Ana Maria Filo: Děti mi říkají paní zumbisto

Anička je člověk šířící okolo sebe neskutečně pozitivní energii. Věčně vysmátou ji znám od doby, kdy se přistěhovala. Vysmátá byla i na těch pár hodinách zumby, které jsem kdysi při návštěvě ve Skorošicích absolvovala. Tehdy dělala právě jen zumbu. 

Když se podíváte teď, plakátků na hodiny s Anou Mariou Filo z Peru si všimnete v mnoha obcích na Jesenicku. Píši z Peru, zároveň strávila  Anička spoustu let ve Spojených státech. I přesto díky tomu, co okolo sebe vybudovala, patří na Women of Jeseníky. 

Nakonec k rozhovoru. Na ten jsme měli chvilku času před Aniččinou hodinou pro děti. Povídali jsme si anglicko-česky a jen bych si přála, aby se dal vizualizovat. Byl by obohacen o ladné pohyby rukou, taneční pokyvování hlavou i „šejkování“. Proto doporučuji, zapněte si třeba latinsko-americkou hudbu, zavrťte bokami na židli a dejte se do čtení. 

pozn.: Na fotce je Anička a zakladatel zumby Beto Perez.  

Do Česka jsem se dostala díky manželovi, bude to takových osm let, co tady žijeme.

Poznali jsme se ještě ve Spojených státech. V naší rodině byl zvyk, že se dívky vdávají mezi osmnácti až dvaceti lety. Mně bylo tehdy pětadvacet a byla jsem bez přítele, proto se mi ho moje sestra rozhodla najít.

Znala se s Davidovým (pozn.: manžel) bratrancem. Ten jí řekl, že už přítelkyni má, ale že ve Státech žije jeho nezadaný příbuzný. A tak nám ti dva domluvili rande.

Sešli jsme se v restauraci a zamilovali se. Teď jsme spolu už sedmnáct let. Wow, to už je dlouho. Možná bych ho měla vyměnit :-D.

Ne, jen si dělám legraci. Jsem vděčná, že jej mám a jiného bych nechtěla.

…

Už ve Spojených státech mě David učil o české kultuře. Do Česka jsme jezdili na měsíc na dovolenou a moc se mi tady líbilo. Rozhodující pro stěhování se však stal takový incident s dětmi.

Byl hezký den a Daniel si hrál vzadu za domem. Já jsem byla uvnitř a chovala jsem tehdy ještě malou Denisku. Byl tam sám, ale já jsem na něj viděla. Měli jsme velké prosklené dveře a navíc naše zahrada byla oplocená. Najednou někdo zaklepal. Otevřela jsem dveře a v nich stál policista. Že prý mu někdo volal, že je dítě na zahradě samo. A že to takhle nejde.

Život ve Spojených státech jsem měla ráda, ale tohle omezování se mi nelíbilo. Nechtěla jsem, aby mé děti nemohly ven a seděly jen doma u televize. V Česku je to na výchovu dětí lepší.

…

No a tak jsme se přestěhovali do Skorošic. David koupil obrovský dům, místo kde býval dřív pionýrský tábor (pozn.: dnes Ubytování pod Špičákem u Filů – Horní Skorošice), a ten jsme začali rekonstruovat. Ty opravy však měly trvat, vždyť ještě dnes nemáme úplně hotovo, a já tak přemýšlela, co zatím budu dělat.

Neuměla jsem česky, neměla jsem práci. Děti byly ještě malé, teprve začaly chodit do školy a do školky, tak to tolik nevadilo.  Řekla jsem si tedy, že budu alespoň jednou týdně tančit. A tak jsem se v roce 2009 rozhodla, že si udělám licenci na instruktorku zumby.

David mi tehdy říkal, a jak budeš učit, když neumíš česky, vždyť ti nebudou rozumět. Tak jsem řekla, že se naučím česky a ano, mám svého soukromého učitele češtiny.

Pak si taky myslel, že to bude plýtvání penězi. Přeci jen ta licence stála 400 amerických dolarů (pozn.: necelých 8 500 Kč), což bylo opravdu dost.

Nicméně maminka mi poslala z Ameriky příspěvek, a tak jsem absolvovala kurz a získala další oprávnění pro získání živnostenského listu. Kvůli tomu jsem jela do Prahy, abych si dodělala různé rekvalifikace pod ministerstvem školství, například na osobního trenéra, na aerobic.

…

O rok později už jsem začala tančit. Nejprve s rodinou, s tchýní, švagrovou a několika kamarádkami. Brzy však chtělo tančit víc známých. Řekla jsem jim dobře, ale jen pokud společně zaplatíme tělocvičnu.

Následně začaly hodiny přibývat. A když si toho David všiml, s radostí, že mě to baví, řekl: To je vlastně dobrý business. 🙂

Teď učím pět dní v týdnu. Nejen zumbu, ale i aerobic nebo pilates. Taky mám pár hodin na SM systém (Stabilizační a Mobilizační systém) a bosu (v překladu both sides up – obě strany nahoru; původně rehabilitační pomůcka využívána na cvičení). Cvičím nejen ve Skorošicích, ale i v Žulové, Vápenné, v Jeseníku a v dalších obcích.

Nejmladšímu žáčkovi jsou dva roky, to protože učím taky ve školce. Je vtipné, že některé děti učím také anglicky. To mi říkají nejen paní učitelko, ale i paní cvičitelko nebo paní Filo. A někteří na mě dokonce volají, haló, paní zumbisto. J

Naopak nejstarším lidem, co se mnou cvičí, je přes sedmdesát. U nás na penzionu, v Horních Skorošicích, jsme už udělali den pro seniory. Jako kulturní program měli právě zumbu. Tehdy se mezi nimi objevil a tančil jeden bývalý pan doktor, co měl přes osmdesát!

Takové akce bych chtěla dělat i dál, ale žádné zumba tábory po dokončení oprav na penzionu nechystám.  Tábory už totiž děláme pátým rokem v Račím údolí a právě tam bych s nimi chtěla pokračovat.

…

Co mě z toho všeho, co učím, baví nejvíc? Nejspíš ta zumba. Ona není jen o cvičení a posilování, i když i tyhle prvky se tam objevují. Je o relaxu, odpočinku. Člověk dělá nějaké pohyby rukama a jiné nohama a musí se na to soustředit, díky čemuž na chvíli zapomene na své starosti.

Já jsem díky zumbě zhubla. Ona je na ztrátu váhy skvělá, protože pokud víte, jak správě tančit, co dělat, můžete spálit až tisíc kilokalorií za hodinu.

Už od sedmnácti jsem byla baculka a dlouho se mě to drželo. Pak jsem ale začala dělat zumbu a kila šla dolů. Nejsem sice nijak superštíhlá, ale držím si váhu podle svých představ a užívám si zejména toho, že se neustále hýbu.

Jak jsem ale řekla, je to o tom odpočinku. Člověk se musí soustředit, aby koordinoval své pohyby. Kolikrát mi holky říkají, Aničko, to je tak komplikované, ale hlava v tu chvíli myslí na kroky a zapomene na problémy. A právě proto taky mnoho žen chodí tančit.

Ne, aby zhubly, ale aby si odpočinuly. Spousta z nich taky chodí od úplného počátku, od roku 2010 a pořád je to baví, za což jsem moc ráda. Zažíváme spolu spoustu skvělých chvil.

Třeba když předcvičuji, občas se mi stane, že se tak zaposlouchám do hudby, až úplně zapomenu na choreografii a začnu si jen tak improvizovat.

Zábavné určitě bylo, když jsem stála v čele a měla jsem  rýmu. Hrozně se mi chtělo kýchnout, tak jsem si rukou přejela přes nos a najednou vidím, jak to všichni přede mnou opakují a sahají si na nos. Najednou nám to došlo a začali jsme se všichni smát.

Ono se o zumbě nedá mluvit jako o mém snu. Teď je to i práce, ale hlavně je to můj koníček.

…

Jestli bych chtěla vést třídu třeba o sto žácích? To se mi skoro podařilo. Na jednom zumba maratonu přede mnou stálo osmdesát lidí.

A jiné cíle? Ona většina fitness trenérů končí s kariérou po čtyřicítce. To já už mám dávno za sebou. Takže mým cílem zůstává spíš pořád něco dělat, hýbat se.

…

Díky tomu, že jsem instruktor, taky hodně cestuji. Při tom, co dělám, je potřeba neustále se vzdělávat. Takže jezdím hodně do Prahy, nebo jsem si byla dodělávat rekvalifikaci v Hranicích na Moravě. Tam jsem byla také předcvičovat. Nebo mi jednou zavolali z Polska, a tak jsem dělala lektorku na jednom zumba maratonu i tam.

Do Spojených států často létáme, zejména do Chicaga. Mám tam rodinu, maminku. Méně už cestujeme do Peru. Tam jsem vyrazila se známými Čechy a dělala jim i se svou špatnou češtinou překladatelku ze španělštiny. Za oceánem jsem ale nikdy zumbu nepředcvičovala.

Přesto celá moje rodina tančí, děti Daniel i Denisa, manžel už méně. Tančí i rodina v Americe. On je totiž velký rozdíl mezi peruánskou party a českou. V Peru se tančí od večera do rána, Češi jsou spíše na mluvení. Dají si jídlo, kecají a jen občas si jdou zatančit.

Zumbu a další cvičení bych teď ráda dělala jen u nás na Jesenicku. Moje děti už jsou velké, Danielovi je patnáct, brzy odejde na školu, tak si je chci ještě co nejvíce užít.

Navíc Jeseníky mám moc ráda. Je tady krásně, je to mnohem lepší místo pro výchovu dětí než Spojené státy. Jsou tady moc milí lidé. A Češky jsou úžasné, hrozně rychle chápou kroky a do tance jsou nadšené 🙂

…