Herta Lindemann: Když se ti třeba jen trochu pootevřou dveře, strč do nich nohu, otevři je a jdi dál.

Život Herty Lindemann je fascinujícím příběhem o odvaze a síle překonávat rány, které nám  osud uštědří, o víře v sebe sama a pevných rodinných kořenech. Příběhem o útěku, návratu a smíření. To je i název dokumentárního filmu, který byl o Hertě nedávno natočen (Útěk, návrat, smíření: Herta Lindemann se vrací domů, Německo 2019, režie a kamera: Frank Sauer).

Herta se narodila jako první ze tří dětí Paula a Serafine Burghartových roku 1920 ve vesnici Velké Kunětice na Jesenicku. Dle jejích vlastních slov vyrostla v bezstarostné době,  ve světě, který byl až  do roku 1938 v pořádku. Po dokončení gymnázia v Jeseníku studovala do roku 1942 na  Univerzitě Karlově v Praze. Její rodina kladla velký důraz na dobré vzdělání, studium cizích jazyků, respekt a toleranci vůči jiným národům a kulturám. 

Stejně jako více než 2,5 milionu ostatních sudetských Němců byla ze své vlasti v roce 1945 vyhnána. Podařilo se jí se švédským transportem uprchnout do Švédska. Tam strávila téměř tři roky. Díky náhodě se v roce 1947 seznámila se svým budoucím manželem Prof. Dr. Hansem Joachimem Lindemannem, později známým lékařem a vědcem. Po svatbě Herta konečně získala německé státní občanství a usadila se v Hamburgu. Dnes střídavě žije v Hansestadtu a  Bavorsku.

Od šedesátých let Herta  Jesenicko a Velké Kunětice více či méně pravidelně  navštěvuje. Našla zde nové přátele, obvzláště z oblasti umění a kultury, kteří jí pomohli znovu nalézt niterně nezatížený přístup k jejímu ztracenému domovu. Podařilo se jí dosáhnout smíření, a to nejenom ve vnitřním smyslu, když překonala smutek člověka vyhnaného ze svého domova. Ale podala si i ruku s novou generací Čechů, pro které je toto gesto smíření důležité a povzbuzující při jejich snaze o budování otevřené společnosti vědomé si svých vlastních dějin. 

Zveřejnění Hertina příběhu, rodinné tradice a pohledu na svět, doufám, dále přispěje k upevnění dobrých vztahů mezi našima dvěma národy, vzájemnému porozumění a pochopení. Vědomí po staletí existujícího a  obohacujícího  sousedství v tomto regionu mimo jiné inspirovalo také Hertinu dceru Serafine Lindemann a její kolegyni Zdeňku Morávkovou k založení česko-německého festivalu pro umění, hudbu a literaturu s názvem  V centru/Im Zentrum, který se od roku 2016 každým rokem na Jesenicku koná a  s pohledem zaměřeným do budoucna odkrývá bývalé Sudety v jejich kulturní rovině.  A podle mě tak dál šíří Hertino poselství.

Tento rozhovor bych chtěla věnovat Hertě k jejím 100. narozeninám, které v příštích dnech oslaví. Všechno nejlepší!

---

Považujete Českou republiku pořád ještě za Vaši vlast?

Českou republiku jako stát již za svou vlast nepovažuji. Ale i když už jsem dávno zapustila svoje kořeny v Hamburgu, Velké Kunětice, vesnice mého dětství v bývalém Československu, pro mě pořád trochu mým domovem zůstávají. Tady jsem se narodila a vyrostla, a to je pro mě důležité.

Můžete popsat své dětství ve Velkých Kuněticích?

Můj otec Paul Burghart a matka Serafine Helene Czap se vzali po první světové válce v roce 1918. Já  se narodila v roce 1920. Otec byl původně habsburským vrchním důstojníkem ve Vídni, po válce šel do výsluhy a později ještě vystudoval zemědělskou školu. Naše rodina ve Velkých Kuněticích vlastnila středně velký statek, zahrnující zámeček, několik domů, lesy a pole. Patřil nám také lom na  mramor. Prožila jsem zde klidné, ničím nerušené dětství v době, kdy svět pro mě byl ještě v pořádku.

Velké Kunětice byly od Slezských válek rozděleny hranicí, tenkrát česko-pruskou. Pruská část nyní patří Polsku. Ve vesnici probíhal bezproblémový malý přeshraniční styk. My jsme třeba chodili na pruskou stranu k zubaři, Prusové zase k nám do kostela. Prusové měli také vlakové nádraží, to jsme ale nevyužívali, protože vlaky odsud jezdily do Vratislavy, na německou a slezskou stranu. Když chtěl člověk jet do Prahy nebo do Vídně, musel na nádraží do Písečné. Jako děti jsme si z Prusů trochu dělaly legraci,  zdáli se nám úplně jiní než my. Už jenom to oblečení! Ženy třeba nosily zvláštní klobouky. Říkali jsme jim kapoty.

Na pruské straně žila spřátelená rodina Thustových. Thustovi byli před válkou významní vlastníci mramorových lomů a zpracovatelé mramoru. Slezský mramor patřil mezi nejvyhlášenější a nejkvalitnější. Thustovi byli neuvěřitelně společenští, sociálně angažovaní lidé s mezinárodními kontakty. Jako děti jsme spolu trávily spoustu času. Po odsunu jsme na sebe ztratily kontakt, ale později jsme se s Wolfgangem Thustem znovu našli. Od té doby jsme v pravidelném spojení a občas se i vídáme. Jsem za to moc vděčná!

Ve Velkých Kuněticích se udržovala spousta starých zvyků. Každý rok 5. srpna jsme například slavili církevní svátek Panny Marie Sněžné. Vesnice se proměnila na jeden velký jarmark. Byla to krásná oslava, na kterou jsme se  všichni moc těšili. Pořádaly se hony, na jejichž konci se vždy vyhlašoval král nebo královna honu. Většinou to byla moje babička, která uměla opravdu skvěle střílet. Ve vesnici vládl čilý a radostný společenský život. O nedělích k nám vždy přicházeli sousedé a přátelé hrát karty, hlavně tarok. Děti se bavily u kroketu. Chodili jsme do kina a na výlety. Jednou za rok se konala zabíjačka, jedno prase bylo pro naši rodinu, druhé pro naše zaměstnance. Nevedli jsme chudý život, to je jasné. Nežili jsme však jenom pro sebe, ale mysleli na celé vesnické společenství a respektovali jeho pravidla.

První dva roky jsme se sestrou měli soukromé vyučování doma, pak jsme chodili do místní školy. Nemluvili jsme jen německy, ale učili  se i češtinu. Můj otec, který sám česky neuměl, na to kladl velký důraz. Četli jsme třeba Boženu Němcovou v češtině. Abychom své jazykové znalosti vylepšili, jezdili jsme každé léto na prázdniny k jedné české rodině. České děti zase jezdily na výměnný pobyt k nám. Neměli jsme s Čechy žádné problémy. Napětí v našich vztazích zapříčinila až politika, nejprve německá, pak česká.

Vaše babička byla Francouzka. Jaká byla? Pěstovala ve Velkých Kuněticích francouzskou kulturu?

Babička byla opravdová Francouzka.  Narodila se jako dcera francouzského diplomata v Alexandrii, vyrostla v Pireu a na poli vysoké diplomacie se pohybovala s absolutní jistotou. Můj dědeček, Franz Czap, pocházel z Olomoucka. Byl bohatým obchodníkem, který vlastnil tabákové plantáže na Balkáně, hlavně v Bulharsku. S babičkou se seznámili na diplomatickém plese v Sofii. Po svatbě se přestěhovali do Velkých Kunětic. Franz Czap a jeho bratr August tam v roce 1899 koupili zámeček a další nemovitosti  od  Josefa Schindlera. Zámeček postavený v 18. století původně patřil šlechtické rodině Strachwitzů.

Moje   mezinárodně smýšlející francouzská babička zůstala celý život ženou z „velkého světa“. Umíte si představit, že ve Velkých Kuněticích působila poněkud exoticky, když pěstovala i zde francouzskou kulturu. Všichni mou babičku znali, byla společenským středobodem širokého okolí, v němž rozšiřovala závan dalekých zemí.  Byla krásná, oblíbená, přátelská, výborná lovkyně, uměla si užívat života. Vyznávala zkrátka „savoir vivre“. Mám na ni mnoho pěkných vzpomínek. Obývala svůj vlastní dům, tzv. nový zámeček. Její kuchařka se musela samozřejmě naučit vařit francouzskou kuchyni. My děti jsme ji často navštěvovaly. Milovaly jsme, když nám zpívala francouzské písně na dobrou noc.

Její dům byl elegantně zařízený. Vlastnila spoustu orientálního nábytku, obrazů, grafik, nástěnných koberců a černé klavírní křídlo, na které jsme všichni hráli. Na životě ve Velkých Kuněticích bylo úžasné, že jsme se pohybovali mezi různými kulturami. Neznala jsem v tomto ohledu žádné hranice, což mi v dalším životě hodně pomohlo.

Jaké vzpomínky máte na tehdejší život v Jeseníku?

Ve třicátých letech jsem studovala na jesenickém gymnáziu. Jeseník byl pro mě téměř velkoměstem. Byl nazýván „perlou Sudet“. Krásné, živé město, díky Priessnitzovým lázním a Schrotovým lázním v Lipové proslavené i v zahraničí. Na lázeňské pobyty sem přijížděli hosté z mnoha zemí. Dělo se tady toho hodně. Na náměstí bylo korzo s kavárnami a malými restauracemi, ve kterých hrály různé kapely. Nedaleko náměstí provozovala svou cukrárnu rodina Hackenbergů. Byla to nejlepší cukrárna ve městě! Dodnes vzpomínám na báječné žloutkové řezy, indiánky a větrníky.

V Jeseníku měla své sídlo světoznámá firma Regenthart & Raymann, která produkovala kvalitní ložní prádlo, ubrusy a další textilní výrobky a dodávala je mimo jiné i na císařský dvůr ve Vídni. Moje matka nakupovala jenom u nich. Jeden ubrus od značky Regenthart & Raymann mám dokonce ještě doma. Majitelé továrny byli velmi milí a vzdělaní lidé, kteří zaměstnávali spoustu místních obyvatel. Myslím, že dnes v Jeseníku takoví zaměstnavatelé a podnikatelé chybí.

Mojí nejlepší přítelkyní byla tehdy Marianne Hamburger z bohaté a vzdělané židovské rodiny. Její otec zastával funkci předsedy okresního soudu. Často jsem je navštěvovala, byli to také  úžasní lidé. Pokud si dobře vzpomínám, tak si vzali život ještě před transportem do koncentračního tábora. Byla to velká tragédie.

Byla jste výbornou lyžařkou. Povyprávíte nám něco o Vašich lyžařských výletech?

Když jsem studovala na gymnáziu, jezdili jsme o zimních víkendech se spolužačkami a s naší vedoucí Trude Grünn vlakem na Ramzovou. S lyžemi na ramenou jsme vystoupali nahoru na Šerák, pak přes Vřesovou studánku až na Červenou horu. Na Červené hoře byla louka, kde jsme trénovali sjezd. Večer jsme se na lyžích vydali do Domašova a potom zpátky autobusem do Jeseníku. Tyhle celodenní výlety pro nás nebyly nijak úmorné. Naopak! Milovali jsme je. Byla jsem tenkrát díky nim vytrénovaná, fit a měla skvělé ovládání těla. Myslím, že z toho profituju dodnes.

Co jste zažívala konci války? Jak to bylo s Vaším útěkem na koni?

To bylo opravdové dobrodružství! Německá armáda byla pryč a Rusové se blížili. Bylo mi právě 24 let, kvůli válce jsem musela přerušit svoje studium na Karlově univerzitě a vrátila se z Prahy do Velkých Kunětic. Bylo jasné, že Rusové obsadí náš region. Všichni jsme měli strach. Nevěděli jsme, jestli nás nezabijí, nezbijí nebo neznásilní. Proslýchalo se, jak s lidmi krutě zacházeli, velkostatkáře stříleli. Podívali se vám na ruce a pokud to nebyly upracované ruce dělníka, pak se mohlo stát, že  člověka jako kapitalistu zabili. Byla to primitivní pravidla, která rozhodovala o tom, jestli přijdete o život nebo ne.

Tak jsem jednoho dne sedla na koně a jednoduše prchala pryč, lesem přes příhraniční hory směrem na západ. Trvalo to pár dní, skoro jsem dojela až do Krkonoš. Domy byly prázdné, mohla jsem tam přespat. Nikdy nezapomenu ten obraz totálního zmaru, který jsem během svého útěku pozorovala. V lesích ležela spousta předmětů vyhozených  vojáky na útěku, identifikující je jako Němce a nacisty -železné kříže, nárameníky.  Bylo to až děsivé.  Chtěla jsem se za každou cenu dostat ze sovětské okupační zóny. Pak mi ale najednou došlo, že se mi to nemůže nikdy povést. Všude byly totiž kontroly a hlídky. Obrátila jsem se a vrátila  zpátky do Velkých Kunětic. A zažila  s ostatními na vlastní kůži celou tu anabázi odsunu.

Dovedla jste si vůbec představit, že k odsunu může dojít?

Vůbec ne. Ještě před odsunem docházelo k oficiálně schválenému drancování. Češi prostě přišli s prázdnými kufry a vzali si, co chtěli a my mohli jen přihlížet. Byla to opravdu zlá doba. Člověk se stával stále víc lhostejnějším a chtěl jen přežít. Slyšela jsem o spoustě lidí, kteří na nic nečekali, zkrátka si sbalili věci a vyrazili do Německa. I nás se ptali, jestli nechceme  s nimi. Ale s matkou jsme odmítli. Proč bychom opouštěli svůj domov? Byli jsme přece českoslovenští státní občané! Můj otec byl v té době už mrtvý, zemřel v roce 1942 po dlouhé nemoci. Můj bratr byl prakticky ještě jako mladistvý povolán na frontu a krátce na to se stal nezvěstným.

Právě jsme s matkou a sestrou obědvali, když přišel jeden český úředník a oznámil nám, že musíme do příštího dne s maximálně 30 kilogramovým zavazadlem  odejít nebo zůstat jako dělníci. Podívali jsme se tázavě na sebe. Co budeme dělat? Naše rozhodování trvalo pět minut. Díky svobodomyslné výchově jsme byli vnitřně dost silné na to, abychom vzali osud do vlastních rukou. Zpráva o tom, že bratr žije a je v anglickém zajetí, už nás nezastihla. Matka pak strávila rok v internačním táboře poblíž Jeseníku. Sestře se podařilo utéct do Rakouska. Já se rozhodla jít do Prahy, kde jsem měla ještě z dob mých studií byt. Díky mé dobré znalosti češtiny a opatřenému povolení jsem přestála cestu vlakem bez problémů. Jednoho večera, když jsem byla se svými pražskými přáteli venku, jsme najednou potkali českou kontrolní hlídku.   Podařilo se mi před ní utéct za pomoci lidí ze švédského humanitárního transportu, se kterými jsem se toho večera seznámila. Bylo to osudové setkání, jak se později ukázalo.

Švédové mě schovali ve svém hotelovém pokoji a příštího dne v nákladním voze tajně převezli přes hranice, pryč z Československa vstříc neznámé budoucnosti ve Švédsku. Přejížděli jsme přes Německo, úplně zničenou krajinou, kde byly vidět jen ruiny, pak Dánskem, v němž jsem se setkala s obrovskou nenávistí vůči Němcům. Potom jsme konečně dorazili do Švédska, do země, která zůstala neutrální. Po takové nenávisti, strachu a hrůzách války mi Švédsko připadalo jako ráj. Život v míru byl pro mě neuvěřitelný. Byla jsem úplně dojatá a nedokázala pochopit, že válka a její následky byli nedávno ještě tak blízko. Svou rodinu jsem našla až po roce a půl.

Poté co si mi podařilo získat švédské občanství, jsem jako překladatelka doprovázela švédské transporty s humanitárními balíčky směřující do Německa a Rakouska. A na jedné z těchto cest jsem potkala svého budoucího manžela. Při cestě ze Švédska jsme měli kousek před Hamburgem nehodu a já se dostala do nemocnice, kde můj budoucí manžel pracoval jako mladý lékař. Právě se chystal jít z nemocnice pryč, když mě spatřil na chodbě. A byla to láska na první pohled! Příští měsíce jsem pendlovala mezi Švédskem a Hamburgem, jako Švédka jsem mohla v Německu pobývat vždy jen krátce. Trvalo ještě dlouho, než jsme se mohli v roce 1948 vzít. Díky tomu jsem také konečně obdržela německé státní občanství.

Jaké jste měla pocity při Vaší první návštěvě Československa?

Poprvé jsem do Velkých Kunětic přijížděla se smíšenými pocity, bylo to v šedesátých letech. Díky Benešovým dekretům jsme byli nevítaní vyhnanci.  Cítila jsem se dost nejistě  a netušila, jak bude všechno probíhat. Nakonec mě na mé cestě provázel jeden náš přítel – slovenský lékař, kolega mého manžela z kliniky, který za války bojoval jako partyzán proti Němcům. Vůbec nevím, zda bych to bez něho zvládla.

Když jsme do Velkých Kunětic přijeli, v budovách, které dříve patřily naší rodině, mělo sídlo zemědělské družstvo. Správce družstva mě znal ještě z doby před vysídlením a choval se ke mně opravdu moc mile. Když nás domy prováděl, přepadl mě veliký smutek. V domě mé francouzské babičky jsem najednou uviděla starý skleněný lustr s vyobrazením čtyř ročních období a s francouzským   nápisem „pritemps, été, automne, hiver“. Moje emoce byly tak silné, byla jsem tak dojatá, že jsem začala plakat. Na reakci správce nikdy nezapomenu. Já vám ten lustr sundám a můžete si ho vzít. A to opravdu uděl. Teď mám lustr po babičce u sebe doma v Hamburgu.

Nyní už na Jesenicko nepřijíždím se strachem. Naopak vždycky se jen těším. Našla jsem zde nové přátele, kteří jsou všichni báječní. Mladá generace Čechů, kterou jsem měla možnost poznat, projevuje neuvěřitelné porozumění a vstřícnost! Podali jsme  si ruku na důkaz smíření.

Pokaždé když sem se svou dcerou přijíždím, mám pocit, že jedu zpátky domů. To mě neuvěřitelně uklidňuje, činí mě šťastnou a vděčnou. Podařilo se mi překonat smutek člověka, který byl vyhnán a ztratil svůj domov. Měla jsem dobrý život, ale to vnitřní spojení  s místem, kde jsou moje rodinné kořeny  a  byl můj domov,  zůstalo. Třeba se mi, dřív než umřu, podaří Velké Kunětice ještě jednou navštívit.

Co byste do budoucna přála našim dvěma zemím?

Jsem přesvědčená Evropanka. Zažila jsem válku, která byla tak zničující! Nikdy jsem nebyla srozuměná s nenávistí k někomu, jenom protože mluví jiným jazykem, jinak vypadá, je jiné národnosti nebo rasy.  Už od malička nám naši rodiče vštěpovali, že existují různé  národy a kultury, Češi,  Němci, Francouzi…Nikdy jsem neměla strach z něčeho cizího, potažmo cizinců. Jsem šťastná, že můžeme žít ve sjednocené Evropě a na tuto jednotu spoléhám.

Nové jazyky už se nenaučím, na to jsem  moc stará. Ale mladým lidem bych doporučovala, ať jazyky studují, jak jen můžou, aby se všude dorozuměli. Vzpomínám si na prastaré pořekadlo, které používal také Tomáš Garrigue Masaryk, první prezident, který byl i mým prezidentem.

„Kolik vy jazyk mluvíte, tolik vy jste člověk.“ (pozn. red. vlastními slovy Herty)

Je to pravda. Znalost jazyků staví mosty.

My Evropané se často díváme do minulosti na naše neuvěřitelně proměnlivé dějiny, v tom dobrém i špatném slova smyslu. Vaše generace nezažila válku. Patříte ke generaci, která už se narodila v úplně jiné době. Ale tento mírový svět má své kořeny v mé generaci. My jsme to zažili a víme, jak rychle se všechno může změnit, jaké zlo může z nesmyslné nenávisti vzniknout. Ve válce se ztrácí veškeré společenské hodnoty. Dnes díky bohu žijeme ve sjednocené demokratické Evropě, ale nemusí to tak zůstat napořád. Není to nikde garantováno. Mezinárodní porozumění, tolerance a otevřenost vůči všem kulturám a lidem musí být respektovány. Nemůžeme se nikdy přestat starat o zachování demokracie a míru.

Co říkáte aktivitám Vaší dcery Serafine Lindemann v České republice? Jste na ni hrdá?

Mým dětem a manželovi jsem o mé staré vlasti hodně vyprávěla a mnohokrát jsme v ní spolu byli. Aktivity mé dcery v České republice mě velice těší. Díky ní jsme poznali spoustu, především mladých Čechů. Moc mě tato seznámení baví a jsem ráda, že to můžu ještě zažívat. Festival „V centru“ vnímám opravdu pozitivně. Přibližuje tento region i Němcům, kteří zde třeba mají také své kořeny. Moje dcera s její českou kolegyní Zdeňkou Morávkovou toho za pár let dokázali neuvěřitelně moc a postavili nové kulturní mosty mezi Čechy a Němci se zaměřením na budoucnost, ve které tu všichni můžeme spokojeně žít vedle sebe.  Nic jiného si nepřeji.

Váš život byl plný dobrodružství, dramatických změn, nebezpečných situací a velkých ztrát, přesto působíte velice pozitivně. Máte nějaký recept na to, jak si člověk i přes tíživé okolnosti může zachovat optimismus?

Optimismus pro mě znamená pomoc a sebepodporu. Je to síla špatné obrátit na dobré. Raději se vzchopím a bojuju, než rezignuju. Tím se řídím dodnes.

Tragická zkušenost odsunu všechny dotčené přirozeně změnila. Ze dne na den jsme ztratili naše domovy, což nás uvrhlo do neskutečného smutku. Já jsem se ale nebála vzít svůj osud do vlastních rukou. Můj tatínek u nás dětí vždy velmi  dbal o to, abychom se něčemu naučily, a mohly se pak v životě sami na sebe spolehnout, i bez pomoci druhých. Vždy říkal: Co máš v hlavě, to ti nikdo nevezme. Byli jsme uprchlíci, oběti nelítostného politického dění, neměli jsme nic a mohli to všechno přežít jen díky silnému vnitřnímu přesvědčení. Nejlépe člověk těžké situace překoná, když ví, kým je a neopustí ho zvědavost, jak to všechno bude dál. A nebojí se využít příležitosti,  přesně podle mého motta:

Když se ti třeba jen trochu pootevřou dveře, strč do nich nohu, otevři je a jdi dál.