napadlo, že bychom mohly jeden „taneček“ vypilovat a předvést na místní hasičské zábavě. Ze začátku to byla úplně jednoduchá choreografie vycházející právě ze zumby a aerobiku. Monika nám ušila stejné sukně, ve kterých jsme vystupovaly.  Mezi místními mělo vystoupení velký úspěch. Další rok jsme nácvik zopakovaly a dostaly nabídku na vystoupení v Žulové. A v tu chvíli už bylo potřeba vymyslet i název.  Ostruženský ženský se prostě nabízelo.

 

Co název Ostruženský ženský pro vás osobně vyjadřuje?

Vyjadřuje, že vlastně netancujeme jenom pro sebe, ale pro celou Ostružnou. Máme to tady rády a chceme, aby v Ostružné byla nějaká kultura. Obec se tím i zviditelní.  Místní lidé nás přijali, fandí nám a troufáme si říct, že se na naše vystoupení těší. A to nás naplňuje.  Jsme koneckonců jejich manželky, maminky, babičky, přítelkyně, kamarádky.

 

A jak tedy fungujete dnes?

Scházíme se třikrát týdně a už jenom tancujeme.  Jednou za půl roku nacvičíme nový tanec, který potom vždycky poprvé předvedeme na dvou velkých akcích konaných doma v Ostružné – v zimě hasičský ples a v létě hasičská zábava. A s velkou bolestí v srdci pak tanec opouštíme, abychom měly prostor na další, protože tam prostě dáváme kus sebe.  Už nám vlastně při našich schůzkách nezbývá čas na nic jiného, nějakou dobu trvá, než tanec nacvičíme, zapamatujeme si jej a vypilujeme.

Nikdy nebudeme úplně profesionální, děláme chyby a všechny máme určité limity a nemůžeme jít donekonečna dál. Některou bolí koleno, některou rameno, někdo se nemůže pořádně zohnout. Snažíme se choreografii přizpůsobit našemu věku, fyzické kondici, postavám. Chceme, aby byl vybraný tanec v mezích našich možností, proto se taky jmenujeme Ostruženský ženský, protože jsme všechny takové, jaké jsme. Nepředstíráme, že jsme někdo jiný.

Možná od nás někdo očekává folklórní vystoupení. Ale tady žádný folklór není, jsme v Sudetech. A byl by nesmysl jej nějak uměle vytvářet.

 

Bylo těžké poprvé sebrat odvahu a vystoupit? A ovlivňuje Vás prostředí a publikum, před kterým vystupujete?

Je to pořád těžké a trému budeme mít vždycky. Cítíme i zodpovědnost. Před místními je tancování ale určitě lehčí. Jak už jsme říkaly, fandí nám, dovedou vytvořit výbornou atmosféru. A my si tady připadáme jako hvězdy.

Třeba když byla oslava 400 let od založení Petříkova, dost pršelo a říkaly jsme si, že na naše vystoupení už ani nikdo nebude. Ale lidé tam na nás i v dešti čekali a jenom jsme vystoupily z auta, tak jsme sklidily obrovské ovace. Ze zábavy třeba dost lidí odchází až po našem vystoupení. Jsou zvědaví, co nového jsme si připravily. Máme totiž takové pravidlo, že musíme mlčet o tom, jaký tanec zrovna chystáme. A není legrace, abychom to udržely v tajnosti, zvlášť tady na vesnici.

Máme i výhodu, že žijeme vlastně v rekreačním středisku, jinak je tady stálých obyvatel jen 158. Jsme populární i mezi turisty a chataři, kteří se také zajímají o naše vystoupení.

Jiné prostředí, jiní lidé, které neznáme, nás samozřejmě ovlivní. Vystoupení v cizím prostředí je určitě těžší.

 

Jste stále víc populární i v širším okolí Ostružné?

Myslíme, že ano. Dost k tomu pomáhá i náš facebookový profil „Ostruženský ženský“ a „Ostružná a její  dění“.

Jsme potěšené, pokud nás někam pozvou. Je to pro nás i výzva, psychicky nás to posílí. Čím víc vystoupení absolvujeme, tím víc jsme v pohodě a nemáme už potom takovou trému.

Hodně z nás se účastní jako veteránky hasičských závodů. A třeba na každoroční hasičské soutěži v Července se už od nás očekává, že i zatancujeme. Lidé jsou na naše vystoupení zvědaví. Je to pro nás moc příjemné. Už třetí rok jezdíme do Jedlí na kácení máje. Dokonce jsme tam vyprovokovaly místní, aby si také připravili taneční vystoupení. Moc se nám líbilo na plese v Jindřichově. Těch míst pořád přibývá.

Nemáme ale třeba ambice vystupovat ve městě. Myslíme si, že prostě patříme na vesnici. To je naše prostředí.

 

Kdo vymýšlí choreografii?

Naše vedoucí Sylva Haltmarová a my ji do toho samozřejmě mluvíme. Ale v určitém okamžiku se prostě musí říct stop. Občas si nevěříme a máme pocit, že to nezvládneme. Nicméně ona nás vždycky přesvědčí, že na to máme. Někdy je to trochu náročnější, někdy jsou u toho i nervy. Nakonec to vždycky dobře dopadne. Musíme ten tanec pochopit, ponořit se do něho, pokud je tam nějaký příběh, snažíme se s ním seznámit, vědět co ten tanec vyjadřuje. Anglický text hudby si přeložíme, vysvětlíme. Je pro nás důležité vědět, o co jde. Chceme jít víc do hloubky. Někdy je tanec také trochu o herectví.

 

A jak to máte s kostýmy?

Kostýmy si financujeme sami. Najdeme, objednáme, ne vždycky nám sedí, tak je Monika upraví.  Věnujeme tomu taky dost času. Zjistily jsme, že kostým je hodně důležitý. Jednak vystihuje obsah tance, skryje drobné nedostatky a zároveň dává našemu vystoupení vyšší úroveň. Koupily jsme si i stejné kufry. Kdybychom přišly na vystoupení s taškou Kaufland, tak by to nevypadalo moc reprezentativně.

Po našem vystoupení na plese v kostýmu často zůstaneme, ani se nám nechce převlékat do plesových šatů. Pokud někdo neviděl vystoupení, může si třeba myslet, že ženské z Ostružné jsou úplně nemožné, když si všechny koupí stejné oblečení. Ale my se prostě v našich kostýmech cítíme dobře.

Některé kostýmy jsou už i legendární. Třeba na hip hop jsme měly svítící boty. A když jsme s nimi vystoupily na pouti v Branné, tak měly takový úspěch, že je děti chtěly od Ježíška.

 

Sylvo, kde bereš inspiraci?

Podle mě je nejdůležitější hudba. Musí být chytlavá, taková, kterou si lidé potom pobrukují. Inspiruji se často muzikály, protože na Broadway je umí napsat tak, aby se líbily. Občas je to takové nepředvídatelné.

Třeba flamenco bylo těžkým, náročným tancem, ale nemělo u publika takovou odezvu jako třeba hip hop, kde byla poměrně jednoduchá choreografie. Nemá vždycky smysl jít do něčeho náročného. Máme ještě pravidlo, že si jednou za rok vyjedeme třeba na nějaký muzikál, jednak to bereme jako odměnu, jednat jako inspiraci a motivaci pro naše další tancování.

 

 

 

Vnímám, že s Ostruženskýma ženskýma nejde jenom o tancování. Věnujete se spolu ještě nějaká činnosti?

Skoro všechny jsme tady ve Sboru dobrovolných hasičů, který nás podporuje, stejně jako obec. Po nikom nic ale nechceme, všechno si organizujeme a financujeme sami, žádné dotace nedostáváme.

Podílíme se na organizaci dětského dne, pálení čarodějnic apod. Sejdeme se, když je potřeba uklidit hasičárnu nebo prostě v obci s něčím pomoct. A to nás samozřejmě stmelilo. Sylva nás vede i k charitativní činnosti. Honoráře za vystoupení se vzdáme a chceme, aby byl věnován na dobročinné účely. Naposledy to bylo např. na obnovu vyhořelé hasičské klubovny ve Svijanech. Když je adventní koncert v televizi, tak jej sledujeme spolu a přispíváme.

Myslíme si, že naše aktivity, i třeba aktivity místního SDH lidi víc stmelily. Přestalo se rozlišovat, jestli je někdo starousedlík, přistěhovalec, podnikatel. Před pár lety tady společenský život skomíral. Teď je to jinak.

 

Poznaly jste se díky tancování víc? A co Vám to osobně přináší?

Stmeluje nás to. Jsme si oporou i v soukromí. Potřebujeme si vyventilovat svoje problémy, popovídat si. Těšíme se na sebe, když se třeba delší dobu nevidíme. Společně slavíme narození vnoučat, studijní úspěchy dětí, posíláme si fotky z dovolené. Skoro všechny pracujeme ve stejném oboru, máme penziony, hotely, ale nepovažujeme se za konkurenci, naopak si pomáháme. Je to prostě jiné, než chodit na cvičení v Jeseníku. Tam člověk odcvičí a jde domů.

Občas se třeba trošku chytneme, když se nám něco nedaří. Ale vystupujeme jedna za druhou a nevynášíme to ven.   Chlapi se schází na pivo a my se scházíme na cvičení. Je to pro nás smysluplné a příjemné trávení volného času. Nechceme večer jen sedět u televize a dívat se na seriál. Pořád tedy čekáme, že i zhubneme, ale nic se neděje…(Smích).

 

Myslíte si, že tyto aktivity jsou na Jesenicku důležité?

Velmi. (Smích a bouchnutí další lahve šampaňského…) Jesenicko je drsný kraj. Tyhle aktivity jsou důležité nejen tady, ale úplně všude. Myslíme, že lidskost a ochota udělat něco pro druhé nebo jen tak pro radost, se v dnešní době vytrácí.

 

Vzaly byste mezi sebe nové členky? Chtěly byste, aby se k vám ještě někdo přidal?

Určitě. Největší zájem je vždycky po vystoupení. Ale je to časově náročné a zvlášť pro ženy, které mají malé děti. A zjistily jsme, že moc nefunguje, když všechny nechodíme pravidelně. Přály bychom si, abychom tancovaly, co nejdéle, aby přišly nové tanečnice, abychom se omladily. Aby bylo víc mladých lidí i v rámci celé vesnice.

My jsme většinou ve věku, kdy máme děti už dospělé, existenční starosti vyřešené, ale pořád ještě máme sílu a chuť dál žít a něco smysluplného dělat, nejenom sedět doma. Jde taky o to dokázat překonat svou pohodlnost, nejen tu fyzickou, ale i psychickou.

 

Podporují vás vaši partneři a rodiny?

Tak hlavně ze začátku někdy padla otázka tipu: A zase jdeš na to cvičení? V kolik přijdeš? Nemáte to nějak často? Ale dnes už je to jinak, v našich rodinách máme velkou podporu. Jsou na nás pyšní, když máme úspěch. Vozí nás na vystoupení, nosí nám kufry s kostýmy, jsou takovým naším nejbližším fanklubem.  Na léto jsme to vymyslely dobře, v době našeho nacvičování se chlapi scházejí na fotbal.

 

A co byste vzkázaly dalším ženám, které by něco podobného chtěly dělat?

Neseďte doma, nebrečte, že se musíte starat o děti, manžela, domácnost. Prostě si trochu třískněte do stolu a řekněte, já taky potřebuju čas pro sebe. Díky tancování jsme v lepší fyzické kondici i odolnější vůči stresu.

Aby si každá žena řekla, ale já kdybych chtěla, tak bych tam taky mohla stát. Toto je, myslíme, naše poslání. Ukázat široké veřejnosti, že když na sobě budou holky makat a budou se tomu věnovat, budou trpělivé, kterákoliv to může dokázat. Chceme, aby si každá žena, která na našem vystoupení bude, mohla říct, ty Ostruženský ženský jsou dobrý, ale to jsem přece i já a kdybych chtěla, tak bych to taky dokázala.

Nejvíc tohle vyjadřuje náš oblíbený tanec z muzikálu Nejlepší showman a píseň Tohle jsem já. Jestli jsem taková nebo maková, tohle jsem prostě já. Tohle jsme my, Ostruženský ženský. Děláme chyby, omyly, některé věci už bychom dneska třeba udělaly i trochu jinak, ale jdeme si pořád svou cestou a věříme, že ta cesta má smysl.

3 komentáře u „Tohle jsme my, Ostruženský ženský!

  1. Čau Štěpánko, tady Maru z Prahy. Houšková.
    Jste úžasný a je to skvělej nápad i to pěkně zní Ostruženský ženský.
    Malý velký Radeček se bude v září ženit… v srpnu mu bude 30. Hlídalas ho jako miminko, když jsem měla 22.11.1989 doktorskou promoci.
    Máme se prima, co vy? Už pozítří mizím na prázdniny… Majda odjela v sobotu, tak hlídám jenom králíka Idefixe, máme ho od června, narodil se 20.2. na Hotlerovy narozeniny:( – mám ještě z 2. manželství holku Marii Magdalénu – skvělou:) Skvěle se učí, skvěle sportuje, tancuje hiphop a street dance a je od května letos mistryně ČR ve formacích:) Taky mi dává zabrat – je to moje nápravné zrcadlo:)
    Martin má 2 děti, 5,5 a 1,5 roku, kristýna a Matěj – jsem šťastná babička.
    Ríša je od roku 2013 podruhé ženatý s bývalou manželkou jeho nejlepšího kamaráda, kterou znám 25 let:)
    Plánuješ cestu do Prahy? Jsi vítána:)
    Objímám, Maru

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *