Eliška Bartůňková: Na Evropu jsem jezdila pravidelně od dvanácti let

Ve francouzkém Sarrians se letos v kategorii Junior Women stala Vicemistryní Evropy BMX. To zatím považuje za svůj největší úspěch. I když Eliška Bartůňková jezdí od osmi let, její kariéra teprve začíná.  Svěřenkyně úspěšné jesenické bikrosařky a fourcrossařky Romany Labounkové by ráda jela i na olympiádu.  

---

 

Jak jsem se dostala k bikrosu? Bydlím kousek od dráhy. Jednou jsme tam šli s rodiči a zrovna trénovala Romča Labounková. Říkala něco v tom smyslu, že mi to jde a zeptala se, jestli nechci jezdit. Pak mi půjčila i mé mi první kolo. Bylo mi osm. Bratr jezdil také, ale jelikož mu to moc nešlo, přestalo ho to bavit a jezdím jen já.  Rodiče jsou s tím v pohodě. Mamka se občas bojí, ale už si zvykla.

Na závodní dráhu jsem se dostala o rok později. První sezónu jsem se rozjížděla a pak už to bylo lepší a lepší. Mezi kluky jsem několikrát vybojovala bronz na mistroství republiky.

Jak se k tomu stavěli kluci? Jak kteří. Většinou jim hodně vadí, že je porazí holka. Někdy to byly nepříjemné závody. Kluci se třeba domluvili, že hned po startu zavřou holku mezi sebe. Většinou to člověk zjistil až po závodě. Stejně kdyby to věděl hned na začátku, nic tím nevyřeší. Z takové situace se dostane jen tak, že ujede.

Nicméně závody s nimi jsem považovala za výhodu. S holkami je to jiné, jsou pomalejší. Technicky jsou na tom kluci o dost lépe, zvlášť pak ve starších kategoriích, kdy mají větší fyzickou sílu. Údajně ale holky jezdí agresivněji, jejich závody jsou těžší. Já osobně nevím, když jedu jen s holkami, jsou mi rovné. Kluky považuji za lepší, a tak mě víc motivují.

Proti komu tedy závodím? Ve vyšších soutěžích závodíme jen s holkami mezi sebou. V České republice soutěžíme i proti klukům. Býváme zvýhodněny tím, že jezdíme s těmi o rok mladšími. Na dráze nás lze rozeznat většinou dle toho, kdo má dlouhé vlasy. Jistější je však to, že holky jezdí s modrou tabulkou s číslem na řídítkách a kluci se žlutou tabulkou. Závodní číslo máme po celý rok stejné. Nyní závodím jako dvě stě třináctka. To mám pro Česko, na Evropě jsem měla číslo třináct z loňského roku.

Každopádně tento rok jsem byla ve své kategorii jedinou holkou. Na mistroství republiky to bylo super. Jelo se v Praze, na letos zrekonstruované dráze, která se tak dostala na evropskou úroveň. Vždycky jsem chtěla vyhrát, ale věděla jsem, že když se mi nic nestane, na tu bednu si stoupnu. Nebyl to tedy extra úspěch, důležitější se pro mě stalo Mistroství Evropy, které bylo letos ve Francii a kam mě nominoval reprezentační trenér – i když tím, že jsem byla jediná, neměl na výběr.

V červenci jsem tam získala druhé místo a považuji to zatím za svůj největší úspěch. Na Evropě už jsem byla třikrát třetí, to se jezdili kategorie po jednotlivých ročnících. Tedy patnáctileté holky spolu, šestnáctileté spolu. Letos jsem však jela poprvé jako juniorka, kde se proti sobě poprvé postaví víc ročníků. Po juniorkách následuje elita.

Ještě před Francií jsem závodila na Mistroství světa v ázerbajdžánském Baku. To bylo zatím nejdál, kam jsem cestovala. Na kole jsem se sice cítila dobře, dráha mi seděla, ale spadla jsem v semifinále a tam skončila. Každopádně byl to jiný svět. Lidi mistroství světa hodně prožívali. Okolo dráhy byly postaveny tribuny, to z Česka neznám. Přitom v Ázerbajdžánu není bikros rozvinutý takřka vůbec. Dostal se tam v roce 2015, kdy se v Baku konaly Evropské hry.

…

Jaká dráha mi sedí? Mám ráda skoky, takže takové dráhy mi vyhovují.  Baví mě i technika po zadním, která se používá na dráze, kde jsou hrboly. Když jsme byli děti, hrboly jsme jen projeli. Jako starším už nám houpat nestačí a musíme technicky skákat, nebo jet po zadním. Záleží na tom, co umožňuje nejrychlejší průjezd.

Zda jsem měla vážná zranění? Jen jednou, spadla jsem při tréninku a zlomila jsem si klíční kost. Byla jsem i na operaci. Strach z jízdy však ani po této zkušenosti nemám. Ani do budoucna nemyslím, že bych se stala opatrnější.

Naopak se cítím odvážněji. Před juniorskou kategorií se totiž ve světě – u nás ne – jezdí z pětimetrového starťáku.  Junioři a starší pak startují z osmi metrové rampy a na první rovince jsou větší skoky, na což jsem se těšila.

Jesenická dráha na takové trénování úplně nestačí. Momentálně se sice zrenovovala celá první rovinka se zatáčkou – v módě už jsou dlážděné nebo asfaltové zatáčky, ale my máme stále štěrkové – takže se tímto částečným spravením dostala dráha na vyšší úroveň, nicméně v Česku není skoro žádná dráha na evropské úrovni a už vůbec ne taková, kde by byl osmi metrový start.

Letos jsem však strávila tři měsíce na soustředění ve Švýcarsku, kde byly všechny potřebné podmínky pro trénování na světové soutěže. Po snídani jsme z ubytovny vyráželi do centra, které bylo třeba i pro silniční cyklisty. Buď jsme šli na dráhu, nebo do posilovny. Trénink jsme měli jednofázový nebo dvoufázový, většinou v týdnu dvakrát volno. Po těch třech měsících jsem určitě vnímala svůj posun k lepšímu.

 

…

Jak lze bikros skloubit se školou? Je to trochu těžší.  Studuji sportovní gympl, celkem je nás ve třídě jedenáct. Máme tam běžkaře nebo cyklisty. Já mám individuální plán a druhák dokončím až koncem prázdnin. Letos jsem měla nejvíc zameškaných hodin, ale zase nikdy dřív jsme tolik netrénovala.

Každopádně jesenický gympl byla ta nejlepší volba proto, abych se mohla věnovat sportu. A zatím netuším, kam budu pokračovat na vysokou. Určitě plánuji jezdit dál. Tento rok vlastně začíná moje kariéra. Jezdí se větší závody než dříve a vnímám to víc profesionálně. Jednou bych se chtěla dostat i na olympiádu.

…

Na jaké závody nejraději vzpomínám? Na ty zahraniční. Je tam lepší atmosféra, vše je na vyšší úrovni. Závody jsou také sledovanější.  Díky bikrosu jsem byla prakticky všude po Evropě, třeba v Nizozemsku, Dánsku, Itálii. A mám pocit, že nejvíce to žilo sportem ve Francii.

Největší závody jsem pak zažila na mistroství světa roku 2015. Tehdy nás bylo šedesát čtyři závodnic, jezdilo se od osmi od rána do desíti do večera. Normálně nás bývá okolo třiceti.

 

…

Kolik mistroství mám za sebou? Na Evropu jezdím pravidelně od dvanácti let, na mistroství světa jsem byla asi čtyřikrát, vždy ale podle toho, kde se konalo. Většinou jsou daleko a dost drahé. Mimo evropskou zemi jsem jela právě až do Ázerbajdžánu, to už jsem totiž jako juniorka závodila za reprezentaci, která mi závody hradila.

Určitě bych chtěla ve světě jezdit častěji, ale věřím, že to časem přijde. Pokud budu dobrá, reprezentace mě vybere a bude to levnější, protože se už o vše nebudou muset starat rodiče.

Pod jakým týmem tedy jezdím? V Česku jezdím za Jeseník. V Evropě se to pak bere tak, že jsem závodník České republiky.

…

Jak je to s bikrosem v Jeseníku? Myslím, že se o něj zajímá málo lidí. Možná, když jde někdo okolo dráhy, zastaví se, sem tam se tam projedou děti s rodiči. Nicméně do klubu se většinou nikdo nepřihlásí. Jesenický klub má tak asi dvacet dětí, z toho jezdí na závody okolo osmi, což je méně než v jiných klubech.

Myslím, že to je hlavně tím, že bikros není nejlevnější sport. Pak taky stojí hodně času. Na dráze strávím většinou dvě hodiny denně. Přes sezonu se soustředím na to, abych zlepšovala techniku. V zimě jsme pak v tělocvičně, posilujeme, máme všestrannější trénink.

Co by dle mého názoru přilákalo k bikrosu víc dětí? Pořádný úspěch, díky němuž by tento sport začalo vnímat víc lidí. I když je olympijským sportem, zůstává trochu v pozadí.

A že by mohly mít děti strach? Většinou jde jen o to, zvyknout si na dráze.

Jinak se u nás stále jezdí závody. Obecně v Česku je to tak, že existují tři poháry. Český pohár, který je největší sériový závod. Potom Česká liga pro závodníky v Čechách a Moravská liga, takové menší závody.

…

Kolik jsem měla kol? První kolo mi půjčila Romča Labounková, od té doby mám čtvrté kolo a z toho úplně nové bylo jen to třetí. To někteří střídají kolo každou sezonu. Při závodech to může něco ovlivnit, ale vždy hodně záleží na tom, jak jde jízda jezdci.

…

Zda jsem chtěla někdy skončit? Nikdy. Nikdy mě to neštvalo, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Na druhou stranu je pravda, že každá moje sezona byla úspěšná. A bikrosu bych se nevzdala ani s propadem, protože mě baví.

Vlastně bych chtěla jezdit dalších deset let. Bavilo by mě i trénovat, už jsem tak pomáhala s trénováním dětí ve věku okolo desíti let. Těmto našim nejmenším ukazujeme nejprve projet celou dráhu, takzvaně houpat. To aby se naučili zrychlit na hrbolech. Když jsou starší, učíme je jezdit po zadním kole, pomalu skákat, pak dojde na větší skoky.

…

Jaký je můj bikrosový kalendář? V říjnu bych měla jet na olympiádu mládeže v Argentině. Pokud se nikde nezraním, účast mám jistou. Přesto na tréninku opatrnější nejsem. Pak už je konec sezony. Závody se obvykle jezdí od dubna do září. Na dráze pak trénujeme v době, kdy není sníh.

O závodech, které budou další sezonu, se dozvíme na konci sezony. Dříve jsem věděla, že budu na ME každý rok, MS pokud bylo v Evropě. Nyní je to na reprezentačním trenérovi, zda mě vybere. Jedno místo je vždy jisté, aby nás mohlo jet více, sbíráme na závodech body. Funguje to jako kvalifikace, za každou pozici je určitý počet.

Jinak vím, že příští rok bude Evropa v Lotyšsku, mistroství světa v Belgii. Obojí poměrně kousek, takže doufám, že se dostanu. To už nás bude soutěžit víc holek a jedna pojede určitě. Druhá dle toho, zda letos pro juniorky najezdila dostatek bodů. Bohužel jsem na to byla sama a díky Švýcarsku jsem nejezdila na moc závodů, kde bych měla možnost je vyjet. Sbírají se totiž na mezinárodních soutěžích, ne v Česku.

A jednou bych chtěla jet i na olympiádu. Moje první možnost by byla v době, kdy poprvé pojedu v elitní kategorii. Nemyslím si tedy, že to vyjde hned napoprvé. Opět se zde pro nominaci sbírají body, ale elitní, a ta začíná ve věku 19 let a výš. Jezdit tak budu proti zkušenějším závodnicím, co jsou na tom fyzicky lépe, jsou silnější a vyježděnější. Za další čtyři roky už ale věřím, že to vyjde.

…