Michaela Rotterová: Na gymplu bylo divadlo snem

foto: Ivana Hrubešová

Před  šesti lety na gymplu mi Míša tak trochu připomínala hlavní hrdinku amerického seriálu Glee, Rachel Berry. Ambiciozní sboristku, která se toužila dostat na newyorskou uměleckou vysokou školu NYADU a později účinkovat ve světoznámých muzikálech.  

Podobně Míša snila o divadle, a ačkoliv její cesta vedla trochu klikatě, dnes se objevuje nejen na prknech Janáčkova divadla v Brně… 

Nakonec k začátku našeho rozhovoru. Zeptala jsem se Míši, zda má obraceč času. Pokud byste se totiž  podívali na její životopis nebo do jejího diáře, zeptáte se taky.

Přesvědčte se:

• moderátorka brněnského Free Radia a redaktorka zpravodajství Rádia Krokodýl.
• účinkování v Janáčkově divadle v Brně a v brněnském divadle Radost
• účinkování v muzikálu Děti ráje (Brno, role Kájiny)
• lektorka a režisérka Dětského divadla Theatre
• lektorka herectví a moderace v umělecké agentuře Ambrozia
• zpěvačka akustického dua No Tiddlers
• moderátorka společenských akcí
• menší role v seriálech a filmech
•  v Jeseníku vedla divadelní soubor Rebeláci, s nímž odehrála představení Rebelové a Starci na chmelu

---

 

Jestli mám obraceč času…

To se mě lidi, kteří nechápou, jak to všechno stíhám, ptají často. Vše, co dělám, mě baví. Je to vše co, jsem vždy chtěla. Stíhám, ale pravdou je, že někdy je to hektické a nemám moc času na odpočinek.

…

Jak jsem se k tomu dostala? Nebyla to úplně jednoduchá cesta. Po gymplu jsem šla do Brna s tím, že jsem chtěla na JAMU. Na dálku jsem na tom pracovala. Občas jsem dojížděla na hodiny, ale nebylo to úplně ono.

Na JAMU byl pochopitelně nátřask a v roce, kdy jsem se hlásila, ani neotevírali obor muzikál, kam jsem původně chtěla. Dělala jsem přijímačky, ale nevyšlo mi to. Proto jsem začala studovat na Masarykově univerzitě jazyky.

Řekla jsem si, že půjdu na němčinu, budu tam rok a zároveň budu pracovat. Věděla jsem, že pokud se chci dostat na JAMU příští rok, musím vzít víc hodin herectví a zpěvu, na což byly samozřejmě potřeba peníze.

Pořád jsem chtěla dělat do divadla, ale člověk nevěděl kudy kam. Poslat životopis, kde nebyly žádné zkušenosti, znamenalo nedostat žádnou odezvu.

…

První takový zlom nastal, když jsem na jedněch talentovkách potkala pána, který zpíval ve sboru v Janáčkově divadle. Tenkrát jsem si dělala legraci, že kdyby tam potřebovali ohnivou čáru, co by lítala přes jeviště, ať se ozvou.

On to tehdy řekl šéfovi statistů, externistů a za pár týdnu mě s ním zkontaktoval.  Najednou jsem měla za dva dny hrát takovou malinkou roli v Carmen. Byla jsem nadšená.

Už půl roku po tom, co jsem přišla do Brna, jsem začala v Janáčkově divadle, kde postupně přibývala představení. Po Carmen to bylo Labutí jezero. Pak jsem začala zkoušet Dona Giovanniho, kde už jsem dělala víc věcí, i tančila. Všechno se na sebe začalo navazovat, jedna věc plodila druhou.

…

V divadle se mnou dělala statistka, která pracovala v radiu Petrov. Dost jsem se jí na práci vyptávala a ona mě pak oslovila, jestli bych tam nechtěla dělat taky. Zvažovala jsem to, protože mi řekli, že bych tam musela být všechny neděle. Tenkrát jsem ještě jezdila ob týden do Jeseníku. Dohrávali jsme Starce na chmelu. Ale nakonec jsem se do toho vrhla a začalo velké období zaučování. Po nedělích jsem vysílala zprávy a po pár měsících jsem se dostala i do týdenního vysílání.

Díky šťastné shodě okolností jsem se po odchodu z rádia Petrov dostala do Rádia Krokodýl. Tady jsem se opět zaučovala. Sice jsem měla nějaký rádiový základ, ale na Krokodýlu fungoval trochu jiný systém. Bylo to takové energičtější.

Začala jsem na zprávách, ale hodně mě lákalo moderování. To mi prvně řekli, že jsem hlasově moc mladá. Po nějaké době se však uvolnilo místo na Free Radiu, které jsem dostala. To moderování mě začalo bavit ještě víc. Třeba je i takové vtipné, že se jinak oblíkám na zprávy a jinak, když jdu moderovat. Pokud mám pevnou směnu o víkendu na Freečku a nikdo tam není, chodím pomalu v teplákách. Zatímco když jdu na zprávy, mám sáčko :-).

Rádio, to byl další splněný sen.

…

No a co potom? V Janáčkově divadle přibývaly projekty, učila jsem v dětských divadlech a mezitím chodila na castingy a konkurzy.

Krásná věc, do které jsem se dostala přes konkurz, byla opera Káťa Kabanová. Režíroval to světoznámý Robert Carsen z Kanady, co tohle představení dělal i v milánské  La Scale a na dalších významných scénách.

Při představení byla na jevišti voda a pár vorů. My jsme tam fungovaly ne přímo jako tanečnice, ale jako takové pohyblivé propojky mezi jednotlivými dějstvími. Předělávali jsme vory, na nichž se pohybovali sólisté, což bylo poměrně náročné. Jakmile se něco posunulo špatně, vznikla nedej bože díra, do níž mohl sólista spadnout. Bylo to ale krásné. Stálo to měsíc intenzivního zkoušení, bylo toho hodně, ale moc ráda na to vzpomínám.

…

Potom jsem se dostala k muzikálu Děti ráje v Brně. Dělala jsem konkurz, kde byla čtyři zdlouhavá kola, abych pak stejně prvně nastoupila jako asistence režie dětské role, třeba pro Čusbuse.

Ono ale, když člověk něco moc chce, asi se k tomu nějakým způsobem dostane. Nakonec jsem získala i svou vysněnou roli Kájiny a začala jsem hrát po boku takových zkušených herců jako Lukáš Vaculík, Sagvan Tofi nebo Bořek Slezáček.

Byl to hodně nový svět, takový jiný. Stále divadlo, ale víc showbusiness.

Zkoušení bylo dost náročné. Ale Děti ráje jsou úžasné. Je tam strašně moc energie. Jedná se o představení, které v  Bobycentru sleduje tisíc lidí a při závěrečném medley všichni stojí a zpívají a to je neskutečný pocit, který fakt miluju. Za to všechno to stálo a stojí.

…

Navíc s partnerem máme akustické duo No Tiddlers. Oficiálně fungujeme asi rok a díky hraní jsme se vlastně dali dohromady. Jinak se známe léta z divadla.

Hrajeme převážně převzaté věci. Covery (pozn.: nová verze již dříve nahrané skladby) různých zahraničních, českých interpretů, nových a starších písniček. Snažíme se to uzpůsobit tomu, kde a komu hrajeme. Hráli jsme třeba na parníku na Brněnské přehradě, na jedné strojírenské firemní akci v rámci veletrhů, převážně pro cizince ze Švédska, Norska a dalších severských zemí. Ti byli v sedmém nebi z Roxette a Eagles.

Také máme něco vlastního, na koncertech toho zatím ale moc nehrajeme.

Z našeho osobního života by možná byla dobrá reality show. Zkoušíme doma a je to hektický. Najdeme si hodinu volna a jdeme zkoušet, ale ne vždy jsou tomu hvězdy nakloněny a některé zpívání končí hádkou :-).  U zkoušení navíc vařím a uklízím, což je docela zábavné.

…

 Co dál…

Ano, na gymplu bylo snem divadlo. Nyní je jedním z cílů být víc vidět před kamerou. Ideálně mít svůj pořad a ten moderovat, věnovat se mu také dramaturgicky. Případně natáčet filmy a seriály, ale v tom je trochu limitující Brno. Přeci jen Praha nabízí víc. Člověk si nemůže myslet, že když nebude chodit na castingy, bude někde hrát.

Ale jinak divadelně jsem moc spokojená. V květnu roku 2017 jsem začala hrát v divadle Radost, což je opravdová radost. Zažívám pohodové zkoušení a kolegové mě neskutečně hezky přijali. To nebývá samozřejmostí, aby mezi sebe komunita pustila někoho nového a nedej bože někoho divadelně nevystudovaného, takže si toho moc vážím.

Rádio je taky fajn, ačkoliv už jsem tam čtyři roky. Pořád se jedná o kreativní práci

…

Jestli se přesunu z Brna do Prahy? No, s Prahou tak nějak počítám. Brno však stále považuji za základnu.

A naopak vazby na Jeseník? Pracovně nejsou nijak velké, koncert jsme tady ještě neměli, moderuji akce SZUŠ taneční a chtěla bych se víc zapojit do divadelní Žatvy. Taky mi zůstává touha tady něco podniknout. Proto jsem se pustila do znovuobnovení projektu Rebelové, který tady byl. Je to pro mě trochu nostalgie. Vazby rodinné mi ale samozřejmě zůstávají. Jasně, že je Jeseník trochu srdeční záležitost. Je to město, kde je krásně, velmi ráda se sem vracím. Ale pracovně bych tady nemohla dělat to, co dělám.

…

Zda je to něco, co jsem si na gymnáziu v Jeseníku dokázala představit? No je to něco, o čem jsem snila, ale…

Na jednu stranu člověk něco chce a představuje si, jaké to bude, nicméně nedokázala jsem si představit, že to fakt vyjde a navíc takhle relativně brzo. Každopádně je to super.