Simona Kožuchová: Někteří to vidí jako úspěch, já se neubráním ironickému pousmání

Když vzpomínám na rozhovor se Simonou Kožuchovou, neubráním se přemítání nad předsudky a úspěchem…

Na Simonu jsem dostala tip od kamaráda. Psal mi, že se jako modelka dostala do Japonska, psala blog, psala pro Forbes, že určitě patří na Women of Jeseníky. Při cestě za ní do Javorníku jsem přemýšlela nad tím, jaká asi bude. Slovo modelka by mohlo asociovat více než na pohled nádherná žena. Na jedné straně si člověk možná vybaví nadace, charity, pro které modelky pracují, na druhé i nechtěně zabředne do stereotypů…

 

… O úspěchu jsme se při našem setkání bavily hned několikrát. Hned se mi vybaví, ta slova: „Hodně u nás lpíme na titulech, honíme se za kariérou a já si říkám, co nás tedy jako osobnosti definuje? Ve výsledku záleží na tom, zda člověk dokáže pomoci druhému člověku, když se ocitne v prostředí, kde lidé nic nemají. A jestli se umí usmát.“…

 

Takže když vzpomínám na rozhovor se Simonou Kožuchovou, neubráním se přemítání nad tím, že je to nejen na pohled nádherná žena, ale také nad tím, že její modelingová epizoda ji jako osobnost nedefinuje. A že je především nádhernou ženou vnitřně. 

 

---

 

Jak bych se popsala? Otázky, jak bych se – ne já – ale lidé popsali, mě napadají. Je to podle mě vůbec nejtěžší věc, která může být.  Jsem renesanční člověk, kterého zajímá život, lidé, příběhy. Taky si myslím, že jsem dobrý člověk s dobrým srdcem.

…

Modeling, cesta do Japonska, psaní pro Forbes, vydání knihy? To byly krátké epizody v době, kdy jsem nevěděla, co budu dělat a zkoušela jsem vše možné.

V Japonsku jsem začala psát blog o denním životě v Tokiu, kde jsem strávila tři měsíce. Zdravili jsme se s pracovníky v kavárně, poznala jsem lidi ve čtvrti, chodila jsem na jógu. S tamním prostředím jsem splynula víc, než kdybych tam byla dva dny a pak cestovala dál. Sdílení mých zkušeností na blogu mohlo někomu přinést důležité informace, protože každý takovou možnost cestovat do Japonska nemá a já si té příležitosti vážím.

…

Jak jsem se dostala do Japonska? Úplnou náhodou. Občas se mě někdo zeptal, zda nechci něco nafotit. Nebývalo to placené, spíš jsme si jen tak udělali hezký den. Stejně tak se mě zeptal i kamarád, jehož rodiče mají butik na Václaváku. Řekla jsem si, jo dobrý, alespoň budu mít hezký fotky.

Tehdy mi Anico, která mi tam dělala make up, napsala, že její maďarský kamarád pracuje v modelingové agentuře a jestli se tam nechci nezávazně zastavit. Zrovna jsem neměla co dělat, tak jsem šla. Ujala se mě kolegyně Andrea, která když mě viděla, řekla, že agentura v Tokiu má podobnou holku jako jsem já a že by mě tam mohli nabídnout jako modelku.

Jasně, na pohádky nevěřím. Už mi bylo čtyřiadvacet.  Moc jsem tomu nedávala, respektive vůbec.

Jednou jsem ale byla s bývalým přítelem na obědě a volala mi scoutka z modelingové agentury, že mě chtějí v Japonsku vidět co nejdříve. Zrovna to bylo v období rozchodu, který mě docela položil. V práci jsem se cítila hrozně a tohle jsem nějak potřebovala. Znamení nebo popostrčení. Musela jsem to přijmout, jak to přišlo. Dala jsem výpověď a odjela jsem do Japonska.

…

Jaká byla země vycházejícího slunce? Úžasná, na ni nikdy nezapomenu. Kultura a lidi… Uměla jsem si představit tam bydlet a žít. Je tam bezpečně, čisto. Tamější životní styl mi byl blízký.  Líbilo se mi hlavně to, že jsem mohla poznat každodenní život, že to nebyla jen povrchní návštěva.

Když jsem se vrátila, dostala jsem nabídku odjet na měsíc do Milána. Tam to bylo úplně jiné, nemůžu říct, že by mi to vyhovovalo. Nejsem člověk, co by chodil na party, či měl zapotřebí zažívat takové ty klišé v modelingu.

I přesto, že to vždy nebylo úplně růžové, jsem za zkušenost s modelingem ráda. Alespoň vím, že to není úplně svět pro mě…

 

 

…

O psaní…

Kdy jsem začala psát? Už na gymplu v Olomouci, když jsem nemohla spát. Rozsvítila jsem si na záchodě a psala jsem si povídky. Ukázala jsem je jedné profesorce, která psala knížky. Sice dějepisné, ale já to svoje chtěla s někým sdílet. Když si na to vzpomenu, nebylo to nic moc pozitivního, spíš hodně syrové úvahy nad smyslem života. Tehdy jsem ale přišla na to, jak vypisování věcí pomáhá duši.

Potom mě povzbudilo setkání s redaktorem Reflexu, kterému jsem poslala článek z mé cesty do Japonska. Věděla jsem, že tam je rubrika Na Vandru, ale nevěděla jsem, že funguje tak, že se lidi s novinářem sejdou, řeknou mu své zážitky a on to napíše. Příspěvek jsem si proto napsala sama.

Líbilo se mu to, udělal pár úprav a mě to povzbudilo k dalšímu psaní. Pak přišla knížka. Ta mě nakopla ze všeho nejvíc.

To jsem prostě sedla a psala jsem. Nemohla jsem přestat. Večer, ráno. Přijela jsem tehdy okolo Vánoc na delší dobu k rodičům. Praha mě vyčerpala a potřebovala jsem klid.

Měla jsem asi dva týdny čistého času na psaní.  Začalo to mít nějakou formu, ale nechala jsem to odležet. Nebyla jsem schopna sama zhodnotit, jestli to má potenciál na vydání nebo ne.  Potom jsem se potkala u piva s nakladatelkou, která se nakonec postarala o vydání.

Kniha vyšla minulý rok.

Nikdy jsem ji nepřečetla. Myslím, že bych v ní stále viděla chyby. Jsem ráda, že se ji podařilo vydat, ale člověk se pořád vyvíjí, tohle byl první pokus o ucelený text. A tak to beru jako výzvu psát líp a líp.

…

Jestli píšu další knížku? Už ano. V jejím úvodu se zmiňuji, že jsem chtěla napsat čistou fikci odehrávající se v Japonsku. Když jsem ji ale měla rozepsanou, zase se stalo v mém životě něco, co mě dost poznamenalo a zaujalo.

Byla to sebevražda kamarádky. Její příběh, otázky, na které nikdo nezná odpověď. Snažila jsem se dát dohromady střípky z jejího života jako ucelený obraz jednoho zvláštního života ovlivněného syndromem nechtěného dítěte, absencí otce, pádem z pomyslného vrcholu na zem.

Vím, že není jediným člověkem, co tak skončil. Ale když znám její osobnost, jaká byla, jak působila, byl to poslední člověk, u kterého bych si myslela, že si může ublížit. Byla nádherná jak vizuálně, tak vnitřně. Vnímala jsem ji jako svou sestru.

…

Knížka se jmenuje Chmýří pampelišky.

…

Ona byla zvláštní v tom, že viděla věci, které ostatní lidé mohli přehlížet. Jednou dala na Facebook fotku odkvetlých pampelišek a napsala k ní, že jsou tak křehké a dešťové přívaly vydrží. Když nad tím popřemýšlíte, je to pravdivá poznámka a vykouzlí vám na tváří zádumčivý úsměv.

…

 

Reedice knih…

Jaké jsou mé další cíle? Beru to tak, jak mě věci napadají. Týden se zdá možná nudný a monotónní, ale pořád přicházím na něco nového. Moje francouzštinářka mi říká, že je neuvěřitelné, že v mé malé hlavičce vzniká každý týden nějaká bláznivá věc, kterou zrealizuji. Jednoduše se snažím mít otevřené oči a vnímat znamení, která kolem nás často procházejí bez povšimnutí

Naposledy jsem udělala takový mecenášský počin. Reedici kníhy Cesta do hlubin noci od Ferdinanda Célina.

Nemohla jsem věřit tomu, že taková nádherná knížka není nikde k dostání. Vyprodáno, nedostupná už pomalu deset let. Sehnat ji šlo jen v předražených antikvariátech a v aukcích. Já jsem jeden sběratelský kousek dostala od přítele na Vánoce.

…

Jak jsem ji znovu vydala? Z Národní knihovny jsem si půjčila jedno vydání a začala se zajímat o autorské právo. Náhodou zrovna ten měsíc u knihy uplynula nezbytná doba od smrti Jaroslava Zaorálka, překladatele z francouzštiny, a tak bylo možné knihu znovu vydat.

Domluvili jsme se s nakladatelstvím Kosmas, podepsali jsme smlouvu a už se jako elektronická kniha prodává na e-shopu. Nejedná se o výdělečnou věc, ale mám radost, že je kniha dostupná veřejnosti.

A takových knih, které by mohly být znovu vydány, je víc. Táta chtěl jednu od Jamese Michnera a zase jsme ji našli jen v jednom antikvariátu, přes celou Prahu.

Podle mě je důležité udržovat kvalitní díla dostupná. U čtení přece není důležitá kvantita, ale kvalita. To, co čteme, by jistým způsobem mělo utvářet, obohacovat náš pohled na život. Posouvat nás dál, ne nám jen brát čas, který čtením strávíme. I další generace by měly vědět, co je klasika, i když se v ní mnohdy moc neděje. Trpělivost a čekání na to, co se stane, člověka formuje a posiluje. Zní to možná blbě, ale myslím, že musíme zatnout zuby a vydržet.

Jinak cíl. Řeknu klišé, ale cesta je cíl. Malými krůčky, jak život a myšlenky přichází, člověk rozpozná, co všechno chce. Nebráním se ničemu. Dělat bazárky v Praze, psát, znovu vydávat knížky. Nevím, co přijde. Každý den je překvapení.

…

 

Jakou mám vazbu na Javornicko? Vazbu mám na kopec za barákem, jinak moc ne, ještě rodina samozřejmě. Občas mám traumatické vzpomínky na základní školu, ale to i na gympl v Olomouci. Nikdy jsem si nevytvořila pevné vazby, moc jsem nad věcmi přemýšlela, snadno mi někdo ublížil. Pamatuji si křivdy z dětství, pomluvy. Moc dobře jsem se tady necítila.

Samozřejmě změnilo se to. Vracím se sem hlavně kvůli přírodě a pár kamarádkám

Co bych chtěla v budoucnu? V ideálním případě se přestěhovat blíž k přírodě. Ta je podle mě nejinspirativnější, hned vedle poznávání nových lidí.

A zda jsem neuvažovala o návratu do Javorníku? Ale jo, občas mi to prolítne hlavou, u toho to ale nejspíš zůstane. Chci si vytvořit svůj nezávislý život v Praze a přizpůsobit to svým specifickým potřebám. To je na životě přece nejhezčí, že si ho můžeme udělat tak, jak uznáme za vhodné.

…

Co bych dodala? Mě teď ovlivnilo, že jsme se nedávno s přítelem vrátili z Bali. Člověk pořád přemýšlí, hlavou se mu honí myšlenky. Byli jsme na pláži a byli tam místní lidi v odrbaných tričkách, smáli se, užívali si života.

Vzpomněla jsem si na ten fakt vydání mé knihy. Někteří to vidí jako úspěch, ale když si vybavím nějaké pseudo úspěchy v kontextu krásné, ale chudé země, kde lidi nemají nic než sebe, tak se neubráním ironickému pousmání. Hodně u nás lpíme na titulech, honíme se za kariérou a já si říkám, co nás tedy jako osobnosti definuje?

Ve výsledku záleží na tom, zda člověk dokáže pomoci druhému člověku, když se ocitne v prostředí, kde lidé nic nemají. A jestli se umí usmát. Naše honby za pokladem jsou malicherné a měli bychom si uvědomit, co je důležité.

Lidé od nás se příliš nedostali ven, aby měli srovnání. Pořád si myslí, že jsou chudáci a musí pořád shromažďovat další a další věci. Přitom svoboda je v tom, být osvobozen od materiálních věcí.

…