Kateřina Preisová: Těší mě, kolik lidí mé obrázky zná a poznává

První únorový rozhovor mě přiměl otočit list kalendáře. Je na něm obrázek a citát Hermanna Lönse:

„Nejdůležitější součástí našeho zavazadla je radostné srdce.“ 

 

Shodou okolností jsem stejný obrázek (později i zmíněný kalendář) dostala od Katky Preisové u nás v kavárně, kde má svou tvorbu vystavenou. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla. Přitom – popravdě – představovala jsem si ji úplně jinak. Umělecky, možná trochu bohémsky? Ani nevím, jak to popsat. Když se na to ale dívám zpětně, její obrázky k takovým představám vůbec nenaváděly. 

Ukázalo se, že Katka Preisová je nejen výtvarnicí a paní učitelkou, ale především usměvavou sympatickou maminkou. První dojem pak potvrdil a navíc převýšil náš rozhovor. Povídání o malbě a kresbě, ilustracích, kolážích bylo láskyplné, skromné, moudré, rychlebské i jesenické a doplnily jej roztomilé slůvka syna Kryštůfka, který si při rozhovoru hrál v dětském koutku a sem tam přišel na jahody. 

Nakonec je dosti možné, že spíš než Katku Preisovou znáte její obrázky, přeci jen na ně můžete ve městě narazit poměrně často. A kde? To musíte číst dále… 

---

 

Jak jsem se dostala k malování? Byla jsem takové to dítě, co pořád chodí s pastelkou. Proto mě rodiče dali od první třídy do základní umělecké školy v Jeseníku, ale je pravda, že v tu dobu jsem měla raději svačinky a tolik si to neužívala.

Potom, když jsem se rozhodovala, kam půjdu po gymplu na vysokou školu, řekla jsem si, že bych výtvarku mohla zkusit. Připravovala jsem se na přijímačky a ještě strávila trok na jazykovce na angličtině. Nakonec jsem studovala v Ostravě speciální pedagogiku a výtvarnou výchovu.

Ale myslím si, že k tomu hodně přispěli rodiče. I oni v sobě něco mají. Bratr také maluje, tatínek maloval. Určitě je to rodinným prostředím.

…

Po vysoké škole jsem začala skutečně jen učit a realizovala jsem se v tom, že jsem se připravovala na vyučování, zdoila třídy, chody, kreslila dětem do sešitů. Učila jsem na speciální škole, kde je výuka individuální. Příprava učitele byla při každodenní individuální práci náročná, na malovnání nezbýval čas a nebylo ani to správné vnitřní pnutí.

Změnila jsem bydliště. Šla jsem do Prahy, kde jsem zase pracovala ve speciální škole s postiženými dětmi a tam jsem  kreslila stejně – sešity, třídy. Ale už se objevila touha dělat zase něco svého. K tomu jsem se setkala s kolegyní, která mi trochu otevřela oči v tom, že se člověk nemusí bát. Ach ten ostych…. A to mi asi dalo impuls.

Mám totiž pocit, že tady z toho našeho kraje jsme všichni takoví, že pokud něco umíme, bojíme se to ukázat. Nebo si myslíme, že to není dost dobré. Nebo že to nejde, veřejně se projevit.

Stejně, když jsem se vrátila, nebylo to tak, že bych začala veřejně vystupovat. To by mě nikdy nenapadlo, ani jsem neměla nikdy takovou touhu. Byla jsem šťastně zašitá s barvami a tužkami doma a to mi naprosto stačilo.

Věnovala jsem se volně soukromé tvorbě. Vidělo to pár známých, říkali, že se jím věci líbí, že by o ně   měli zájem a tím se spustila nějaká podivná řetězová reakce, která obrázky přehoupla ven přes pomyslnou i reálnou zeď.

Pravdou je, že mi trvalo třeba rok, než jsem něco umístila na Fler, na prodejní server, protože jsem pořád necítila, by se to mohlo vůbec někde prezentovat. Odvahu mi právě dodali známí, kamarádi, jejich rodiče. Já sama bych se k tomu nikdy neodhodlala.

Protože reakce okolí i cizích lidí byli příznivé, odhodlala jsem se jet se známými na první trh do Linhartov. Také jsme jeli v zimě na Moravskoslezský hrad. A vzpomínám si, jak před námi stála dlouhá fronta na bramboráky a u nás nikdo. Takže to jsou takové hluboké zážitky, co člověk nezapomene.

…

Na počátku bylo malování na textil.  Ke kresbě se to přerodilo tím, že jak jsem se vrátila z velkého města, chtěla jsem ukázat, jak je to tady u nás pěkné. V tom mě rodiče strašně vedli, nikdy neříkali o kraji nic negativního. Když jsem byla malá, strávili jsme hodně času na chatách, v lesích, a v nás s bratrem to probudilo opravdu hluboký vztah ke kraji, k Rychlebským horám. Vnímáme krásu.

A tu jsem chtěla ukázat zase dalším dětem,  které jsou buď z našich končin, nebo prostě přijedou na výlet. Vznikl první pohled Rychlebských hor, na kterých byla moje první zvířátka Rychlebské zvířeny původně malovanými volně.

Tenkrát ještě nebyl takový velký boom, jako jsou dnes Rychlebské produkty. Myslím, že to byl tak rok 2010, kdy jsem začala na Fleru s Rychlebskou zvířenou. Vznikl tedy první pohled, k tomu druhý a postupně jsem si říkala, že zajímavé místo je třeba Borůvková hora, Dub u rybníků v Černé Vodě, a tak vznikly další. Pak jsem byla oslovena Tančírnou v Račím údolí pro vytvoření pohledu a tak to šlo dál.

Tehdy si jich všiml Marcel Šos, který dřív pracoval pro informační centrum, a požádal mě, jestli bych neudělala mapu Jeseníků. To jsem ještě nevěděla, do čeho jdu. Bylo to náročné, ale jsem za to moc ráda, byl to krásný nápad.

 

…

 

Jak působím na Fleru? No dva roky jsem tam teď nebyla kvůli dětem, byla jsem na mateřské a hlavně bych řekla, že se ten prodej dost přesunul. Ono kreslení a děti už mi nedávají tolik času, abych měla čas na tvorbu užitkových předmětů.

Ale určitě mi pomohl. Čím více cokoliv děláte, tím více jdete dál. A zase to bylo setkání s ostatními. To je vždy dobré, že vidíte inspiraci.

Je pravdou, že za ty dva roky, co jsem tam nebyla, se Fler posunul jinam, ale i co se týká příjmu, byla to dobrá záležitost a je pro mě taky moc zajímavé dívat se, jak jsou lidi šikovní. Obdivujete to a zároveň vás to žene dál.

…

Moje tvorba je na Fleru a ve Vinckovo kafe. Dostala jsem nabídku prodávat v několika obchodech, ale zatím jsem odmítla. Nechci nic slibovat, kdybych pak náhodou nebyla schopná něco zrealizovat. Pak jsem ještě ve Zdravé kavárně. Požádali mě o logo a vlastně mojí tvorby využili maximálně. Dělala jsem nějaká další loga, mapy, turistické známky, návrhy na oblečení pro turisty.

Je to vždy velká výzva. Bloumám v hlavě i na krátkých osamocených procházkách, aby něco vzniklo…

…

Ilustrovala jsem několik knih. Nejoblíbenější jsou asi Pohádky z města Ústí nad Labem a jeho okolí. To jsem dělala v období, kdy jsem byla  volnější a svobodnější, šlo možná poznat, že jsem si nedělala hlavu, jak vše dopadne, a ilustrace jsou pro mě asi nejtypičtější. Je to kresba s koláží dohromady a z toho mám radost pořád.

Zase citová záležitost jsou Pohádky a pověsti z Rychlebských hor od Karla Jedonka. Tady ty dvě věci jsou nej.

Kdybych si mohla vybrat, budu ilustrovat něco veselého pro děti. Krásná kombinace je pro mě Miloš Macourek a Adolf Born. Ten jejich humor v textu a s ilustrací spojený dohromady je pro mě opravdu kouzelný.

 

…

Na experimenty moc času není. To spíš v kresbě, kombinuju techniky. Když mám ale plnit přání zákazníků, je to těžké skloubit. To aby si na to člověk vyhradil tak týden času.

Třeba když jsem dělala kalendáře, dělám je od roku 2011, řekla jsem si, že už by to chtělo nějak jinak. Trvalo to poměrně dlouho.

 

…

Jaké používám techniky? Pokud jsou to užitkové předměty, je to malba. Jinak převažuje kresba. Právě kresba kombinovaná s koláží. S papíry, které si vyrábím sama nebo si je kupuji. Kombinace těchto dvou věcí. Stříhání, trhání, lepení.

Spousta lidí si myslí, že je to udělané v počítači a vůbec je nenapadne, že by se to dělalo ručně. Že by se papír vyráběl, stříhal, lepil a dokresloval.

….

Mě překvapuje, kolik lidí mé obrázky zná a poznává. Tím, že bydlím ve Skorošicích a jsem doma s dětmi, žijí si obrázky svým životem. Já je odevzdám a ony žijí dál. Kam ho kdo dá, záleží na něm a já jsem pak překvapená, když ho sama vidím. Třeba poutač na Tančírnu, který visí v Bernarticích, nebo věci ve  Zdravé kavárně…

Jdu tak do kavárny a najednou tam visím na zdi, nebo jsem na poukaze. Na Tančírně jsem byla až na rozpacích, že lidi znají mé obrázky. Až mi to připadá strašně zvláštní.

…

Řekla bych, že nejdál se můj obrázek dostal až do Austrálie. Byly to dárky. Něco bude také po Evropě. Nevím. Hodně se kupují třeba knihy. Prarodiče je kupují vnoučatům, co sem za nimi jezdí na prázdniny. A mám třeba zkušenost, že si děti knížku vezmou s sebou, přečtou si pohádku a pak jdou na to místo. Nebo jdou a mají knížku v ruce a dočítají jí cestou.

Vlastně vyjde další díl pohádek (pozn.: Pohádky a pověsti z Rychlebských hor). Už třetí. Celkem budou čtyři. Každý díl je jedno roční období. Já už mám všechny pohádky u sebe, ale protože ještě dodělávám další školu a chtěla jsem na to mít klid, domluvili jsme se, že odevzdávám obrázky do srpna a před Vánoci 2018 vyjde třetí díl.

Nebo mám také ráda Hraničky a v Žulové bydlí paní, která tam žila. Narodila se tam, ačkoliv její rodina byli Němci, neodsunuli je. No a jednou jsme se náhodou potkali a ona mi vyprávěla o svém životě. Byla jsem tím okouzlena, tak jsem řekla panu Jedonkovi, že by bylo zajímavé o tom napsat.

To bylo ještě před obdobím, kdy se v Hraničkách začali dělat vzdělávací procházky. Takže paní připravila nějaké podklady, ale jestli z toho bude knížka, to nevím.

Nechce se mi do tvorby ničeho ponurého, ale přece i tohle vyprávění by mohlo být veselé, ta poválečná doba z pohledu dětství, kdy ty děti to tolik nevnímají. I to by mohlo být zajímavé.

…

Jak vybírám citáty k obrázkům? Podle toho, jak se líbí mně. Úplně neobjektivně. Je zajímavé, že když to s někým řeším, každý na to máme jiný názor, nemusí se to líbit. Třeba citáty, kde je slovo Bůh, přestože nejsem klasicky věřící, když mi to vyhovuje, použiju to. Jenom si říkám, jak se na to bude dívat ten, koho chci tím obdarovat.

Ale je zajímavé, že se mnou o citátech lidi občas polemizují. Třeba někde na prodejní akci. To už se mi taky stalo. Že se zamýšlí nad tím, jak je to doopravdy.

 

…

Jinak že bych se dala na samostatnou kariéru, to asi ne. K učení se musím vrátit, jinak bych musela výtvarně fungovat úplně jinak. Je teda zajímavé, že se mi ozývá hodně lidi. Ozvali se třeba ze Šumperka, kde budou opravovat starou textilní manufakturu, zda bych jim nevytvořila nějaké nakreslené tkadleny a další profese, že bychom to aplikovali na užitkové předměty. To je docela velká věc a pro mě nová. Potisky na textil.

….

Jinak jsem chtěla říci, že si myslím, že každý má v sobě nějaký talent. V průběhu jsem se nesetkávala s ovacemi, to určitě ne, pořád si o sobě tolik nemyslím.

Ono to je o touze. Je to vnitřní potřeba, ne potřebě prezentovat se. To je, proč tam sedíte do čtyř do šesti do rána a nemůžete od práce odejít a přitom vůbec nejste unavená.

Každý má v sobě talent, ale je to potlačované. Také kvůli školství. Nemyslím si, že by na podporu talentu byl časový prostor, nebo že tvořivost je podporovaná. Naopak ve školství má spousta lidí blok ve výtvarce, v hudebce, to jsem třeba já. Jednou vám řeknou, že to děláte špatně a dostanete blok.

Taky jakmile začnete pracovat, už se tomu tolik nevěnujete. Většinou to všichni bereme tak, že se talentem nedá uživit, a proto budeme dělat něco praktického. Což je taky můj případ. Bála jsem se toho a smála jsem se tomu.

Ale pokud je vám něco souzeno, nějakým způsobem se to k vám dostane. Třeba oklikou, cestu máte delší, ale nějak tam dojdete. Ani u mě to tedy není o velkém talentu, ale o vnitřní touze.

Nicméně kdyby nebylo rodičů a manžela, který mě podporuje, nemohla bych se kreslení vůbec věnovat. Díky nim mám čas. Ony ty obrázky nevznikají tak rychle, jak si mnozí myslí. Nevzniká to za hodinu.

…

Ono když jste mluvila o tom okruhu šikovných lidí na Jesenicku…

Učila jsem ve Vlčicích a tam pracovala jako asistentka paní Uhlířová. Přivedla mě za Ivou Lačňákovou a Petrou Tomáškovou. Tehdy jsem byla čerstvě po škole a ony pro mě byly jako čerstvý vítr, závan něčeho nového. Už tehdy dělaly nějaké kurzy, třeba pletení košíků.

Strašně velkým impulsem bylo, když jejich kluci dělali obří stůl a židle na Sedmi Lánech a zastávku ve Vojtovicích. Já jsem tam k nim chodila na návštěvy a všechny jsme doma něco dělali. Holky šily, Iva pracovala s bylinkami.

Ze srandy jsme si řekli: Co kdybychom se ukázali veřejně. No to je výborný, kluci mají zastávku a bude odhalení, tak to uděláme s nimi. Spojíme to.

Nevím, jak z toho oni byli tenkrát šťastní.

Ve Vojtovicích je stará hospoda, zavřená. A v té velké opuštěné hospodě jsme v srpnu tu syrovou akci udělali se vším všudy. Zpětně to bylo takové veselé, ale strašně svobodné.

Přišli známí. Opravdu přišlo hodně lidí. Měli jsme tam nějaké občerstvení. Prostě jsme dali věci ven, začalo pršet, tak jsme to dali zase dovnitř. Ale to byla taková první veřejná akce.

Potom jsme ještě měli akci na rozpadlé Tančírně. Použili jsme žebříky a mezi ně dali desky jako poličky. Byla to taková společenská událost, ozdobili jsme to tam květy černého bezu. Měli jsme nějaké domácí sirupy, obrázky. Kluci nachystali obrovské prostorové venkovní šachy. Bylo to venku, protože vevnitř to samozřejmě nešlo.

To byly takové divoké akce a potom Skorošice postavily v rámci Evropské unie směrem na Nýznerovské vodopády muzeum. V jedné části je muzeum a další společenský prostor s krbem.

Domluvili jsme se a oni nám ty prostory půjčili. My jsme tam uspořádali vánoční akce, kdy základem byly dílničky pro děti. Venku se prodávaly svíčky. Kdo chtěl, mohl prodávat své výrobky. Občerstvení bylo formou takové samoobsluhy. Tehdy jsme už měli vyrobené první plakátky. No a poslední akce, co se tam uskutečnila, byl první Fashion Day. Tehdy ale ještě neměl tento název.

Dělalo nás to pět žen a chtěly jsme ukázat, že to dělají ženy a že budou dělat módu. Mezi námi byla třeba Zdeňka Morávková, Karin Kvapilová.

Potom už se objevila Tančírna a my už jsme na to neměli kapacitu a všechno tohle zmizelo a stalo se to tak, že už to neděláme. Fashion Day je na Tančírně, což je dobré prostředí, ale jiné akce už moc neděláme.

……