Natálie Rotterová: Jak introverta napadne takhle zpívat

 

Natálku jsem poznala, když jí bylo třináct. Přišla tehdy na trénink jesenických futsalistek a hned nás okouzlila svými schopnostmi na míči. V AC Gamaspol jsme spolu vyrůstali několik let, díky čemuž jsme se stali kamarádkami a já měla příležitost poznat hned několik jejich tváří. Byla to nadšená fotbalistka, šikovná violoncellistka a popravdě trochu mizerná matematička. I přesto, že v sobě měla kus krásy, talentu a vůle, působila dosti uzavřeně, až příliš nejistě, což se promítlo i do poruchy příjmu potravy, o které se v rozhovoru krátce zmiňuje.

Pak jsem jí díky svému studiu v Brně delší dobu neviděla. To až jednou se mi zobrazilo video, kde Natálka zpívá. Samozřejmě jsem si ho musela pustit. Její tichý hlásek jsem už slyšela na zkoušce studentů jesenického gymnázia, kteří nacvičovali na koncert Studenti sobě píseň Broken Strings. Zatímco Natčina sestra Míša se už tehdy s mikrofonem kamarádila, Natálka se jakoby schválně držela ve stínu. 

Teď to ale bylo jiné. Z reproduktoru začalo hrát něco, co byl přesně šálek mé kávy. Byly to pocity, byl to hlas sebevědomé ženy, která ví, o čem zpívá, které to věříte. 

A přesně tak působí Natálka i mimo svůj svět hudby. Žádné zakřiklé děvče, ale mladá zdravě sebevědomá nádherná dívka, která si váží sama sebe a vnímá krásu světa. Proto jsem měla radost, když souhlasila s rozhovorem. Bavili jsme se o její kapele NoeRoads, také o její praxi, která nebyla (jak si mnozí mysleli) v uprchlickém táboře, i o její první pouti do Santiaga de Compostela… 

---

O NoeRoads…

NoeRoads začalo asi před třemi lety (2014). Tehdy to bylo jen o mně. Začala jsem si postupně nahrávat své vlastní věci, své texty a vůbec jsem zkoumala to, jak na můj zpěv lidi reagují.

To že vůbec zpívám, byl pro ostatní šok. To, že umím zpívat. Mělo to ohlas, takže jsem v tom pokračovala. Nahrávala jsem tehdy s Vojtou Tomasem, potom se toho chytl Honza Mrosek, se kterým jsem začala zkoušet. Když jsme zkoušeli asi půl roku, přidal se Vítek. Tak to dostalo směr.

Jméno se přidalo až později, s prvním koncertem.  Je takové prvoplánové a vlastně nemá ani žádný význam. Když se na něj někdo ptá, téma odvedu jinam. Noe Roads je spíš pseudonym, přezdívka.

Koncertovat jsme začali postupně v Jeseníku. Chodili na nás spíš známí a rodina, za což byl člověk rád. Pro mě to byl tehdy nezvyk. Byla jsem introvert a všichni to o mně věděli. Chtělo to mnoho koncertů a mnoho času, než si na to člověk zvykl. I teď si musím dát předem jednoho panáka, abych se do toho dostala, ale je to v pohodě.

…

Jak introverta napadne takhle zpívat? Myslím, že to byla moje touha projevit se. A vůbec ukázat všem, že něco umím. Že tady není jen moje sestra, ale i já. Že mám co říct a mám co sdělit. To mě vnitřně motivovalo, i když tu byl velký strach, velké obavy z toho, co si lidé budou myslet.

…

Na koncertě si užívám svobodu, že můžu přijít a zazpívat, co chci. Samozřejmě to postupem času trochu upravuji. Když občas poslouchám své koncerty ze začátku, něco mi připadá hodně trapné. Moje promluvy mezi písničkami.

Určitě mě baví, že můžu lidem předat, co cítím, co prožívám, což se setkává dost často se shodou ostatních. Potvrzuje se to na každých koncertech a jsem ráda, že to má ohlas a nejsem v tom, co prožívám sama.

…

Jak vznikají texty? To je docela zajímavé. Dřív jsem psala vždy ve škole, i v hodinách. Občas jsem z těch hodin odbíhala, jen abych mohla napsat text. Už se mi i stalo, že jsem se na hodinu nevrátila. Musela jsem to složit.

Někdy mě to nutkání budí i ze spánku, prostě ve čtyři ráno mám potřebu hnedka sednout ke klavíru. Je to fakt skvělý, přijde to jako taková vlna. Pak mám zas, ale totální utlum.

…

 

Ty skladby jsou asi o aktuálních pocitech. Hodně se tam projeví vztahy. Ať už milostné vztahy, vztahy s rodiči, mezi rodiči. Často to byly negativní pocity. Teď se do nich snažím vpasovat vděčnost a lásku. Skládám hodně o svém životě. Když se do nich zaposloucháš, je to jen o mně a o tom co jsem prožila

Jaké to je, dát své pocity najevo světu? Mě to strašně uklidňuje. Je to sice veřejný způsob, ale mně to pomáhá. Zároveň se tak ale člověk stává dosti zranitelný, protože dává sebe lidem. Myslím si, že lidi to cítí, a to je na NoeRoads tak autentické. Že se jim ty pocity nebojím říct, že jim to vpálím. A je to fajn sdílet vzájemně pocity s publikem.

…

Otázka, jak bych definovala žánr, je dobrá. Snažila jsem se to identifikovat v počátcích, ale většinou dospějeme k takovému alternativnímu folku, popu. Tam bych to specifikovala, ale každý má na to trochu jiný názor.

…

Další plány jsou zatím především v mé režii. Plánujeme seskupit písničky, co máme. Dát je na CD nebo minimálně někam na web, kde by byly pohromadě, aby si je lidi mohli stáhnout. Dost často už se mě na to totiž ptají. Ještě na to ale nebyl čas.

Takže udělat CD a pak už skládat dál o něčem jiným. Tyhle věci už jsou staré, už mi třeba ani nedělá dobře o nich zpívat, ale zpívám je, protože protože další písně jsme ještě s kluky nedali dohromady nebo je nemáme nazkoušené.

Dál bych chtěla natočit nějaké video, i kdyby to měl být třeba záznam z živáku nebo nějaké music session. Nemusí to být žádné profi video, ani by se to k naší tvorbě nehodilo.

…

Propagaci řeším hodně s Vítkem, který má na starosti design, tvoří plakáty, placky. Řešili jsme třeba i logo. To jsem konzultovala s kamarádkou umělkyní v Olomouci. Máme taky mikiny s ptáčkem NoeRoads.

Já mám nápady a musím je hnát. Vítek má prostředky a vyzná se. Kdybych ho neměla, asi nemám nic.

…

Mně přijde, že ti co NoeRoads poslouchají, taky NoeRoads hodně znají. Moc se nestává, že na naše koncerty chodí cizí lidi. Většinou to spektrum tvoří mí kamarádi a blízcí, kteří vědí, co prožívám.

Taky zjišťuji, že jsem docela sociální tvor. Seznamuju se spoustou lidí. V Olomouci, kde také koncertujeme, chodí hodně lidí ze školy. Ani tam se nestává, že by chodil někdo neznámý. Taky tím, že jsou to relativně malé koncerty, chodí jakýsi fanouškovský základ.

Možná také proto nemám problém se lidem odhalit.  Občas se snažím být vtipná, což ne vždy vychází, ale nikdo si nestěžoval. Baví mě to.

Taky mě napadlo, že bych přešla z té akustické verze k větším koncertům. Na to je ale potřeba sehnat lidi. Chci zkusit, jestli to jde, jestli to funguje. Jestli by vůbec lidi na takový koncert došli. Jestli bychom zaplnili větší prostory. To by mě samotnou zajímalo.

 

---

Ke zkušenosti s uprchlíky…

Studuji sociální a humanitární práce. V souvislosti s tímto studiem jsem byla tři měsíce na praxi v zahraničí. Po všech možných peripetiích jsem skončila v Německu. Ono si hodně lidí myslí, že jsem byla v uprchlickém táboře, ale je to trochu jinak.

Původně jsem měla jet do Keni, ale jelikož tam zrovna probíhaly volby, nechtěli mě tam pustit samotnou. Potom také moje spolužačka neměla kam jet. Spolu jsme to začali směřovat do Ekvádoru, ale také tam se brzy objevily komplikace, zejména finanční.

Takže těsně před začátkem praxe jsme neměli kam jet. Moje vedoucí napsala do Moldávie, Gruzie a Německa s tím, že to se jako jediné ozvalo zpět.

Pro mě to upřímně bylo trochu zklamání. Původně jsem se zařekla, že nechci dělat s uprchlíky a nechci do Německa. Světe div se, dostala jsem tuto kombinaci a jela jsem.

…

Jak už jsem říkala, nepracovala jsem tam, jak si mnozí mysleli, v uprchlickém táboře. Byla jsem normálně v denním centru.

Byl to domeček číslo 19, v němž bydlelo asi osm uprchlíků, nebo řekněme klientů. Ti všichni tvrdili, že mají sedmnáct, avšak někteří vypadali na třicet. Ale to bylo v pohodě.

Z počátku člověk nevěděl, co má očekávat. S uprchlíky jsem nikdy předtím nepracovala. Navíc oni neuměli německy, já jsem neuměla německy, takže bariéra mezi námi byla dost velká. Používali jsme jen různé posunky. Snažili jsme se seznámit pohledy. Bylo to náročné celé tři měsíce, ale ten začátek obzvlášť. Tam bylo fakt hodně stresu.

Po noci jsem se učila německy, abych vůbec dokázala porozumět celé organizaci, struktuře. Tomu, jak to v centru funguje a abych mohla nějak normálně pracovně fungovat. Člověk pak makal devět hodin denně, dojížděl a zase makal. Bez volna a úlev.

Co mi to dalo? Osamostatnila jsem se jako nikdy. I když jsem tam byla se spolužačkou, každá jsme fungovala někde jinde. Takže jsem sama pracovala, projevovala iniciativu, německy se domlouvala, i dělala administrativu.

Taky kreativně jsem se docela vyblbla. Dostala jsem prostor, dělat si některé věci po svém. Třeba jsem natočila krátké video o tamějším životě. Takže mi to dalo tu samostatnost a kreativní stránku a vůbec zkušenost s cílovou skupinou, s pracovním procesem.

…

Pracovní zkušenost s uprchlíky nebyla tak hrozná, jak jsem očekávala. Byli to kluci prostě jak jiní teenageři. Měli své chvilky. Byli na zabití a jindy zase úplně milí. Nebyli zlí, ale spousta z nich měla za sebou určitá traumata, která se projevovala v určitých situacích.

Pokud někdy něco nebylo podle jejich představ, třeba neměli jen internet nebo mobil, nebo se něco stalo, byli agresivní. Občas se mohlo stát, naštěstí já jsem to nezažila, že tam proběhly rvačky nebo nějaké napadení. Za mé působnosti tam ale k ničemu vážnému nedošlo.

…

Já jsem s kluky vycházela dobře, ale musela jsem taky držet lajnu. Pro mě jako holku mezi černouškama, co si tam tancujou a jsou takoví hodně přátelští, a ještě když vidíš, že se jim očividně líbíš, čemuž se člověk moc neubrání, to bylo těžké.  Zvlášť když jste si věkově docela blízcí.

Ty jsi tam jen jako praktikant a taky moc nevíš, co a jak chodí. Oni se toho snaží občas využívat. Myslím, že se to podobá práci tady s některými romskými dětmi, nebo s jinými skupinami.

…

Jestli to byli lidi, kteří potřebovali pomoc nebo se ji jen snažili zneužít? Určitě se to nedá globalizovat, to je tak se vším. Byli tam takoví i takoví.

Přijeli třeba ti, kterým zabili rodiče, a zbytek rodiny je prostě vyslal do Evropy. Slyšela jsem dost příběhů, třeba o lidech, kteří utekli z lokální války mezi muslimy a křesťany. Občas nevíš, zda věřit, ale myslím, že ve většině případů byly pravdivé. Někteří byli prostě tací, že tu pomoc potřebovali. Na druhou stranu zase přišli ti, kteří si nejspíš jen řekli, že je to teď taková vlna, že jdou taky.

Musíme si přiznat, že ne každý tu pravou pomoc potřebuje, a právě proto je to téma tak strašně těžké. Jako že mít na to jednotvárný náhled. To prostě ani nejde.

Také proto jsem vůči tomu migrantskému tématu stále otevřená, snažím se hodně číst. Ani to Německo, o němž si spousta lidí myslela, že si v něm udělám obrázek, mi to neobjasnilo. Zvlášť když jsem pracovala jen s malým vzorkem uprchlíků pod osmnáct let. Určitě jiné by to bylo s dospělými, s dětmi…

---

Pouť do Santiago de Compostela…

Portugalsko naštěstí nebyla pracovní záležitost. Ale prostě po praxi v Německu jsem nebyla moc spokojená. Spíš jsem se cítila vyčerpaná. Potřebovala jsem načerpat nějaké lepší zahraniční zkušenosti.

Prvně jsem jela do Nizozemska, kde jsem si vydělala na cestu do Santiaga.

Sotva jsem přijela domů, sbalila jsem se rychlostí blesku, jela jsem do Prahy na letiště a poprvé jsem letěla sama. To pro mě bylo trochu stresující, říkala jsem si, že raději zůstanu doma, ale nakonec jsem přistála v hlavním městě Porto v Portugalsku.

Cestu jsem původně chtěla podniknout s tátou, ale to nevyšlo. Naštvala jsem se a řekla prostě fajn, pojedu sama.

Takže jsem doletěla a měla jsem batoh těžký asi patnáct kilo. V ubytovně se mi všichni smáli. Prý jestli jdu poprvé, že to jde poznat. Nabalila jsem si spacák a všechno pro případ, že bych spala venku.

Původně jsem tak cestu koncipovala. Tak trochu poutnicky. Že budu spát venku, nebudu moc jíst, budu se soustředit primárně na cestu. Samozřejmě všechno bylo nakonec jinak.

…

Cestu jsem moc neplánovala, jen jsem si na papírek sepsala stanice, ty města, kterými chci projít. Řídila jsem se dle toho, co řekli lidi, a dle tradičních žlutých šipek.

Hnedka první den jsem si tak nějak naplánovala 40 km. Jsem si říkala, že se to zvládne…

No a nějak jsem šla. Ještě k tomu jsem si nasadila sandále, bez ponožek. Svítilo slunce, krémem jsem se nenamazala, nekoupila jsem si jídlo. Nic. První den byl tedy zážitek. Hodil mě na takové pomyslné dno. Šla jsem v tom vedru, pomalu v tom neviděla žádný smysl.

Naštěstí jsem ale hnedka ten první den potkala člověka, co mluvil anglicky.  V Portugalsku to málokdo umí. Ten mě zachránil. Bavil se se mnou, odvezl mě do místa, kam jsem měla první den dojít. Nakonec to byl první nakopávací den a taky večer, kdy jsem se potkala se spoustou dalších poutníků. Povečeřeli jsme spolu, pak jsem si dala sprchu.

Od té doby se vše změnilo. Na ubytovně jsem nechala spacák a spoustu dalších nepotřebných věcí. Rozhodla se, že budu spát každý den v ubytovně a cestu si užiju a nebudu se na ní nijak trápit.

První večer jsem navíc potkala holčinu, kterou jsem oslovila a zeptala se jí, jestli nepůjdeme společně. Bylo to super, byly jsme spolu dva dny. Ona žila v Německu, pocházela z Izraele. Byla hrozně zajímavá, velký životní příběh za ní, působila v izraelské armádě. Teď dělala designérku, tatérku, dělá filmy a nevím, co všechno dalšího. Povídali jsme si celé dva dny, ani jsem nevnímala, kudy jdu.

Svůj papírek s vypsanou trasou jsem zahodila. Napojovala jsem se na různé lidi, potkala jsem dva bratry z Německa, s nimi jsem zůstala skoro až do konce. Společně ta cesta hezky ubíhala. Ale byli tam i momenty, kdy jsem šla sama a přemýšlela, že…

Já jsem tehdy měla takové představy. Asi že mě osvítí nebo já nevím (smích).

Prostě že budeš každý den hloubat a přemýšlet nad smyslem života. Přitom jsem tak maximálně přemýšlela, co si dám k jídlu, kde budu spát a třeba, že si i někdy dopřeju luxus a dám si sprchu. A ono přitom jdeš a máš čistou hlavu, což bylo skvělé.

Na to často ráda vzpomínám, protože to je ve všedním dni zpátky v Česku úplně jiné. Člověk je přehlcen věcmi. Tam se jen šlo, vnímala se příroda.

Vycházela jsem za tmy, abych se vyhnula vedru, a bylo to skvělé. Teda až po krátké době, co si na to chození člověk zvykl. Prvních pár dnů mě bolely nohy, měla jsem problém vstát z postele, bolely mě záda, obličej byl spálený a musela jsem se přinutit, abych těch dalších 30 km ušla. Byla jsem ráda, že mi nikdo nerozumí česky. Občas jsem si zanadávala.

…

Je dobré, když se člověk odhodlá a jde sám. Když chceš, tak sama nejseš. Potkáš lidi a s nimi různé příběhy. A zároveň máš svobodu se kdykoliv sebrat a jít, nikdo tě nedrží, což jsem udělala i já. Lidi chápali, že jsem potřebovala být sama. Prostě jsme si řekli, že se potkáme v další zastávce a většinou jsme se i znovu našli.  Ta svoboda, to bylo asi nejlepší.

…

Jakým způsobem mi cesta změnila pohled na svět, na mě? Začala jsem si sama sebe vážit ještě víc než předtím. Začala jsem se mít vážně ráda a užívat si každého dne, přítomného okamžiku.

Vždycky jsem měla problém s jídlem, nejedla jsem, a bylo to složitější. Tahle portugalská zkušenost mi v tomto směru otevřela oči a začala jsem se k jídlu stavět jinak.

Tělo si o něj vyloženě říkalo. Jako dej si tyhle dva sendviče, udělá ti to dobře a udělalo. Často jsem si ho užívala. Sendvič, pivo, cigareta. Byla jsem spokojená, taková moje triáda po každé cestě. Pro někoho je to možná maličkost, ale pro mě to byl velký posun.

…

Mělo to pro mě hodnotu i po stránce křesťanské.

…

Tak nějak jsem si začala víc užívat života. Vím, že budou těžké chvíle, ale když je člověk sám v sobě upevněný a vyrovnaný, nesemele ho to jako dřív.

…

Na další cesty nemám moc plán, ale je jich hodně jak v Portugalsku tak Španělsku. Buď bych jela znovu na poutní cestu nebo kam koliv jinam. Do přírody… Do Thajska… Těch možností je tolik, samozřejmě peníze jsou potřeba, ale důležité je odhodlání a pak prostě jet, jít. Ono se to vždycky nějak zvládne.

…

No takže ta pěší trasa byla dlouhá asi 260 km. V Portugalsku jsem byla nějakých 10-12 dní, samotná cesta mi trvala 7-10 dní. Vůbec si totiž nejsem jistá. Hodně jsem spěchala, kdyby to chtěl člověk ujít rychleji, klobouk dolů…

Doma to brali v pohodě. Připadá mi, že mě respektují. Berou skoro vše, tyhle má spontánní rozhodnutí, tetování, piercingy. Moje nápady. Samozřejmě vždycky se bojí, ale já se je snažím uklidnit. Upřímně, sama bych se do něčeho nebezpečného neodvažovala.

Tak nějak jsem tušila, že když pojedu do Portugalska sama, bude to v pohodě, že na cestě sama nebudu. A bylo to bezpečné. Takže určitě kdo to plánuje takhle jet, nebála bych se vzít batoh a jít, letět.

…

Motto? Nezapomínat na minulost, na to co člověk prožil, i to dobrý a to špatný, ale zase na té minulosti nelpět a snažit se soustředit se spíš na to, co se děje tady a teď, na to kdo je a na to, že je člověk milovaný. Asi bych i k tomu měla co říct, protože jsem poslední dobou taková motivovaná, ale asi každý člověk potřebuje dojít do určitého bodu, aby tohle mohl říct a cítit. A sama vím, že toho mám ještě hodně před sebou, ale zase jsem vděčná, jak jsem se sama dokázala posunout k tomuto svému moudřejšímu já.