Anna Mocková: Nejspokojenější surfař je ten, co se nejvíc usmívá

Není prkno jako prkno. V souvislosti s Jeseníkem a sportem si představím možná tak snowboard, ale „oceánské surfování“? Do toho se v Anglii pustila  Anička Mocková, nyní již pár týdnů žijící v Portugalsku. Splnila si tak svůj sen, který byl ještě navíc okořeněn značnou romantikou. 🙂 

… S myšlenkou na moře a oceán jsem si říkala, že se můžete polehoučku navnadit na léto. Na druhou stranu surfování v Anglii není jednoduché. Na rozdíl od Havaje, kde by vám stačí plavky, musíte mít tři druhy neoprenu – na tři sezony.

V lednu potřebujete kompletní výbavu: 5mm neopren, boty, rukavice a kapuci na hlavu. Na jaře si sundáte rukavice a kuklu. Neopren má 4 mm. V létě, kdy dosáhne voda maximálně 18 stupňů, pak 3 mm, dokonce už nemusíte mít boty. Jednoduše v kvalitním neoprenu zima není a když chcete skutečně surfovat, vlezete do jakýchkoliv podmínek….

Když se Anička přestěhovala z Jeseníku do Anglie, s počasím byla prý v pohodě – zvyklá z Jeseníku. Pak se ale aklimatizovala na teplejší podmínky a občas se jí do vody vlézt nechtělo. Tak jí teď popřejme prosluněnou část života v Portugalsku, ony ty vlny ji určitě zase někam zanesou… 🙂 

 

---

Jak se holka z Jesenicka, z kraje lyžování, dostane k surfování?

Možná je to právě tím, že jsem vyrůstala na horách, se sněhem. Jezdila jsem na snowboardu a v létě na skateboardu. Chybělo mi vyzkoušet něco jiného, chybělo mi i moře. K tomu jsem se měla od mala, kdy jsem díky tancování hodně cestovala. U moře jsme mívali soustředění i některé závody. Tam jsem občas zahlédla surfaře, ale jako malá jsem neměla příležitost si to sama vyzkoušet.

Po střední škole jsem se přestěhovala do Anglie. Nejdříve jsem bydlela v horách, poté u oceánu, kde se nesurfovalo. Až později jsem se rozhodla splnit si svůj sen. Člověk už si vydělává na sebe, takže nad tím nepřemýšlí tolik, jako když ho živili rodiče.

Nakonec jsem se přestěhovala do města Newquay, naučila se surfovat a zamilovala se na celý život. Surfování je prý jako mafie. Jakmile do toho jednou spadneš, už není cesty ven.

…

Jaké byly mé začátky na surfařském prkně?

Než jsem se přestěhovala do Newquay, vyrazila jsem tam s kamarádkami na víkend. Bylo to právě v době, kdy jsem se rozhodla, že surfování skutečně vyzkouším. Půjčila jsem si prkno, a jelikož to bylo v lednu, tak i pořádný neopren k tomu.

Ve vodě jsem se s tím prala sama. Dva dny mi to nešlo, padala jsem, fyzicky jsem se totálně vysílila. Myslela jsem si, že na to prostě nebudu mít. Předposlední den mi paní z půjčovny řekla, že mám zkusit skupinovou lekci. Čekal mě poslední den, tak jsem tomu dala poslední šanci. A měla jsem štěstí.

Bylo hnusně, pršelo a nikomu se moc nechtělo. Na lekci jsem se ukázala jediná. I paní byla překvapená, že jsem přišla. Ze skupinové lekce se stala soukromá a instruktor se věnoval jen mně. To byla výhoda, protože je něco jiného, když má instruktor na starosti deset lidí, nebo jednoho. Ten se se učí rychleji.

Takže jsme spolu dvě hodiny zápasili. Až mě překvapilo, jak je to těžké. Není to tak, že člověk vyskočí na prkno a nějak surfuje. První se s prknem seznámí a dozví se základy. Lehne si do vody, učí se prkno ovládat, zatáčet, zastavit…

Po těchto základech vleže se ukazují techniky, jak se na prkně postavit. Někteří umí vyskočit, ale mně chyběla síla v rukách. Nikdy jsem nebyla závodní plavec, hned jsem se unavila. Proto jsem se učila jít nejdříve do kleku, zvednout jednu nohu, pak druhou. Krok za krokem.

Už na své první hodině jsem věděla, že tohle chci dělat do konce života. Za dva týdny jsem si našla v Newquay práci a později jsem se přestěhovala. Výhodou bylo, že instruktor mi dal na sebe kontakt. Kdybych se znovu ve městě objevila, vzal by mě na další lekce, abych se učila stejným způsobem. Každý lektor totiž vysvětluje surfování trochu jinak.

…

Od Newquay

Sotva jsem se nastěhovala, pořídila jsem si svoji první kompletní surfařskou výbavu. Zároveň jsem se začala pořádně učit. Nahrálo mi také to, že onen instruktor si zrovna dodělával nejvyšší kvalifikaci surfového lektora a dostal zadanou projektovou práci. Zkoumal, jak dlouho bude trvat začátečníkovi dostat se na střední level – aby si sám zasurfoval a byl v tom dobrý. Takže jsem mu přišla vhod.

Začali jsme pracovat na mém surfingu. Hodně jsem plavala, před prací a po práci jsme chodili do oceánu. Trénovali jsme dva roky v kuse a byla to dřina. Chvílemi jsme si říkala, že se na to vykašlu.

Oceán, to není žádná sranda. Není to jako na lyžích, dvoutýdenní kurz by měl člověka dopracovat k tomu, že alespoň sjede kopec, který zná. Oceán je matka příroda a nikdy nikdo neví, jaké vlny zrovna přijdou.  Jedny jsou větší, jedny menší, některé ostré, jiné placaté… Než se adaptuješ podmínkám, strávíš ve vodě spoustu času.

..

Jak dlouho trvalo začátečníkovi dostat se na střední level?

Nám to vyšlo za rok a půl. Z kompletního začátečníka, který neznal surfový prkno, jsem se dostala na shortboard, zvládám těžší věci, sjedu vlnu i s nějakými otočkami, rychlými pohyby. Tohle normálně trvá tak pět let. Zřejmě jsem měla dobré propozice ze snowboardu, skateboardu a gymnastiky. Byla jsem poměrně zručná. Klíčové však bylo, že jsem neměla strach.

Když spadneš z vlny, semele tě to, jako kdyby si byla v pračce. Větší vlny tě drží i deset vteřin a bývá těžké zachovat klid. Voda tě sice „vyflustne“ zpět, ale lidem obvykle trvá dlouho, než se naučí zachovat klid.

Po tom, co jsem se dostala na dobrý level, jsem si udělala surfařský kurz.  Trval dva týdny a skládal se ze tří částí. Pět dní zabere záchranářská část, díky které jsem se stala také záchranářem na pláži. Ve skupině deseti lidi s vodními proudy musí člověk vědět, jak koho zachránit. Věnovali jsme se proto jak teorii první pomoci, tak záchraně na speciálních prknech. To bylo fyzicky hodně náročné. Strávili jsme celý den ve vodě, učili se různé techniky. Běhali jsme po pláži, do kopce, z kopce, do vody. Pak byly dva dny surfového instruktora, kdy nás učili, jak při učení postupovat. A nakonec jsme skládali test z vlastního surfování.

…

Co mě vedlo k tomu udělat si kurz? V Anglii funguje hodně surfových klubů a můj instruktor, pak už kamarád, mi ukázal, že tam funguje také charita Wave Project. Ta se zaměřuje na děti v těžkých podmínkách, s handicapem nebo třeba autismem a pomáhá jim.

Charita se zabývá surfovou terapií. Bereme děti do vody s tím, že se nepotřebují naučit techniku, ale spíš se pobavit. Oceán má zázračné účinky. Autistické dítě, které s námi za celou dobu nepromluvilo, bylo ve vodě vysmáté, veselé, rozpovídalo se.

Začala jsem jako dobrovolník. Ve skupině deseti dětí byli vždy dva instruktoři, a když nějaké dítě neumělo plavat, mělo k sobě ještě dva dobrovolníky. Těch bylo celkově opravdu hodně. Hrozně se mi to zalíbilo a chodila jsem do Wave Project dvakrát týdně po práci. Později jsem se právě díky nim rozhodla stát surfovým instruktorem a jsem pyšná, že jsem mohla být součástí tohoto kolektivu. Myslím, že podobných organizací by mělo vznikat více. Wave Project už funguje přes celou Anglii a šíří se.

…

Surfování je životní styl

Hodně lidi vnímá surf jako sport. Když to ale děláš pořádně, je to životní styl.

Mám pocit, že mě to jako člověka změnilo. Vstávám v šest na jógu u pláže, dívám se na východ slunce. Před prací i po práci chodíme do oceánu.

Jde však o to, že člověk se dostane oceánu tak blízko, že s ním začne spolupracovat, pečovat o něj. S tím souvisí i životní prostředí. V Newquay se pořádají úklidové dny pláží, obchody jsou bez plastových obalů, všude dostaneš jen sítové tašky, papírové obaly. V restauraci už dávno hosté nedostanou plastová brčka, v kavárnách se naopak dostávají slevy za vlastní kelímek.

I když jdeme sami surfovat a vidíme nepořádek v moři, sbíráme ho, vylíváme nepořádek z vody, odnášíme odstřihnuté rybářské sítě. Pečujeme o vodu a snažíme se mít okolí hezké. Je to super. Člověk se v této souvislosti i hodně schází s kamarády, surfovat chodíte v bandě a není to o tom být nejlepší. Vzájemně si přejeme lepší vlny, podporujeme se. Surf není kolektivní sport, ale ten „lifestyle“ ano.

…

Jaký extrémní zážitek ze surfování jsem zažila? Minulý rok jsme byli s přítelem (kterým se  po nějaké době přátelství stal onen lektor 🙂 )  na dovolené v Portugalsku. Trénoval mě a snažil se mě brát do těžších situací, abych si na ně zvykla co nejrychleji. Důležité je nemít strach, nepanikařit.

Tehdy byly obrovské, zhruba pětimetrové vlny a mezi mnou a přítelem ještě existovala jazyková bariéra.  Byla jsem z vln poměrně nervózní. Řekl mi, že mám plavat okolo lidí, ale zůstat na vlně a jít tam, kde se vlna zlomí, ať poznám její sílu. Jenže já si myslela, že mi říká něco jiného. Přepádlovala jsem celou tu vlnu a dostala se na místo, kde je největší.

K tomu jsem neustále myslela na to, že mi řekl, ať vezmu hned první vlnu, která přijde. A ona zrovna přišla ta největší, ve které jsem tehdy seděla.  Začala jsem pádlovat, najednou jsem byla nahoře na špičce vlně a pod sebou jsem měla těch pět metrů. Když spadneš ty, víš, že na tebe spadne strašná síla. Podívala jsem se pod sebe a řekla jsem si: Teď, nebo nikdy!

Samozřejmě, že jsem hned spadla. Vlna se přese mě zlomila a držela mě pod vodou deset vteřin. Zdá se to jako krátký čas, ale ve chvíli, kdy máš strach, to je dlouhý. Měla jsem na mále, vynořila jsem se a lapala jsem po dechu. Okolo bylo plno lidí, takže kdyby se cokoliv stalo, pomohou. Navíc když do takové situace člověk nejde, nikdy se jí nenaučí zvládat. Pak postupně přitvrzuje a zvládá víc, až si na to postupně zvykne. Stále však musí mít vůči vodě respekt.

Dnes už se tomu smějeme a popravdě mi tento zážitek pomohl. Připadalo mi to tehdy jako to nejhorší, co se mi zatím stalo.

 

…

Co bych nechtěla vyzkoušet?

Surfovat obrovský vlny na velkém prkně. „Big wave“ surfař na Havaji ze mě nikdy nebude, to bych musela trénovat úplně jiným stylem. Nechci chodit do extrémních situací, naopak jsou tu ale věci, které bych vyzkoušet chtěla – říká se tomu barel. Cílem je si z jednoho vyjet, ale to chtějí všichni surfaři.

Nejvíc se řídím myšlenkou, že nejspokojenější surfař je ten, co se nejvíc usmívá. I když něco nejde, zasmějeme se tomu.

…

Naopak úsměvná historka?

Po roce, co jsem se učila surfovat, se instruktor stal i mým přítelem. Tehdy mě vzal na jednu otevřenou pláž. Najednou se tam objevil žralok. Začala jsem panikařit a pádlovat na pláž. Přítel se mi smál a vydal se směrem ke žralokovi. Ten se však bál a uplaval.

V Anglii totiž žije basking shark, žralok velký. Ten žere plankton, ani zuby nemá.  Jenže na to jsem nebyla zvyklá, vždycky jsem vídala jen tuleně, kteří si se surfaři obvykle hrají. Tohle ale nevypadalo jako tuleň, to byl žralok! To bylo samozřejmě vtipné. 🙂

…

Stěhování do Portugalska

Přítel dostal nabídku práce v Portugalsku, takže se letos posouváme na jih. Pro surfování je to dobrý krok. V Anglii sice máme pěkné vlny, ale nejsou tam tak pravidelné a kvalitní. V Portugalsku je sezona delší a máme možnost se tam zlepšit. Navíc Anglie je dost studená, takže těšíme i na to, že se ohřejeme.

Práce je to parádní. Jakmile jsi surfový instruktor, otevírají se ti dveře do celého světa. Učit lze ve spoustě kempů, dostaneš se do Indonésie, všude do Ameriky. Nás sice čeká sezona v Portugalsku, ale na další rok už máme nabídku do Nikaragui a do ostrovů v Indonésii. Cestování je jedna z věcí, co na tom miluji.

…

Zda mi chybí Jeseník? Ano, popravdě kvůli rodině a pak možná kvůli horám. Osobně ale nevnímám, že bych se někdy přestěhovala zpět, i když to neznamená, že bych Jeseník nepovažovala za krásný. Jen jsem si až příliš navykla mít moře za barákem a miluji to.

…

Konkrétní cíl nemám, sny samozřejmě ano. Chtěli bychom s přítelem procestovat celý surfingový svět a sjet si místa, na která se lidi jen tak nedostanou. Oba jsme lektoři, takže časem bychom si možná rádi otevřeli vlastní akademii. Každopádně nyní jde jen o to být šťastní a surfovat, co to jde.