Helena Schrommová: Mým snem je dostat se na olympiádu

foto: Tomáš Javůrek

Pokud žijete v Jeseníkách, většinou se od vás očekává, že umíte lyžovat. Mnohem pravděpodobnější pak je láska ke kopcům. Ty však nejsou nutně spjaty se zimou. A tak jsem třeba já, milovník zelených a pak především podzimních Jeseníků znala Helču Schrommovou jen jako volejbalistku na jesenickém gymplu. 

Jaké pak bylo překvapení, pro mě lyžařského ignoranta, když jsem její podpis spatřila na plakátě s fotografií sjezdařky. Poté o ní na svém facebooku psala fyzioterapeutka Martina Juříková, s níž jsem shodou okolností také dělala rozhovor (Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze – a v Jeseníkách obzvlášť). Začala jsem se zajímat…

A to mě na Women of Jeseníky obzvlášť baví. Odkrytí kousku ze života žen, které mnohdy známe jen od pohledu, nebo díky jejich úspěchům. Co za tím ale stojí? 

V roce 2016 se naše úspěšná lyžařka zranila. Prakticky si rozdrtila nohu. Znovu se začala učit chodit, běhat a vůbec lyžovat. Na startovní čáru se postavila znovu po dvou letech. Do cíle dorazila třetí. Nyní má čtyři roky na to, aby natrénovala na olympiádu, která je jejím snem.  Na zimní olympiádu, kam už letos odjel její otec Marek Schromm jakožto trenér sjezdaře Jana Hudce ml. 

---

Sportuji prakticky od mala. Rodiče jsou sportovci, táta patřil mezi nejlepší v dráhové cyklistice, ale kvůli zdraví se nedostal na olympiádu. Takže mě k tomu vedli naši. Jen měli trochu jinou filozofii. Nechtěli nás se sestrou do ničeho tlačit a nechali nás, ať si najdeme, co nás baví bez ohledu, jestli by to byla výtvarka nebo hudebka.  Každá jsme si tedy vybrala své. Sestra je spíš umělec, já jsem na sport.

V Jeseníku je to spíše běžecké, s tím jsem začínala. Bylo mi snad šest a jen jsem ťapala na běžkách. Když jsem chtěla zkusit sjezdovky, naši mě dali do školičky na Ramzové. Až postupem času jsem chtěla jezdit víc, jelikož však není v Jeseníku lyžařský klub, jezdila jsem pod Šumperským Ski Klubem, pod kterým jezdil i Ondřej Bank. Ti mají sídlo na Červenohorském sedle, nicméně moc závodů neorganizovali.

Jesenický běžkařský klub to dělá výborně. Rodiče tam dají dítě, jsou tam trenéři, nafasují vybavení a mají už systém. Ve sjezdovém lyžování to moc nefunguje a věci okolo lyžování zajišťují spíš rodiče, pokud tedy nechtějí zaplatit člověka, co se tomu bude věnovat.

I okolo mě se točili rodiče, ale pravdou je, že jsem závodila spíš jednorázově. Sem tam na podzim jsme jeli na ledovce, pár závodů jsem absolvovala v Česku, ale bavilo mě to.

V patnácti jsem chodila normálně na gymnázium. Moji lyžující vrstevníci měli spíš individuální plán. Každý čtvrt rok šli do školy a byli přezkoušení. Mě to na gymnáziu v Jeseníku neumožnili, mohla jsem jít na jinou školu, ale zůstala jsem. Byl to boj, ale zpětně jsem za to ráda.

Když to srovnám s mými kamarádkami, třeba Ester Ledecká, která je mistryně světa ve snowboardu a zároveň lyžuje. Nyní pojede v obou disciplínách na olympiádě, studovala dálkově. Jiné měly domácí školy, skoro nepoznaly své spolužáky, nezažily vánoční akademie, maturitní plesy.

Vnímám to tak, že jsem měla výhodu, že jsem zažila normální dětství, pubertu. Ony byly stále na lyžích, mistryněmi ve dvanácti a v šestnácti s tím sekly, i když do nich rodiče dávali spoustu peněz. Myslím, že jim chybělo dětství.

Naši tohle nechtěli. Chtěli, ať lyžuji, ale zbytečně na mě netlačili. Takže jsem si prostě jezdila a pak se stalo, že to život tak naskládal. Naskytla se mi příležitost. Jan Hudec st., otec alpského lyžaře Jana Hudce ml. , co letos reprezentuje Česko na olympiádě, se dostal zpět do Česka. Mají sice české jméno, nicméně když bylo Honzovi (pozn.: synovi) 10 měsíců, jeho rodiče emigrovali do Kanady a on závodil za Kanadu.

Přes kontakty z lyží jsme se s ním seznámili.  Jan Hudec st. chtěl v Česku trénovat, a tak jsme utvořili skupinu holek ještě z Brna a Prahy a začali jsme závodit. Bylo nás pět a tehdy jsem poprvé více trénovala a měla tým.

Pak se mladší Honza Hudec, co jezdil za Kanadu, rozhodl vrátit do Česka. Domluvili jsme se, že budeme nějakým způsobem spolupracovat. Přeci jen má medaile z mistrovství světa a na minulé olympiádě v Soči získal bronz. Patří tedy mezi celosvětovou špičku v oboru.

Do karet navíc hrálo, že má táta vystudované běžkařské trenérství a zároveň má firmu na produkci lyžařských holí. Měl možnost se mnou cestovat na závody, byl to tak trochu i jeho byznys.

 

V alpském lyžování jsou čtyři disciplíny. Slalom, obří slalom, Super-G a sjezd. Případně pak ještě kombinace. Super-G a sjezd jsou nejrychlejší, jezdí se na lyžích, které mají přes dva metry. Právě tyhle disciplíny jezdí Honza Hudec ml.. A to se mi líbilo. Řekla jsem si, že to bych chtěla taky.

V Česku se rychlostní disciplíny moc nejezdí, protože na to nemáme kopce. Párkrát tady závody v rychlostních disciplínách udělali, ale kopec se musel jet dvakrát, aby to vůbec odpovídalo parametrům soutěže. Nejčastěji se však závodí a dokonce i trénuje v zahraničí.

Sjezd a Super-G je hodně o zkušenostech, o chytrosti. Často zde jezdí holky od pětadvaceti nahoru. Je to tím, že v obrovské rychlosti, kdy se jede až 150km/h, musíš vidět každou nerovnost a přesně vědět jak zareagovat.

Velké závody se jezdí na stejných místech a trať se nemění. Podobně jako ve Formuli 1. Trať je stejná a mění se jen sněhové podmínky, které třeba ovlivní velikost skoku. Takže ti, co jeli závod už víckrát, mají výhodu. Je to o zkušenostech.

Mě trenéři brzdili, že nemám kam spěchat. Navíc to pak nevyšlo s tátou Honzy Hudce. Můj táta se proto rozhodl studovat znovu vysokou školu (Karlova Univerzita- FTVS), tentokrát zaměřenou přímo na lyžování. Najali jsme kondičního trenéra z Olomouce Daniela Ivana. Jako fyzioterapeutku jsem tady měla Martinu Juříkovou a začali jsme pořádně trénovat.

…

První rok, co jsem studovala na vysoké, jsme začali trénovat víc profesionálně. Hned po prvním roce jsem se ale zranila. Kvůli sněhovým podmínkám bývají sjezdy rizikové. Neměla jsem moc zkušeností na to, abych si řekla – ne, tenhle závod nepojedu. A byla jsem taková nabuzená do závodění, a to riziko jsem si nepřipouštěla.

Napadlo moc sněhu, závod už několikrát překládali. Dokonce přemýšleli, že ho zruší úplně. Nicméně jelo se. A jak jsou ty lyže u sjezdu dlouhé, v oblouku jsem jednu ztratila. Druhou mě to zastavilo a přemrštilo. Začala jsem dělat kotrmelce, o přeskáče jsem si přelomila holeň a lýtkovou kost.  Prostě jsem kompletně zlomila, co šlo – hůlku, lyži a i nohu.

Stalo se to v rakouském Saalbachu. Netuším, kolikátý závod se to stal, protože dříve jsem na české úrovni jezdila spíš slalomy. Byla jsem na začátku mé druhé sezóny v rychlostních disciplínách. Paradox je, že jsem zde jela svůj první sjezd a rok později jsem se tam zranila. Přitom je to jeden z mých nejoblíbenějších kopců a hrozně ráda se tam vrátím.

…

V Rakousku jsem byla operována. Transportovali mě helikoptérou, protože zlomenina byla komplikovaná a měli strach, že mám poškozené nervy, což jsem samozřejmě měla. Podstoupila jsem operaci, a tak mám sešroubovanou nohu. Stále mám náhrady kostí a uvnitř titanové tyče. Potom mě přivezli domů a začala rekonvalescence.

Díky tomu, že jsem měla okolo sebe tým profesionálů, jsem začala rehabilitovat okamžitě. Vrátila jsem se do Jeseníku s dlahou. I když tady máme lázně, fyzioterapeuti moc netušili, co a do jaké míry můžu dělat tak brzo po operaci, protože s takovým zraněním neměli zkušenosti. Naštěstí jsem měla dobré kontakty.

Pomáhal mi fyzioterapeut Pavel Uhlíř, co jezdil s Ondrou Bankem na olympiády.  Ten tady vedl místní odborníky, poradil jim, co by se mnou mohli dělat a delegoval to na dálku. Lékaři v lázních tak třeba zjistili, že některé stroje, které takřka nepoužívali, mají skvělé využití. Chodila jsem i na různé procedury např. lymfodrenáž, svalová gymnastika, extramiter, vodní terapie a jiné. Necítila jsem prsty, kůži, takže to byla každodenní dřina. Cvičení od rána do večera. Obecně se kombinovalo fyzio v lázních a soukromé, protože pojišťovna hradila jen něco.

…

Dva měsíce jsem nechodila vůbec, pak třeba jen na deset procent. Celkově mám za sebou čtyři operace, protože se mi zranění zkomplikovalo. Stalo se to v únoru (2016) a v prosinci jsem už znovu chtěla zkusit lyže. Doktoři mi to původně schválili, pak ale zjistili, že kost dobře nesrostla a že by neudržela ten tlak. Proto mi řekli ne.

Z kyčle mi udělali kostní náhradu a dali ji do lýtkové a holenní kosti. Byla to velká operace, takže to celé naběhlo znovu. Berle, rehabilitace. Smířila jsem se s dalším rokem bez lyžování a dělala jsem školu.

Studuji Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor mezinárodní vztahy a nyní končím bakaláře. Měla jsem na to čtyři roky, abych mohla lyžovat. Navíc ani zranění mi neumožnilo být v Praze, protože jsem se neměla bez auta šanci nikam dostat a neustále se okolo mě musel někdo točit. Školu jsem nějak zvládala, i když to bylo o domluvě s vyučujícími, a znovu jsem musela začít rehabilitovala.

Jelikož mě táta nemohl trénovat, protože jsem byla zraněná a shodou okolností byl Honza Hudec bez trenéra, dohodli se, že budou jezdit spolu jednu sezónu, dokud nebudu já lyžovat. Pak se vrátí táta ke mně.

Jelikož jsem se však nevrátila na lyže podle plánu, domluvili se na pokračování ve spolupráci i na další sezónu. Nakonec jsme vymysleli, že spolu nemusí skončit vůbec a utvoříme takový mini tým, kam se vrátím, až budu moci. Oni mezitím objezdili světáky, táta je i servisman, tak to bylo super. My jsme zatím fungovali s kondičním trenérem.

…

Tohle mi dalo čas užít si studentský život, zajít si na party. To přes sezonu neexistuje, protože alkohol celkově spíše zpomaluje tréninkový proces. Takže jsem si užívala „normální život“ a na jaře 2017 jsme začali přípravu. Chtěla jsem zkusit lyže, znovu sjet červenou na Červenohorském sedlo, ale tak nějak jsem byla ráda, že jsem sjela kopeček.

Po zranění jsem se prakticky učila chodit. Všechno mi trvalo, po schodech jsem se dlouho plazila. Prostě to nešlo. Znovu jsem se učila lyžovat. Překopali jsme celý můj lyžařský styl. Nicméně měla jsem štěstí v neštěstí…

Když jsem se zranila, moje nejlepší kamarádka vážně onemocněla. Jelikož jsem byla v Jeseníku často, protože jsem tu rehabilitovala, mohly jsme spolu trávit spoustu času a jsem ráda, že jsem měla tu možnost v Jeseníku být. Kdybych mohla lyžovat, nebyla bych tu pro ni.

No a ona mi jako člověk dala velkou motivaci. Onemocněla rakovinou. Přesto se vůbec nenechala odradit, hrozně moc bojovala. To mě neskutečně motivovalo. Když jsem srovnala to, co se stalo jí a to co mně, mé zranění byla maličkost. Zpětně vím, že tahle zkušenost mi změnila život. Raději bych byla, kdyby se nestala, ale už to nelze změnit a vzala jsem si z toho, co nejvíc jsem mohla, i když jsem daleko víc ztratila. Uvědomila jsem si, co je v životě důležité, že ostatní věci jsou maličkosti.

…

Poté jsme tedy na jaře 2017 udělali plán. V květnu jsme měli soustředění v Rakousku, přes léto dvě v Norsku, kde jsem okolo sebe měla mezinárodní tým. Byli v něm Poláci, Srbové, Norové, lidi z Islandu. Mix, včetně Čechů a Slováků. Většina z těch kluků teď jela na olympiádu. Vlastně to byl skoro klučičí tým, takže jsem se měla pořád kam drát, když byli neustále lepší.

Norská příprava byla výborná. Tolik jsem za sezonu nikdy předtím nenajezdila. Pomáhali nám lidi, co se točí okolo profesionálů, okolo mě byl tým odborníků a přitom to nebyli lidi, které bych mohla brát všude, protože na to nemám finance.

Chtěla bych však, aby se to profesionálně budovalo i v Jeseníku. Přeci jen jsme sportovní město a vždycky bylo, máme hory. Proč by se tedy mělo tahat dříví do lesa. Samozřejmě mladí odsud odchází a není tady zázemí, jaké je například v Praze, protože to je střed dění a se sportovci se tam lze vídat častěji a s fyzioterapií v kombinaci s vrcholovým sportem mají víc zkušeností, ví, jak s nimi pracovat. Ale třeba právě Martina Juříková má také skvělé zkušenosti. Pracuje s Adamem Fellnerem, který jezdí na běžkách…

Na podzim jsme začali jezdit na ledovce. Každý druhý týden jsme jeli do Rakouska. Stále jsme pokračovali s mezinárodním týmem. Táta jezdil s Honzou po závodech Kanadě, chtěla jsem jet s nimi, ale finančně to bylo náročné. I když mám sponzory a dotace, kdy mě podpořilo město Jeseník, stejně to náklady nepokryje a táhnout to z největší části rodiče.

Řekla jsme si tedy, že udělám zkoušky a závodit začnu po novém roce.

Tak jsem své první závody po 670 dnech jela 17. ledna ve Špindlerově Mlýně.

Zajela jsem na třetím místě a nemohla jsem tomu uvěřit. Třetí místo. Mistroství České republiky. Porazila jsem holčinu, co byla dvakrát na olympiádě a na několika mistrostvích. To není možné.  Celý den jsem byla mimo, i při předávání medaile.

Samozřejmě, že jsou vyšší závody, ale pro mě to byly prvními závody po zranění. Brala jsem to spíš jako trénink, že se budu snažit jet nejlépe, ale nebudu to tlačit přes koleno. Byl to psychický tlak a nebylo by se co divit, kdyby se to nepovedlo. Já se cítila dobře, ale lidi okolo mě mi říkali, že není kam spěchat a ať od toho nečekám příliš moc.

Tehdy tam se mnou byl i Honza Hudec ml., který měl za sebou čtrnáct operací kolene a má neskutečné zkušeností s tím, jak se vracet po zranění do závodění. Takové informace se nedají koupit. Člověk musí mít štěstí někoho takového potkat a on musí mít chuť se o své zkušenosti podělit. Já takové štěstí měla.

Navíc Honza je vychovaný takovým kanadským způsobem. Tady v Česku si každý schraňuje své informace, případně za ně chce peníze. On přišel do Česka, že chce sdílet vše, co se naučil. Měl své peníze, svého kanadského sponzora a chtěl se s mladými lyžaři podělit o zkušenosti. V Kanadě mají neskutečný systém. Děcka tam mají lyžařské školy, které nemusí platit. Vychází z nich olympijští vítězové.  V Česku o to však nebyl zájem, a proto jsme utvořili mezinárodní tým.

Ve světě zná Honzu mnoho lidí, tady v Česku skoro nikdo. V Rakousku za ním všichni chodí. V Česku až tak známý kvůli závodění za Kanadu není. Ukázalo se to třeba, když začal jezdit za helmu Vagus, pod značkou, kterou vlastní Ondra Bank, oslovil Honzu na sjezdovce nějaký turista z Čech a řekl mu, „Dobrý den pane Banku, mohl byste se mi podepsat?“ a Honza s úsměvem odpověděl: „Jasně, ale podepíšu se Jan Hudec.“ 😀

…

Letos chci ještě objet pár závodů, ale jelikož mi teď celý tým odjel na olympiádu, musím alespoň trénovat sama a závodit začnu hned, jak se vrátí. Dále se pak budu připravovat na rok 2019. Zejména na univerziádu, což je taková olympiáda pro vysokoškoláky.

Jedná se o prestižní závod. Minulý ročník byl v Kazachstánu, příští rok se uskuteční v Rusku. Doufám, že se nominuju, protože to není tak jednoduché. Prakticky to funguje stejně jako olympiáda.

Mým snem je dostat se na olympiádu. Nyní mám čtyři roky na přípravu a můžu to zkusit. Výsledek ve Špindlu mi ukázal, že to není až tak nereálné. V rychlostních disciplínách není v Česku až tak velká konkurence, protože ji tolik holek nejezdí.

Také jde o to, aby to dovolilo zdraví a peníze. Sponzor je v našem sportu důležitý. Popravdě nechci pořád pumpovat rodiče. Čím výš se lyžuje, tím víc to stojí peněz. Zatím jsme vše zvládli objet autem, ale pak budeme cestovat letadly mezi kontinenty. Taky toho s sebou hodně vozíme.

Přepravujeme třeba patnáct párů lyží. Ty mi sponzoruje Atomic, což je výhoda. Jeden pár stojí v pohodě 30 tisíc a na každou disciplínu potřebuji alespoň čtvery. Na začátku je ale těžké sponzory sehnat.

…

Díky tomu, že studuji VŠE, baví mě byznys, obchodování. Řekla jsem si, že si na lyžování musím vydělat. V létě jsem absolvovala stáže u jednoho ze sponzorů. Pak jsem se taky začala zajímat o kryptoměnu. Známý je třeba bitcoin.

Noha mi třeba nedovolila mít brigádu, kde bych se musela hodně pohybovat. Ještě teď mám problém s běháním i chůzí, noha mi nefunguje tak, jak má a mám v ní železa. Čeká mě další operace a musím se rozhodnout, zda ji podstoupím po této sezoně nebo až po závodění. Kdybych šla už nyní, znamená to další měsíce o berlích, ztrátu svalů… Kdybych šla po sezoně, je to na dalších 6 týdnů o berlích. Vytáhnutí tyčí a dorost kostí. Ztráta svalů.

Teď bych se však chtěla dostat na špici a uvidím, jestli to půjde.

…

Přeci jen kdybych nemohla dál lyžovat, chtěla bych dál normálně fungovat. Budovat si kariéru i v jiném oboru. Baví mě obchodování, informatika a nové technologie. O zavádění bitcoinových transakcí do mezinárodních podniků píšu i bakalářskou práci.

Nemám cíl stát se po skončení trenérkou. Už pro muže to je dost náročné povolání. Jít na trénink, tahat na zádech branky a postavit je. Děláš lyže, sundáváš vosk a pořád dokola a další dlouhé procedury. Samozřejmě v tom sportu jsou i ženské trenérky.

Samozřejmě, když s námi lyžují děti, ráda se podělím o zkušenosti, ale nemám tendence studovat sportovní školu. Baví mě spíš organizování, získávání sponzorů, v tom vidím svůj potenciál. Sama sobě dělám „manažera“ a myslím, že to zvládám docela dobře. Sponzory mám a snažím se jich získat víc a víc, lyžování nelze neustále sponzorovat z rodinných peněz.

Ale je to daleko. Zatím jsem na úplném začátku.

…

Týmový psycholog….

Než začal být gympl v Jeseníku sportovním gymnáziem, byl jeden ve Vrbně pod Pradědem, takže jsem jezdila na soustředění s nimi. Tam měli psycholožku, která nás třeba učila, jak relaxovat před závodem. Bylo to zajímavé, ale byla jsem externista, tak jsem tam netrávila tolik času. Musím říct, že po zranění mám hlavu docela v pořádku a taky na tom pracuji.

Den po úspěšném závodě sjezdu ve Špindlu se jelo Super-G a podmínky byly opravdu špatné a prvních patnáct závodnic řeklo, že nejspíš nepojede. Na mě bylo se taky rozhodnout jestli pojedu nebo ne. Nejela jsem.

Pak se vždycky ptám, kde je ta hranice, kdy to vzdávám nebo si řeknu, že raději nepojedu, protože mám před sebou dlouhou sezonu a za sebou dva roky uzdravování.

Lyžování mě určitě naučilo se jen tak jednoduše nevzdat.

…

Sezona končí zhruba v dubnu. Ještě bude mistrovství v obřím slalomu. Tím mi končí závody v Česku, pak se jezdí ještě ve Francii, v Itálii a budeme to chtít absolvovat. Lyžovat se dá v Rakousku až do května. Nicméně nedokážu odhadnout, kolik závodů mě čeká. Zpětně se dá podívat do systémů, ale třeba ještě dvacet závodů bych chtěla jet.

Hlavně teď chci lyžovat chytře. Chci kvalitu, ne kvantitu. Zranění mě naučilo trpělivosti.