Jitka Procházková: Jsem ten hráč před bránou, co cloní a doráží. 

Vždy je zajímavé sledovat něčí cestu za úspěchem. V případě tohoto rozhovoru mohu říct, že jsem docela klikař. Byla jsem u toho, když Jíťa snad poprvé držela florbalku. Bylo nám šest, obě karatistky.

 S touto na krátko střiženou blondýnkou, co je samá ruka, samá noha, jsme se také staly spolužačkami. Na gymnáziu byla ve florbale lepší než většina kluků. Vynikala také v ženském florbalovém týmu Jeseníku. Když pak došlo na volbu vysoké školy, nikoho nepřekvapilo, že si Jitka vybrala tělocvik.

Abych se však dostala k příběhu…

Jitka v dubnu 2017, respektive v sezoně 2016/2017, zvítězila s týmem  TIGERS Jižní Město (tehdy Herbadent FK Jižní Město)  v Superfinále florbalové extraligy žen. Bylo to po čtyřech letech, co se tento tým vrátil na pomyslný trůn, a tak získal  již osmý mistrovský titul. Tímto úspěchem si splnila svůj malý florbalový sen. 

 

---

 

Po třech letech v týmu Herbadent, jsme vyhráli Superfinále. Titul jsme oslavovali v dubnu 2017. Předešlé roky jsme se umístili na 2. a 3. příčce.

Mám tedy začít od začátku?

Moje cesta k florbalu byla dlouhá. V šesti letech jsem začala dělat karate, tady v Jeseníku totiž moc jiné sporty na výběr nebyly. Tam jsme občas hráli florbal na začátku, na rozcvičku, díky čemuž jsem vůbec zjistila, co to je za sport.

Když už jsem karate dělala devět let, cítila jsem, že potřebuju změnu, a to dost velkou, proto jsem přešla od individuálního sportu ke kolektivnímu.

První rok na střední jsem si dala roční pauzu od sportu a pak jsem začala hrát za FBK Jeseník. Hned jsme s holkami hrály druhou ligu. Tehdy nás bylo okolo deseti, možná trochu víc. To je málo, protože jsme utvořily sotva dvě pětky.

…

Byla jsem jedna z nejmladších, ostatní holky už byly na vysoké. Musely jsme dost cestovat, protože jsme neměly své domácí hřiště, to bylo dost náročné. Přesto jsme druhou ligu vyhrály a hned po roce postoupily do první.

První liga už byla náročnější. Tréninky sice nebyly tak často, ale o víkendech jsme neustále jezdily, neboť z Jeseníku to bylo všude daleko. Pokud jsme jely do dvou hodin, bylo to ještě dobrý, ale častěji to byly tři hodiny a více.

Hodně holek potom ztratilo motivaci. Na konci první ligy jsme byly někde uprostřed tabulky a jen jsme doklepávaly sezonu, prostě hlavně abychom ji dohrály. Navíc nám odešel trenér.

…

Pak už jsem se rozhodovala, kam půjdu na vysokou. Nejvíc jsem chtěla do Olomouce, protože mi byla z větších měst nejbližší. Na druhou stranu olomoucký florbalový tým nebyl na takové úrovni, aby mohl konkurovat třeba pražským týmům, proto jsem podala přihlášku také do Prahy. S vědomím toho, že se asi dostanu pouze do Olomouce.

Když mi ale dorazil dopis z Univerzity Karlovy a v něm stálo, že jsem přijatá, úplně to změnilo moje vyhlídky a hned jsem měla jasno, že právě v hlavním městě strávím další část života.  První rok jsem nikde florbal nehrála, ale spíš jsem se aklimatizovala na všechno nové. Zaměřila jsem se hlavně na školu. Vybrala jsem si dva obory tělocvik a geografii.

I když jsem do studia šla s tím, že právě ta geografie na přírodovědecké fakultě nebude asi žádný med, realita byla ještě krutější.  V prvním ročníku náš začínalo 17 a do druhého se nás dostalo už jenom 5. Bylo to hodně o tvrdé píli a především o vůli. Ale o tom vysoká škola je, pokud chceš, musíš makat, pokud nechceš, nemáš tu co dělat, ještě že se nerada vzdávám a jsem vytrvalá, jinak bych i já skončila už na začátku.

…

Později jsem se shodou okolností dostala do jednoho z nejlepších florbalových týmu. Tehdy působil ještě pod názvem Herbadent. Letošní sezónu změnil jméno na Ivanti Tigers.

Nejdřív jsem se sešla s hlavní trenérkou. Řekla mi, jak tým funguje, jaké jsou týmové požadavky a co se ode mě očekává. I hned jsem se vším souhlasila.  Nevěděla, jestli si první rok vůbec zahraju nějaké zápasy, ale pro mě bylo důležité, že jsem součástí dobrého týmu. Byla jsem natěšená na profesionální přístup a na výborné podmínky, které se hráčkám dostávají.

Co říkaly v novém týmu na jesenickou florbalistku? Divily se. Vůbec Jeseník neznaly, ani tým ani kraj. Svou pozornost zaměřují hlavně na Prahu. Trochu však věděly, že se mi v první lize dařilo. Obecně už měly zkušenost s hráčkami přicházejícími z jiných týmů.

Nicméně uchytit se někde, kde se hráčky dobře znají a kde je pevné jádro, je těžší. Tým mezi sebe musí nové holky přijmout, což vyžaduje čas. Je to týmový sport a faktorů, co ovlivňují výkon, je hodně.

…

První rok jsem skutečně spíš trénovala, ale bavilo mě to a naplňovalo. Věděla jsem, že mám značné rezervy, na kterých musím zapracovat, chci-li být platnou hráčkou. Měly jsme a pořád máme výborného kondičního trenéra. Pro mě bylo novinkou, co říkal. Díky němu jsem přemýšlela o tom, co je smyslem tréninku, proč právě tyto pohyby děláme a jak se následně pomítnou do hry.

Obecně jsme netrénovali jen florbal, ale velký důraz se kladl na kondiční přípravu, na funkční trénink s pomůckami a třeba i na gymnastické cvičení. Tréninky byli vždycky smysluplné, různorodé a zábavné.

Nejdříve jsem se dostala na zápasy se slabšími soupeři, s kterými se nečekala žádná ztráta bodů. Svůj první zápas za Herbadent jsem hrála trochu symbolicky proti Olomouci. Vyhráli jsme 5:0. To, že jsem zatím nenastoupila proti silnějším týmům, mi vůbec nevadilo.

No a druhý rok už jsem hrála víc a třetí rok nejvíc. Tréninky jsou základ, pokud se hráčka chce dostat do základní sestavy. Měli jsme čtyři povinné tréninky týdně, o víkendech byly zápasy, takže jsem byla ráda, že mám jeden den v týdnu volný.

…

Jak se to dá zvládat se studiem tělocviku? No právě nic moc. Mimo tréninků jsem měla ještě sportovní předměty ve škole. Nejhorší byly týdenní kurzy, kvůli nimž jsem jezdila se školou mimo Prahu a musela jsem vysvětlovat, že na tréninky nemůžu. První dvě sezóny jsem to ale zvládala bez problémů, to až poslední sezónu 2016/2017, třetí rok, mi trochu docházela pára.

Naštěstí až při semifinále s Chodovem, které se hraje na čtyři vítězné zápasy. Naše vyrovnané zápolení musel rozseknout až sedmý zápas. Hrálo se každý víkend, do toho jsem měla své studijní předměty, byla jsem ráda, že si nějak oddělám školu a jdu na trénink.  Myslela jsem hlavně na to, abych se nezranila třeba na gymnastice, kterou jsme mívali ráno v pondělí, po náročných víkendových zápasech.  Cítila jsem se dost přetíženě, ale regenerace se moc stíhat nedala.

…

Nakonec finále bylo úžasné, nezapomenutelné. Vynikající atmosféra. Na začátku panovala trošku nervozita z kamer a velkého počtu diváků, ale celkový průběh hrál pro nás. Byly jsme rozjeté z toho vyrovnaného semifinále, že jsme na další těžký zápas byly připravené. Byla to taková setrvačnost, už jsme ani nevnímaly, co každou bolí, prostě jsme dřely na kost. Vítkovice byly zaskočené a nám se dařilo. Dominika Kubišová vstřelila hattrick. Z každé její střely to tam padlo, to bylo super.

Já hrála v útoku. Tam jsem skoro pořád. Takový ten hráč před bránou, co cloní a doráží.  V obraně jsem skoro nikdy nehrála. Zkusila jsem to a bylo to zajímavé, pro hráčku je dobré, když vidí hru z jiného pohledu a vyzkouší si různé pozice. Nicméně stínění před branou, dorážení a vybojovávání míčků to je to moje.

…

Superfinále bylo mým florbalovým snem. Asi je to tím, že jsem s florbalem začala až na střední, jiní hrají už od dětství. Cenila jsem si už toho, že hraju v tak dobrém českém týmu.

Už tohle mi přišlo dostatečně dobré, že jsem z Jeseníku, kde jsem byla zvyklá na naši starou halu s křivou podlahou. Neboť podmínky v Praze jsou v porovnání s Jeseníkem o mnoho lepší.

Vyšší cíle, jako třeba hrát superligu ve Švédsku nebo vyhrát ještě něco jiného, nemám. Jsou to spíš osobní cíle, být ještě platnější hráčkou svého týmu a vyhrát další český titul. Také bych chtěla propojit získané poznatky a pracovat na sobě. Zefektivnit tréninky, vylepšit dovednosti, do toho vhodně regenerovat a být použitelný člověk i v jiných odvětvích života.

Také bych chtěla lépe pracovat s psychikou, protože 80 % výkonu je stejně o hlavě. Emoce jsou podstatné a v ženském kolektivu to platí dvojnásob.

My i v průběhu přípravy jsme měly týmovou psycholožku. Ta se nás snažila motivovat na zápasy, naváděla nás na cíle, které si každá měla stanovit.  Pomáhala nám uvolnit se, ukázala nám, jak si vyčistit hlavu před zápasem. Bylo to přínosné, ale také trochu individuální. Každé vyhovovalo něco jiného.

…

Jestli se setkávám ve florbalu se stereotypy? No, když někomu řeknu, že hraju florbal, většinou se nesetkám s reakcí, že by to byl obdivuhodný sport. Někdo říká, že divácky atraktivnější je chlapský florbal, určitě je akčnější. Na druhou stranu jsem se setkala i s názory, že to není sport pro chlapy. Když už, tak tedy pro ženské. Že jsou hráči u toho shrbení, že je to takové šudlání, že když vezmeš hokejku, stačí s ní něco jen tak dělat, a to není nic těžkého. Když ale hraješ na vyšší úrovni, je to pořádná makačka.

Souhlasím, že to není úplně zdravý sport. Proto jsou důležitá kompenzační cvičení. Když mám nyní volno, dělám i jiné sporty, třeba plavání, obecně běhání a v zimě běžky.

…

Mimo florbal se s týmem vidím jen občas. Společné oslavičky po vyhraných zápasech jsou super. Na druhou stranu, když jsme spolu každý den na trénincích a někdy i dvakrát, už si od sebe rády odpočineme. Přeci jen babský kolektiv je babský kolektiv.

S kluky jsme hrály jen občas nějaké přátelské utkání. Třeba s juniory, kteří nás několikrát vyklepli, protože jsou o dost rychlejší než my. Ale to je pro nás přínosné, protože musíme taky zrychlit.

Jinak s muži hraju ráda. Občas jen se známými hráváme v České Vsi, dříve jsme hrávali i na gymplu. Člověk příliš nemusí myslet na taktiku, jako když má v extralize jasně stanovený post. Tady si dělá tak trochu co chce, je to uvolněný a zábavný.

…

Jestli bych sama chtěla být trenérkou? Napadlo mě to nedávno, škola mě k tomu trochu navádí, ale myslím, že jsem do té fáze ještě nedospěla. Dokud můžu hrát sama, volím tuto variantu.  Nyní budu ve Finsku, které je hned po Švédsku nejlepší florbalovou zemí. Rozhodně bych tam chtěla florbal ochutnat, poznat jejich tréninky a obecně jejich přístup k tomuto sportu.

Poté, co se vrátím, chci ještě s hraním pokračovat. Přeci jen mi tréninky v Praze dost daly a změnily moje vnímání ke sportu obecně. Trenérka mě od začátku učila základy. Být furt v pohybu, být čelem k míčku, nevyklusávat dozadu, pořád se vracet. Automatismy, které jsou důležité a ke kterým jsem se dostala až jako dospělá.

Až se vrátím z Finska, budu studovat posledním rokem v Praze a ten chci ještě skloubit s aktivním florbalem. Ono je to spíš o tom mít ten sport rád. Já měla výhodu, že jsem florbal propojila se školou. Psala jsem bakalářku na funkční trénink ve florbalu. Nafotila jsem cviky se spoluhráčkami a popisovala je. Práci jsem pak obhájila poměrně jednoduše, protože otázky oponenta mi byly blízké. Stejně tak chci spojit i diplomovou práci s florbalem.

Každopádně ještě uvidím, jestli budu v Praze po studiu zůstávat a na jak dlouho. Záleží také na tom, jestli budu podepisovat novou smlouvu. První jsem měla na tři roky a teď využívám toho, že skončila, mám roční pauzu. Ono zase není špatný mít chvíli jiný život než jen trénování.

Pravdou je, že díky florbalu jsem se nikdy nenudila, nemusela jsem si vymýšlet žádný program. Bylo to jasný, florbal, florbal, florbal, a ty tři roky s ním hrozně utekly. Na druhou stranu teď jsem byla ráda, že si můžu trochu oddychnout, užít si volné večery, kulturu, přednášky, dost času mi zabrala i praxe ve škole.

…

Na druhou stranu, můj rodný Jeseník mám velmi ráda a také bych to tady chtěla trochu pozvednout. Budeme mít novou halu, konečně! Máme u nás spoustu talentovaných dětí, jak kluky, tak holky. Myslím, že náš čistý horský vzduch působí na všechny blahodárně. J

S novou halou by to mohlo být lepší. Budou se tu hrát domácí zápasy. Z hlediska cestování by to byla úleva. Navíc mohou přijít Jeseničáci a zafandit.

Také by bylo užitečné, aby bylo ve florbalu více financí, což obecně v tomto sportu chybí.  Díky propagaci se florbal dostává více do podvědomí lidí. Hodně se hraje třeba na školách a dalo by se říci, že je to druhý nejrozšířenější sport dětí hned po fotbale. Takže je to na dobré cestě.

Jen to trénování není něco, co by člověka uživilo. Možná tak ve Švédsku, kde se hraje profesionálně a na sport se pohlíží jinak. K nám takový pohled dospěje možná za dlouhé roky, mezitím tady bude stále výš fotbal a hokej.  Výhodu to má možná v tom, že florbal zatím zůstává očištěný od korupce.

V budoucnu bych chtěla primárně učit. Když už učitelství budu mít vystudované, alespoň zkusím, zda na to mám. O trénování budu uvažovat později.