Jak se dělá rozhovor

Rozhovor umí vést každý z nás. Je to konverzace, třeba dialog nebo skupinový, ale i telefonní hovor. Důležitá je přítomnost alespoň dvou osob. Jinak se používá interview jako nástroj sběru dat do výzkumu nebo přímo jako jedna ze základních výzkumných metod. Nikdy nezapomenu, jak jsem kvůli svému  návrhu výzkumu strávila spoustu hodin nad metodologickými knihami o tom, jak by se měl rozhovor vést. Jednou z těch oblíbených a jednodušších byla publikace od Miroslava Dismana: Jak se vyrábí sociologická znalost. Myslím, že kapitola o interview se jmenovala Kulhavý poutník.

Pak jsme se učili o interview i na žurnalistice. Ve zpravodajství nás zajímala tvrdá fakta. Jednoznačné odpovědi na otázky – kdo, co, kdy, jak a proč. I v publicistice, kde k těm známým faktům přibyla hlubší práce se získanými informacemi. Bylo to více o názorech, hodnocení, pocitech, stanoviscích. Dokonce jsme na rozhovory měli samostatný předmět. Naprosto výborný. S rozhovorem jako žánrem i metodou jsme se učili pracovat ze všech úhlů pohledu. Podle toho, co jsme chtěli zjistit, s kým jsme se bavili, jak jsme se s ním bavili. Konstruovali jsme a rekonstruovali otázky. Učili jsme se editovat. A především jsme rozhovory četli a tvořili. 

Není možné, aby se člověk v novinách rozhovorům vyhnul. Bez toho by se ta práce nedala dělat, bez toho se ta práce nedá ani milovat. Mluvit s lidmi, povídat si s nimi, zjišťovat informace, poznávat nové, diskutovat. Na praxi i během svého externího působení jsem se setkala se spoustou zajímavých lidí, co měli co říci, ale přeci jen na tištěné stránky se vždy vešlo jen několik řádek citace. Strany v novinách byly tvořeny podle jistého řádu.

Když jsem pak přemýšlela, jakým způsobem psát Women of Jeseníky, vybírala jsem právě mezi rozhovorem a příběhem. Rozhodla touha po autentičnosti. Příběh by byl mým převyprávěním toho, co mi bylo řečeno. Ovšem já jsem chtěla nechat mluvit ženy samy za sebe. 

Nyní už mám pár rozhovorů za sebou. Konkrétně šest. Z výčtu je to se zpěvačkou, herečkou, fotografkou, kreslířkou, florbalistkou a předsedkyní neziskového spolku. Každé z těch setkání pro mě bylo nesmírně zajímavé. 

Většinou jsme se setkali v kavárně. S sebou jsem měla malý deníček s minimálním počtem otázek a nahrávací zařízení. Zatímco při práci pro noviny a webové stránky jsem se vždy snažila držet se své role, tady jsme se často setkali jako známé nebo kamarádky, co se delší dobu neviděli. 

Nechala jsem ženy vyprávět, samy za sebe, dle svého uvážení, dle vlastních pocitů. Sem tam jsem se na něco doptala.

Proto rozhovory, které budete číst, nejsou příliš stylizované. Jsou přepsané tak, jak plynuly. Mnohdy bez vyřčených otázek, protože i tak dávají smysl. Mnohdy mají hovorovou formu. Pokud si jich přečtete více, poznáte, že některé z respondentek jsou slečny, kterým se otevírá svět, a ony se teprve rozhodují, zda na rozcestí zvolí cestu vlevo, nebo vpravo. Jiné už jsou dámy, jejichž povídání je rozvážnější, protkané zkušenostmi. 

Někdy se témata v rozhovoru prolínají. Je od nich odvedena pozornost a pak se k nim vrátíte, někdy najdete ty nejzajímavější myšlenky až na konci. Naprosto specificky třeba vznikl rozhovor s Martinou Seidlerovou (Spolek Sudetikus). Vraceli jsme se společně z Hradce Králové ze semináře k dotačním programům. Martina řídila, sem tam bylo potřeba navigovat, u Hanušovic jsme dali přednost srnkám.  Možná proto právě tady zůstává mnoho nevyřčeného. Na mnoho otázek nám ani s ostatními nezůstal čas.

Můžete se zkusit zeptat sami. Jediná špatná otázka je přece ta nevyřčená. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *