Lidé z Jesenicka

Divadelní spolek Kantoři: Dokud nás to bude bavit, budeme spolu zkoušet a hrát

Novoroční setkání s herečkami a herci z amatérského divadelního spolku Kantoři bylo plné vzpomínek a smíchu 😊 Některé veselé historky se do konečné podoby rozhovoru sice nevešly, ale i tak je jich níže hodně, a nejen díky nim stojí rozhovor za přečtení! Kromě jiného mě zaujalo i vyprávění o překonávání sebe sama v případě rolí, které „nesedly“. Pocit, který jsem si odnášela, odpovídal výroku pronesenému jedním z divadelníků: „Jsme na stejné vlně.“ Ano, jsou na stejné vlně a bylo příjemné to zažít!

Na úvod něco málo z historie DS Kantoři:

V roce 1999 byl v Mikulovicích díky paní učitelce Marii Nezvalové založen dětský dramatický kroužek, do kterého se zapojily i další dvě mikulovické učitelky – Marta Ostrá a Lenka Šťastná (které znám již z dob své povinné školní docházky). O pár let později v roce 2001 došlo k založení divadelního spolku Kantoři. Ten dalších sedm let vystupoval s pohádkami (až na jednu výjimku) nacvičenými někdy s dětmi, někdy bez dětí, ale vždy především pro děti.

  • Pohádka (dospěláci bez dětí) – Princezna na hrášku (2001)
  • Pohádka (s dětmi) – Čertí škola (2002)
  • Pohádka (s dětmi) – Jak Žofinka přelstila lupiče (2003)
  • Hra pro dospělé – Malá noční inventura (2004)
  • Pohádka (dospěláci bez dětí) – Kdo je hloupější (2005)
  • Pohádka (dospěláci bez dětí) – Ježibaby z babína (2006)
  • Pohádka (dospěláci bez dětí) – Brekeke (2007)

V dalších letech se DS Kantoři zaměřil už jen na hry pro dospělé.

  • Casanova žije (2009)
  • Agentura Drahoušek (2010)
  • Cesta kolem mé hlavy (2011)
  • Na správné adrese (2012)
  • Kdo se bojí postele? (2013)
  • Odjezd nejistý (2015)
  • Inteligentní lidé (2017)
  • Ani spolu, ani bez sebe (2018)
  • Agnes Belladona (v přípravě)

Za posledních deset let vystoupili na více než 20 místech téměř 180krát! Premiéra her bývá doma v Mikulovicích, Kantoři dále hrají pravidelně v Lázních Jeseník, v dalších obcích na Jesenicku i po celé republice (rádi vzpomínají třeba na tzv. svatováclavské jízdy do Mikulovic u Znojma nebo Mikulovic u Třebíče). Účastní se také divadelních přehlídek, ať už to byla Divadelní žatva v Jeseníku nebo Sněhový Brněnec.

Důkazem dlouhé divadelní historie byly v útulné divadelní šatně mikulovického kulturního domu, kde se rozhovor odehrával, jak plakáty z jednotlivých her na stěnách, tak objemná a téměř zcela popsaná kronika na stole.

Rozhovoru se účastnili: Marta Ostrá (MO), Lenka Šťastná (LŠ), Vladimíra Hromádková (VH), Jan Audý (JA), Jiří Truneček (JT)


Proč jste pro váš divadelní spolek vybrali název Kantoři?

MO: Na názvu jsme se shodli hned ze začátku. Maruška Nezvalová tehdy navrhla „jsme tady všichni kantoři, dáme Kantoři“. A už jsme to potom nechtěli měnit, byť kantorů nás v souboru bylo postupně čím dál tím méně. Ale několik let jsme byli v převaze. Až hra pro dospělé „Malá noční inventura“, se kterou jsme vystupovali čtyři roky po založení, už převahu učitelů neměla.

 

Jak se ze souboru, ve kterém hráli pohádky učitelé společně s dětmi z mikulovické základní školy, stal čistě dospělácký divadelní spolek s repertoárem pro dospělé publikum?

LŠ: Některé děti, se kterými jsme začínali, odešly na střední. Další děti odešly poté, co se dostaly do puberty. Rostly s námi, ale v osmé deváté třídě přestaly chodit na zkoušky, ztratily zájem. A nová generace dětí se neobjevila. Tak zcela skončilo hraní s dětmi a stal se z nás čistě dospělácký soubor.

 

Kolik je vás v divadelním spolku dnes?

Teď máme deset aktivních členů – nás pět (Marta Ostrá, Lenka Šťastná, Vlaďka Hromádková, Honza Audý, Jirka Truneček) a dále Šárka Jasanová, Luděk Jehlička, Jirka Kostelňák, Milan Ostrý a Kamila Bernátková. Drahoš Bernátek si teď dal přestávku a Gabča Kostelňáková je na mateřské.

 

Měl někdo z vás předtím s divadlem zkušenost?

MO: Já jako dítě, v páté třídě. A taky jsem jednou s dětmi na základce nacvičovala pohádku Zlatovláska.

LŠ: A já jsem hrála hloupého Honzu (vypadala jsem jako kluk) na základce v osmé třídě v Hranicích na Moravě, ze kterých pocházím.

VH: Když jsem vedla pionýry, nastudovaly jsme ještě s Petrou Kouřilovou s dětmi dvě pohádky – O míčku Flíčku a O chechtavém mraveništi.

JT: Jako dítě jsem chodil do divadelního kroužku právě k paní Marii Nezvalové a hrál jsem Rumcajse. Největší problém jsem měl v políbit Manku, to mi v pubertě opravdu nešlo. Vedle působení v DS Kantoři vedu už asi desátý rok divadelní kroužek s dětmi na základní škole v České Vsi, kde učím.

Jak vybíráte hry, které hrajete?

VH: V prvé řadě musí být z nějaké agentury. Nemůžeme si dovolit hrát hru, aniž bychom zaplatili autorské poplatky, protože bychom se mimo jiné nemohli účastnit žádných soutěží. My vybíráme hry z agentury Dilia. Vždy se nejdříve domluvíme, kdo chce hrát. Podle složení osob – kolik je mužů a kolik žen a v jakém věku – sedíme a hledáme na internetu (buď já nebo je to také Honzova specialita). U každé hry je uvedeno shrnutí děje i postav – podle toho si vybíráme. Výhodou je, že když napíšu do Dilie, pošlou mi klidně třicet nebo čtyřicet her k prostudování v elektronické podobě. Podmínkou je, že než nějakou hru začneme hrát, musíme s nimi mít podepsanou licenční smlouvu.

 

Kolik her většinou prostudujete, než najdete tu pravou?

VH: Než jsme se pustili do nové hry, kterou studujeme nyní, prošla jsem jich asi dvacet. U některé hry jsem přečetla první tři nebo čtyři stránky a zjistila jsem, že pro nás není vhodná. Podle složení postav nebo jejich věku jsem viděla, že to nepůjde.  Například v jedné hraje vnuk a má dva prarodiče z jedné strany a dva z druhé strany… To nemůžeme hrát. A pitvořit se a dělat nějaké masky, to není hezké.

 

Specializujete se na nějaký žánr?

VH: Dá se říct, že jdeme spíš do komedií. Jsme si vědomi toho, že jezdíme po vesnicích a lidi se chtějí bavit. Nečekají nic těžkého, toho mají dost v životě.

JT: Ale nejsou to lehkovážné komedie nebo frašky, jsou to komedie s poselstvím.

MO: Vždycky je tam vážná myšlenka. Je to sice legrace, ale je tam často i poučení do života nebo ze života.

 

Stalo se vám, že jste nacvičovali hru a najednou jste si řekli „to nepůjde“ a rozhodli jste se, že vyberete něco jiného?

VH: Jednou jsme začali zkoušet hru „Rajčatům se letos nedaří“ a to byla velice pěkná hra. Jenomže jsme nastudovali asi třetinu hry a zjistili jsme, že tam jsou poplatky 70 tisíc korun pro amatérské soubory! Takže jsme od toho šli pryč, to bychom nebyli schopni zaplatit. Po této zkušenosti si zjišťujeme licenční poplatky hned na začátku.

A třeba nedávno jsem našla hru, u které jsem okamžitě viděla na každého napasovanou roli. Nádherná hra, ale její autor ji vůbec nepouští mezi amatérské soubory, je určena jen pro profesionální divadla… To mě mrzí hodně. Říkám si, že třeba za pět let se to může změnit a my se do toho pustíme, protože je to krásná hra.

 

Obtížné role i veselé historky

Stalo se vám někdy při obsazování rolí, že by někdo z vás dostal roli, přečetl si to a řekl si „ne, to hrát nebudu“?

LŠ: Já musím říct, že ve hře „Kdo se bojí postele?“. Když jsem si to přečetla, říkala jsem si, že to přece nejde. Ale nebyl tady nikdo jiný, kdo by to hrál. Bylo to pro mě těžké. Pořád jsem nevěděla, co je smyslem mojí postavy – jestli to, že mě tam někdo ojíždí na posteli… Všechny tři ženy v předchozích aktech byly dámy a já jsem byla obyčejná zlodějka. Nemohla jsem mít sukni ani šaty, ale nesměla jsem být kluk… Byla jsem z toho úplně vedle. S touto rolí jsem se nemohla dost dlouho smířit. Naučit se to člověk vždycky naučí, ale problém je, když se s postavou nesžije. Všichni mi strašně pomáhali se do toho nějak vcítit, ale mě to začalo bavit asi až při desáté nebo dvanácté hře.

JT: Moje nejproblematičtější role byla ve hře „Cesta kolem mé hlavy“, kde jsem hrál psychiatrického pacienta. To jsem hrál jen proto, že jsem patřil do party, role mě nebavila. Vůbec jsem nevěděl, jak to zahrát, jak se toho chytnout.

VH: Jak už jsem říkala (pozn. WoJ: v rozhovoru zde) – člověk si hru přečte, nastuduje si svou roli a teprve v průběhu zkoušení jde té roli jakoby pod kůži. Kolikrát až při samotném zkoušení přijdeme na zajímavé věci, které nás na začátku ani nenapadly, na ten podtext. Ale nestalo se, že by někdo hru odmítl.

JT: Protože člověk hraje s ostatními, ti mají třeba vtipný dialog, kterému se dá zasmát. Ale pro mě to byl těžký kus. Samotná hra, a hlavně moje role, pro mě byla těžká. Byl jsem z ní unavený a vyčerpaný.

LŠ: Já jsem měla úplně stejné pocity. Vždycky, když jsem šla do divadla, říkala jsem si, že dneska už to prolomím, dneska už to bude konečně dobrý. A zas to tak třeba nebylo. Když jsem šla domů, říkala ptala jsem se sama sebe, zda mám zapotřebí se tady tak trápit. Ale když jsi na jevišti, tak to prostě nechceš ostatním pokazit, chceš ze sebe vydat to nejlepší. Já si myslím, že hodně lidí ani nevědělo, že se tak trápím… Ale bylo to hrozné.

JA: Nacvičovali jsme hru „Stromy umírají ve stoje“, kde jsem se se svou rolí taky nemohl ztotožnit. Měl jsem hrát staršího pána a nešlo mi to pod kůži. Měl jsem pocit, že to prostě nepůjde. Nakonec jsme tu hru zavrhli úplně všichni. Naopak jsou role, kde člověk hned vidí, jak svou postavu hrát. I když to, že se člověk neučí vždycky jen roli, která je mu na první pohled jasná, je zároveň výzva.

MO: Já jsem měla nepříjemný pocit ze hry „Cesta kolem mé hlavy“, byť jsem tam měla malou roli. Neměla jsem vůbec dobrý pocit z prostředí psychiatrické léčebny, kde se to odehrává.

Teď to odlehčím… Ve hře „Na správné adrese“ jsem měla takový problém, že každý chlap, který ke mně přišel, se vždycky vysvlíkl. Měla jsem vypadat zděšeně, ale přitom mi to připadalo legrační. Zvlášť když jsem musela mít stoupající adrenalin ve scéně se svým bývalým žákem. Vlaďka mi tehdy už dokonce nadávala „Marto, tak toto ne!“, protože já každý výstup dostala záchvat smíchu. Potom jsem si řekla, že musím být trošku amatérsky profesionální a tohle zvládnout! Chlapi se nakonec na každé zkoušce museli vysvléct doopravdy a ne „jen jako“, abych si zvykla. Ale můžu říct, že jsem z toho z počátku neměla dobrý pocit.

 

To mě přivádí k další otázce – máte nějakou „veselou historku z natáčení“ nebo spíše hraní?

My jich máme!

LŠ: Nejkrásnější historka byla, když jsme ve hře „Kdo se bojí postele?“ v té mnou už zmiňované roli měli s Jirkou totální výpadek v době, kdy jsme se objímali a kdy jsme měli říct poslední větu. Upírala jsem oči na Vlaďku, aby byla tak laskavá a poradila mi, co mám říct. Při tom mě Jirka držel a šeptal: „Co mám říct?“

Vlaďka tam jen stála a smála se! No nakonec z nás něco vypadlo… Po představení jsem se Vlaďky ptala: „Můžeš mi vysvětlit, proč jsi nám nenapověděla?“ A Honza, který stál vedle, na to: „Já jsem vám napovědět chtěl, ale Vlaďka říkala – nech je, oni si to užívají, oni nepotřebují, oni to hrají!“ Jak my jsme to potřebovali!

VH: S hrou „Casanova žije“ jsme hodně vystupovali po republice. Jednou jsme se blížili k cíli a najednou vidíme zdálky takový krásný plakát. Tak jsme si říkali, že to už je na nás všude reklama. Přijeli jsme blíž – a byla to pozvánka do erotického klubu! Ono to zdálky vypadalo skoro stejně – bílý podklad, červený nápis, andílci … prostě jako náš plakát.

JA: Ve hře „Agentura Drahoušek“ jsem si obstarával propriety – pivo a maso, které se ve hře pilo a jedlo. Jednou jsem si v obchodě vybral nefiltrované pivo, které vypadalo zakalené. Hrál jsem na scéně s Kamilou Bernátkovou a v okamžiku, kdy začala nalívat pivo, mi se zděšeným pohledem posunky naznačovala nepij to, nepij to, je to zkažený! Snažil jsem se jí na té flašce ukázat, že tam je napsané nefiltrované. Ale Kamila říkala: „To je takový blázen, on pro tu hru udělá všechno – vypije i zkažené pivo!“

Nebo jsou zákulisní zážitky, které divák nevidí. Hráli jsme v Mikulovicích u Třebíče v takovém disco klubu a bylo tam málo místa. Kulisy jsme měli naskládané tak natěsno, že to za nimi bylo o prsa. Co se za nimi odehrávalo, jak jsme se přešlapovali, podávali si rekvizity. To bylo taky takové úsměvné.

Pak bych ještě vzpomněl hru „Na správné adrese“… Měli jsme krásnou dovolenou – jeli jsme i s našimi rodinami na vodu do Krumlova a hráli jsme tam ve vojenském stanu, který nám půjčili skauti. Bylo po dešti, rozbahněná půda a my jsme stáli za kulisami na posledních ostrůvcích v kalužích vody. Kolegyně Kamila, která hrála dámu v lodičkách, měla mezi svými výstupy chvilku pauzu a chtěla se podívat, jak hra vypadá. Jak utíkala, tak zakopla o provaz, který držel stan, a ztratila botu, která byla pro návaznou scénu důležitá.

LŠ: V té době jsem vysvlíkala Milana, Milan se na mě vrhal, ale Kamilka, která měla mezi nás vpadnout, pořád nešla… A teď já „co bude?“ To je pak krásná šuškanda! Vypadalo to, že mě Milan snad sklátí…

MO: A ještě jedna historka ze hry „Agentura Drahoušek“. Vždycky, když scéna skončila, přinesli mi do zákulisí propriety. Byla jsem nápovědka a to jídlo jsem dojídala a pivo dopíjela. No a na derniéře se na mě domluvili. Dostala jsem za úkol, odnést propriety z jeviště sama. Na jevišti už byla tma, tak jsem si říkala, že je tma, nikdo mě neuvidí, času mám dost a cestou jsem si ještě na jevišti lokla piva z korbele.  A najednou světlo – všichni diváci se na mě dívali a já vyvalený oči!

LŠ: Derniéra je vždycky tak trochu legrace, trošku naschválová. Ti, co chodí do divadla, to ví.

VH: Jako třeba, když měla Kamila otevřít balík a v něm najít jako dárek uzené stehno… A místo toho tam byla ruka z kostlivce – překvapení pro ni i pro diváky!

Nová hra, zkoušení, zázemí… A další divadelnické akce

Jak dlouho trvá nastudování nové hry?

To je různé. Třeba teď jsme měli hru „Inteligentní lidé“ a ta se studovala dlouho – dva a čtvrt roku – protože jeden kolega měl zdravotní komplikace. Ale třeba hru „Odjezd nejistý“ jsme měli hotovou za intenzivní čtyři měsíce. Hra „Agentura Drahoušek“ a některé další byly nastudované tak do tři čtvrtě roku. Několikrát jsme byli tlačení termínem, třeba vystoupením na Divadelní žatvě v Jeseníku.

VH: A teď jsme si řekli, že se nechceme nechat tlačit žádným termínem. Spíš si chceme užívat, že se setkáváme, hrajeme si, bavíme se o tom… Takže jsme si zatím nedali žádný termín a datum premiéry stanovíme, až uvidíme, že je hra skoro celá nastudovaná. Premiéra je vždycky v kulturním sále v Mikulovicích pro naše diváky a sál bývá plný. Jednou jsme měli premiéru ve Zlatých Horách, protože kulturní sál v Mikulovicích se zrovna rekonstruoval. Tam máme taky svoje vděčné diváky.

 

A jakou další hru teď nacvičujete?

VH: V repertoáru, který hrajeme, máme nyní dvě hry – poslední nastudovanou hru „Ani spolu, ani bez sebe“ a pak hrajeme ještě hru „Inteligentní lidé“. S tou se ale budeme loučit.  A teď jsme se pustili do jubilejní desáté hry. Jmenuje se Agnés Belladona a je z hereckého prostředí, přímo z divadelní šatny. Tato hra je úplně v počátcích – máme za sebou první kousek, který jsme začali zkoušet na jevišti.

 

Jak často a kde zkoušíte?

VH: Scházíme se pravidelně „co to dá“. Protože máme různé profese a povinnosti, ne vždy to vyjde, ale snažíme se scházet každý čtvrtek v 18 hodin v kulturním sále v Mikulovicích. A zkoušíme až do deváté nebo půl desáté.

JA: Kromě čtvrtečních zkoušek máme ještě občas víkendová soustředění, která bývají i jinde než v divadle. Jednou pro nás připravili Bernátkovi překvapení – převezli kulisy k nim a soustředění jsme měli u nich na zahradě. Před premiérou zkoušíme většinou několikrát týdně, někdy tomu věnujeme buď víkend anebo alespoň jeden celý den, kdy celou hru sjedeme třeba třikrát i s technikou, hudbou a osvětlením.

 

Co kostýmy? Půjčujete si je nebo si je šijete sami?

VH: Připravujeme si je sami. Asi nejsložitější kostýmní hra zatím byla „Cassanova žije“, na kterou nám šila kostýmy babička Jirky T. a Miluška Guzejová. Jinak si vždycky pomáháme sami. Domluvíme se, jak danou roli vidíme, jaký kostým by pro ni byl vhodný. Každý si něco dokoupí a zaplatíme si to potom z naší pokladny.

 

Kdo vám pomáhá s technikou, osvětlením a zvukem?

MO: Manžel byl už v začátcích divadla zlákán, že nám bude svítit. Říkal: „V žádném případě hrát nebudu!“ Jenomže potom přišla pohádka, ve které byl král, a ten nám chyběl, takže musel nastoupit. Myslím, že hrál dobře, jenomže teď už se zase stáhl, že bude raději pouštět hudbu a svítit.

VH: Do naší nové hry, kde mají všichni nějaké obsazení, technika nutně potřebujeme. Jsme rádi, že ho bude dělat Milan.

JT: Technik byl vždycky problém – i on musí chodit na zkoušky, aby věděl, které světlo a který zvuk se kdy odehrává. Když jsem nastoupil, chvíli jsem osvětlovače dělal.

JA: Světlo, zvuk a třeba i nápovědy jsou důležitá složka, která má velký podíl na úspěchu hry. Když nejsou nápovědy, kolikrát musí napovídat ostatní herci. Nebo hlídat, kdo má kdy nastoupit, s jakým kostýmem nebo rekvizitou. Je potřeba zázemí, aby mohli herci hrát.

VH: Když je potřeba, tak toto zázemí dělají i ti, co hrají. Spousta her vypadá tak, že půlku představení napovídá nebo zajišťuje techniku někdo, kdo zrovna nehraje, a pak se to vystřídá. Takže to pořád řešíme.

 

Vidím, že máte krásnou kroniku – co je v ní zachyceno a kdo do ní zapisuje?

VH: Dá se říct, že já. Je v ní zapsaná každá hra – kdo v ní vystupuje, kde hrajeme i naše zážitky nebo i jiné aktivity, které podnikáme. Teď jsme se třeba už podruhé zúčastňovali retro her, které v Mikulovicích organizuje spolek žen. Je to o setkání všech mikulovických spolků, na kterém mají lidé možnost zjistit, co všechno spolky dělají. Tentokrát to bylo opravdu pojaté jako retro hry – spolky mezi sebou soutěžily v jezdění s kolečkem, stavění komínů z kostek, … Účastnili jsme se i my divadelníci. Měli jsme svůj stánek, kde jsme měli pár kostýmů, do těch se děti rády oblékají. Pro děti jsme měli připravených pár her, které se hodí k divadlu, jako třeba jazykolamy nebo pořekadla, a za ty jsme děti odměňovali sladkostmi.

 

Na vašich webových stránkách je několikrát zmíněn Mikulovický škrpál – o co se jedná?

LŠ: Škrpál byla od roku 2003 každoroční soutěžní divadelní přehlídka pohádek, která se konala v kulturním sále v Mikulovicích a na které vystupovala pozvaná (především školní) divadla. Přehlídku zahajovala pohádková babička, porotu tvořili diváci společně s členy našeho souboru a vystupující divadelní soubory dostávaly odměnu v podobě škrpálu. Škrpál se konal vždy nejdříve v sobotu, pak se přesunul na pátek, takže diváky byly především děti z mikulovické školy a školky, ale mohl přijít kdokoliv. Děti byly nadšené, bylo to úžasné!

Organizaci Škrpálu jsme přes mikulovickou školu zajištovali my z divadelního spolku Kantoři – hlavně já s Martou, protože obě pracujeme ve škole. Oslovovala jsem divadelní soubory s nabídkou vystoupení na Škrpálu, přehlídku jsme moderovaly, chystaly jsme ceny… Postupně ale bylo čím dál těžší sehnat alespoň tři nebo čtyři divadelní soubory, které by na Škrpálu vystoupily. Před třemi lety jsme dokonce kvůli jednomu souboru posouvali termín a daný soubor stejně nakonec účast odřekl, takže jsme celou akci zrušili. Od té doby se Škrpál už nekonal, předtím to ale bylo skvělých třináct ročníků.

 

Kdo vás podporuje?

VH: Podporuje nás obec Mikulovice už tím, že nám tady umožňuje zdarma zkoušet, že tady můžeme mít naši divadelní šatnu. A jako každý spolek můžeme požádat o dotaci. Obec se snaží spolky podporovat. Nestalo se, že by nějaký spolek příspěvek vůbec nedostal, nanejvýš ho nedostal v takové výši, o kterou požádal.

 

Minulost i budoucnost…

Vyskytly se minulosti těžké chvíle nebo překážky, kdy jste si mysleli, že už soubor neudržíte?

LŠ: Každý má nějaké krizové období. Já jsem musela na rok úplně vypustit. To bylo období po mém pádu, musela jsem řešit své zdravotní problémy.

JT: V tu chvíli nás odešlo hodně, ale to nebylo nějakou ponorkou v souboru nebo ublížením. Neodešel jsem, protože bych byl znechucený, šlo prostě o pracovní vytížení. Ale když byla premiéra nebo představení, přišel jsem se podívat. Nebo potřebovali na jednu hru telefon, tak jsem pomáhal s rekvizitou. Nevypadl jsem ze souboru tak, že bych řekl, že už s ním nechci mít nic společného. Slíbil jsem, že až to období přejde, tak se vrátím.

MO: Takže nás tehdy zůstalo málo. Věděli jsme, že to období musíme překonat. Našli jsme hru „Odjezd nejistý“, kde byli jenom čtyři herci. A ono období, kdy mělo hodně kolegů problémy zdravotní, pracovní, osobní nebo rodinné jsme překlenuli touto hrou.

VH: Ano, to byla asi nejtěžší doba. Ale teď mi připadá – a myslím, že mluvím za všechny – že krize je zažehnána. Teď nás hlavně drží, že studujeme něco nového. Ten adrenalin, ta chuť. Ještě bych ráda dodala, že i když třeba někteří z nás řekli, že s divadlem končí, že to už nedávají… Vrátí se. Ta láska k divadlu tam je.

 

A jak si přestavujete budoucnost DS Kantoři? Chtěli byste to takto držet třeba dalších dvacet let?

LŠ: Ono to je hodně o lidech, kteří přijdou zvenčí jako pokračovatelé. Mladí tíhnou k mladým, musela by přijít větší smečka.  Ale současnou mladou generaci to moc nezajímá. To totiž není jen zábava, člověk má vůči souboru i zodpovědnost.

 

Jste tedy otevření tomu, že by se přidali noví herci?

VH: To ano, ale souhlasím s Lenkou, že pokud by přišel jeden mladý, tak by mezi nás asi nezapadl. To by musela být nějaká skupina mladých ve stejném věku. Střídali bychom se nebo bychom společně něco nastudovali.

JA: Je pravda, že jsme spolu na stejné vlně. Jezdíme na vystoupení, někdy i celý víkend, takže to je i časově náročné.

VH: A zároveň je to velká odpovědnost. Kolikrát už jsme hráli třeba v horečkách. Nedá se to prostě odříct. Vystoupení jsme za celou dobu zrušili jen jednou, a to opravdu v největší krizi.

Dokud nás to bude bavit, dokud budeme rádi spolu a dokud to půjde, budeme zkoušet nové hry a hrát.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *